Jak stát Explosii získal, a za kolik

Transakce z roku 2002 nebyla obyčejný nákup. Šlo o složitou restrukturalizační operaci: aktiva Explosie v hodnotě 1,23 miliardy korun a pasiva za 874 milionů korun, z toho 800 milionů tvořily úvěry u České konsolidační agentury, se vložila do nově vzniklé akciové společnosti. ČKA následně postoupila pohledávky státním Strojírnám Košíře za symbolickou jednu korunu a ty převzaly kontrolu nad Explosií. Bezpečnostní informační služba celou operaci sledovala v kontextu rizik kolem vojenského materiálu, ve své výroční zprávě za rok 2002 ji výslovně zmiňuje.

Důležitá nuance: už tehdy dobový materiál počítal s tím, že stát může Explosii později prodat strategickému partnerovi, ovšem jen při zachování podílu chránícího zájmy ČR vůči NATO a armádě. Stoprocentní státní vlastnictví nemělo být dogma. Mělo být pojistka.

Z bezpečnostní logiky do cenové

V květnu 2026 Babiš přerámoval celý příběh. Po návštěvě Explosie veřejně řekl, že o firmu má zájem „francouzská státní firma“, kontakt prý přišel přes prezidenta Emmanuela Macrona. Jméno zájemce nezaznělo. Podle zjištění Ekonomického deníku z důvěryhodných zdrojů na ministerstvu obrany padla při jednání suma 20 miliard korun a varianta takzvané zlaté akcie, která by státu ponechala strategický vliv. Vláda ale dosud nezveřejnila žádný mandát, tendr ani znalecké ocenění.

Srovnání s rokem 2002 je výmluvné: pokud by se neoficiálních 20 miliard potvrdilo, jde zhruba o šestnáctinásobek dobového ocenění vkládaných aktiv. Přesné porovnání ale kulhá, tehdejší transakce byla zároveň oddlužením, ne čistým tržním obchodem.

Podstatnější než čísla je posun argumentace. Tehdy: bezpečnost státu, NATO, kontrola výroby pro armádu. Dnes: extrémně vysoký výnos, peníze na obranné investice, cena jako jediné kritérium. Babiš sice připustil nutnost „zachování si nějaké pozice“ kvůli vztahu firmy k české armádě, ale bezpečnostní námitky odsunul do druhého plánu. Opozice a bezpečnostní komentátoři mluví o strategické chybě. Podle nás je skutečný problém ještě o vrstvu hlouběji: proč se z podniku, který EU i stát právě aktivně posilují, najednou stává položka na zpeněžení.

Firma, kterou Evropa právě posiluje

Explosia dnes není ta zadlužená chemička z přelomu tisíciletí. Je stoprocentně státní, certifikovaná jako dodavatel vojenského materiálu armádám NATO od roku 2007 a v březnu 2024 získala od Evropské komise grant z programu ASAP ve výši 10 milionů eur na rozšíření výroby modulů pro velkorážovou munici a bezdýmných prachů. Celkové investice do roku 2026 mají dosáhnout dvou miliard korun.

Strategická není jen Explosia sama. V červenci 2024 podepsala se společností Synthesia memorandum o hlubší spolupráci. Synthesia je klíčovým dodavatelem nitrocelulózy, tedy suroviny, bez které se výroba neobejde. Případný prodej by neřešil jen vlastnictví výrobce, ale i vztah k externímu dodavatelskému řetězci mimo přímou státní kontrolu.

Argument o strategičnosti dnes spíš zesílil, než oslabil. V roce 2002 byl spouštěčem teroristický útok a obecná obava. V roce 2026 je spouštěčem válka na Ukrajině a akutní evropský nedostatek muničních kapacit.

Francouzská stopa a její druhá rovina

Babiš s Macronem jednal 11. února 2026 v Paříži mimo jiné o obraně, investicích a ekonomické spolupráci. Že z těchto rozhovorů vzešel zájem francouzské státní firmy o Explosii, je zatím doloženo pouze Babišovým vlastním tvrzením.

Paralelně s tím ale běží jiný francouzský příběh. Národní finanční prokuratura (PNF) šetří podezření na praní špinavých peněz a daňový únik v souvislosti s Babišovým nákupem nemovitostí v Mougins na jihu Francie v roce 2009, kdy přes řetězec offshore společností proběhla transakce za zhruba 14 milionů eur. Vyšetřovatelé předali spis prokuratuře na začátku května 2026 a rozhodnutí, zda věc odloží, nebo zahájí stíhání, má padnout do konce roku. Původně PNF počítala s rozhodnutím na začátku roku 2026, termín se posunul.

Přímá vazba mezi vyšetřováním a nabídkou na koupi Explosie doložená není. Doložená je časová a politická kolize: český premiér jedná o prodeji strategického podniku firmě z téže země, jejíž finanční prokuratura u něj do konce roku rozhodne o dalším postupu. To samo o sobě stačí k tomu, aby transakce vyvolávala otázky.

Kdo může prodej zastavit

Formálně je cesta k prodeji kratší, než by se zdálo. Akcionářská práva u Explosie vykonává Ministerstvo průmyslu a obchodu, kam firmu v roce 2014 převedla právě Babišova vláda z Ministerstva financí, aby se předešlo střetu zájmů kvůli vazbě na tehdejší Babišovu Synthesii. Zákon o majetku státu ale říká, že s majetkovými účastmi v obchodních společnostech lze nakládat jen s předchozím souhlasem vlády jako celku. Samostatný souhlas parlamentu z dostupných podkladů nutný není.

Opozice tedy může transakci politicky komplikovat, interpelacemi, usneseními, mediálním tlakem, ale formální veto nemá. Skutečná brzda leží uvnitř koalice. Pokud se najde koaliční partner, který řekne ne, prodej se zastaví na vládě.

Explosia v roce 2002 přešla pod stát s příslibem, že bezpečnost bude mít přednost před cenou. V roce 2026 se pořadí obrátilo. Zda je to pragmatismus, nebo riziko, rozhodne vláda, ne trh.

Článek Babiš kdysi Explosii státu vnutil jako strategický podnik. Teď ji chce prodat Francii, kde ho vyšetřují za praní peněz se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čtyři páky, které premiér stáhl k sobě

Chronologie je výmluvná. 5. března 2026 americký velvyslanec Nicholas Merrick veřejně varoval, že Česko riskuje zařazení mezi státy NATO s nejnižšími výdaji na obranu. 16. dubna přiletěl do Prahy generální tajemník NATO Mark Rutte a po jednání s Babišem už premiér mluvil o „podstatně větší armádě“ a aliančních závazcích jako o prioritě. Ještě v únoru přitom říkal, že Česko „určitě nemíří“ k 3,5 % HDP na obranu.

Pak přišly institucionální údery v rychlém sledu:

• 20. dubna – vláda převedla agendu průmyslové spolupráce z ministerstva obrany na ministerstvo průmyslu a obchodu, které řídí ANO. S agendou odešla pracovní místa i peníze. MO současně oznámilo zrušení celé Sekce průmyslové spolupráce k 1. července 2026.
• 11. května – vláda vytvořila novou funkci vládního zmocněnce pro plnění závazků vůči NATO a jmenovala do ní Jakuba Landovského, bývalého velvyslance při NATO. Zmocněnec má koordinovat resorty, instituce i vztah ke strukturám Aliance, tedy přesně to, co dosud patřilo pod ministerstvo obrany.
• 18. května – kabinet navrhl na nového náčelníka generálního štábu generálmajora Miroslava Hlaváče. Premiérova volba. Ministr Zůna podle ČT24 hlasoval proti.

Každý krok sám o sobě vypadá jako běžná správa státu. Dohromady tvoří vzorec: strategické rozhodování o obraně se přesouvá od ministra k premiérovi.

Proč Okamura mlčí

Odpověď neleží v osobní slabosti šéfa SPD, ale v architektuře koaliční smlouvy. Ta přidělila SPD ministerstvo obrany a předsedu Sněmovny, ale zároveň ji zavázala k podpoře vlády po celé volební období. Zakazuje jí vyvolat hlasování o nedůvěře. Spory se řeší dohodovacím řízením, jehož výsledky jsou závazné.

Jinými slovy: pokud by Okamura chtěl Babišovi zabránit v přebírání obranné agendy, musel by eskalovat spor na úroveň celé koalice. A riskovat ztrátu jediného silového resortu, který SPD drží. Případ Hlaváče ukázal, jak málo prostoru ministr za SPD reálně má, kabinet schválil premiérova kandidáta i přes Zůnův nesouhlas. SPD si hlídá značku ministerstva. Obsah jí ale uniká.

Zůna: ministr bez strategických pák

Říct, že Zůna je „jen loutka“, by bylo zjednodušení. Formálně zůstává ministrem od 15. prosince 2025, předkládal obranný rozpočet, jedná jménem resortu. Jenže právě v uzlových bodech, kdo povede armádu, kdo bude koordinovat NATO, kam půjdou průmyslové peníze, rozhodl někdo jiný.

Navíc se pod Zůnou rozpadá i strategické jádro resortu. Jiří Šedivý, dosavadní šéf klíčové Sekce obranné politiky a strategie, odchází k 31. května 2026. Ministerstvo na jeho místo vypsalo výběrové řízení, a podle informací Seznam Zpráv se o post uchází právě Landovský, který by si ponechal i funkci vládního zmocněnce. Pokud uspěje, jedna osoba bude řídit strategické plánování na MO i nadresortní koordinaci závazků vůči NATO. Mimořádná koncentrace moci, a člověk dosazený premiérem, ne ministrem.

Zůna si zachovává vliv v každodenním provozu resortu. Ale provoz není strategie.

Obrana pod drobnohledem: čísla a realita

Rozpočtový obraz je stejně rozporuplný jako ten politický. Vláda oficiálně vykazuje obranné výdaje ve výši 184,7 miliardy korun, tedy 2,06 % HDP. Jenže při lednové revizi rozpočtu šla kapitola MO dolů o 21 miliard oproti návrhu Fialovy vlády a část plnění dvouprocentního závazku stojí na výdajích z jiných kapitol. Americký velvyslanec v březnu tvrdil, že skutečné základní obranné výdaje jsou spíš 1,8 % HDP.

Srovnání s předchozí vládou ukazuje dvojí posun:

Méně autonomie jednoho resortu, více centrálního řízení z Úřadu vlády. A rétorika se přizpůsobuje publiku: před Ruttem Babiš mluví o větší armádě, doma jeho ministři hájí škrty jako „optimalizaci“.

Co bude dál

Nejbližší rozhodovací uzly jsou jasné: dokončení nové koncepce armády, kterou premiér Zůnovi osobně zadal i s termíny. Obsazení šéfa Sekce obranné politiky, výběrové řízení běží. Formální jmenování Hlaváče prezidentem. A summit NATO v červenci 2026, kde se ukáže, jestli Babišova centralizace obrany přinese výsledky, nebo jen přeskládala kompetence.

Vládní programové prohlášení slibuje, že kabinet bude o obraně „otevřeně a pravidelně informovat veřejnost“. Zatím informuje po kouscích, převod agendy tady, zmocněnec tam, personální změna onde. Kdo si kousky poskládá, vidí jeden příběh: premiér, který převzal obranu, aniž musel komukoliv sebrat ministerské křeslo.

Článek Babiš překvapuje, v tichosti přebírá ministerstvo obrany. Okamura s tím nemůže nic dělat a Zůna je jenom loutka se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co Rutte skutečně řekl a co je český dovětek

Den před ministerským jednáním, 20. května, Rutte na předministerské tiskové konferenci navrhl, aby každý spojenec věnoval na podporu Ukrajiny minimálně 0,25 % svého HDP. Sám přiznal, že návrh narazí na „velký odpor“ a že pevná kvóta zřejmě neprojde. Podle médií odkazujících na diplomatické zdroje patří mezi odpůrce i Francie a Británie, nejde tedy o izolovaný český problém.

Jenže Rutte zároveň opakovaně zdůraznil, že pomoc musí být „podstatná, udržitelná a předvídatelná“. A právě tady se česká pozice stává problémem. Andrej Babiš od podzimu 2025 veřejně trvá na tom, že ze státního rozpočtu nepůjde na zbraně pro Ukrajinu „ani koruna“. Muniční iniciativa, kterou Česko pod předchozí vládou spoluiniciativalo, může podle Babiše pokračovat, ale jen pokud ji zaplatí jiné státy. Rutte nemusel Česko jmenovat. Stačilo popsat problém.

Kolik by to Česko stálo

Přepočet je jednoduchý a výmluvný. Podle makroekonomické predikce ministerstva financí činí český nominální HDP pro rok 2026 zhruba 8 940 miliard korun. Rutteho navrhovaných 0,25 % z toho je přibližně 22,4 miliardy korun ročně.

Pro srovnání, jak si stojí Česko v obranných výdajích vedle sousedů a spojenců, které Rutte pochválil:

Česko dvouprocentní cíl těsně splňuje. Ale v debatě o podpoře Ukrajiny mezi „heavy lifters“ nefiguruje. Rutte veřejně vyzdvihl šest zemí, které nesou nadprůměrnou zátěž. Česko mezi nimi nebylo.

Ostuda bez jmenovitého napomenutí

Reálné riziko pro Česko není formální sankce. NATO rozhoduje konsensem, nemá mechanismus, kterým by člena „potrestal“ za nižší ochotu přispívat na Ukrajinu. Neexistuje automatické odříznutí od aliančních fondů ani ztráta bezpečnostních garancí.

Problém je jiný a v některých ohledech horší: reputační eroze. V červenci se Aliance sejde na summitu v Ankaře, kde se bude řešit cesta k novému závazku 5 % HDP do roku 2035, obranná průmyslová kapacita i budoucnost podpory Ukrajiny. Česká delegace přijede s nulovou novou rozpočtovou linkou pro Kyjev a s premiérem, který argumentuje tezí „nemáme peníze pro Česko“. Bude v defenzivě ještě dřív, než zasedne ke stolu.

Že si to kabinet uvědomuje, naznačuje jedno personální rozhodnutí: 11. května vláda jmenovala Jakuba Landovského zmocněncem pro plnění závazků vůči NATO. Samo zřízení takové funkce je přiznáním, že reputační problém existuje.

Babišova logika a její mezery

Babišova argumentace má vnitřní konzistenci: Česko pomáhá přes EU, české zbrojovky mohou na Ukrajinu volně vyvážet a rozpočet je napjatý. Součástí strategie je i snaha započítat do aliančních závazků stavbu dálnic a železnic. Podle aktuálního rámce NATO může až 1,5 % HDP z pětiprocentního cíle tvořit takzvaný výdaj na obranu a bezpečnost, tedy ochrana kritické infrastruktury, odolnost a vojenská mobilita. Běžná civilní dopravní výstavba se ale do této kategorie automaticky nevejde. Obhajoba by vyžadovala jasnou vazbu na vojenskou mobilitu, a to je diplomaticky i technicky náročné cvičení.

Zásadnější je ale politický rozměr. Rutte svůj návrh 0,25 % HDP formuloval jako otevření debaty, ne jako hotovou dohodu. Věděl, že neprojde. Šlo mu o to vytvořit tlak a pojmenovat problém, a problém pojmenoval tak přesně, že česká vláda do něj zapadla bez jediné zmínky.

Česko nebylo v Helsingborgu jmenováno. Nemuselo být. Stačí, že každý v sále věděl, o kom je řeč.

Článek Šéf NATO naznačil, že si Česko uřízne ostudu. Babiš trvá na tom, že Ukrajina nedostane ani korunu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Vzgljad měří a proč na tom záleží

Žebříček s názvem „Рейтинг недружественных правительств“ není oficiální kremelský dokument. Je to redakční index, který Vzgljad publikuje od podzimu 2025 a který hodnotí deset vlád podle šesti kritérií:

• Vojensko-politická činnost proti Rusku – až 30 bodů
• Sankční tlak – 20 bodů
• Diplomatická nepřátelskost – 15 bodů
• Informační válka – 15 bodů
• Diskriminace ruského byznysu – 10 bodů
• Podpora „nepřátelských NKO“ – 10 bodů

Celkem tedy maximum 100 bodů. Čím vyšší skóre, tím „nepřátelštější“ vláda v očích Moskvy. Na špici se drží Británie, Polsko a pobaltské státy. Česko se propadlo na opačný konec.

Klíčové je rozlišení, které Vzgljad sám zdůrazňuje: Moskva přechází od pojmu „nepřátelské země“ k pojmu „nepřátelské vlády“. Lavrov to řekl otevřeně v září 2025. Logika je jednoduchá: země zůstávají na seznamu, ale pokud se změní vláda a zmírní kurz, Kreml to zaregistruje a komunikuje jako úspěch.

Tři kroky, které Praha udělala

Vzgljad ani Tkačenko netvrdí, že by Babiš telefonoval do Kremlu. Nemusí. Stačí tři konkrétní rozhodnutí, která jsou veřejně dohledatelná na stránkách Úřadu vlády:

19. prosince 2025 – premiér Babiš po jednání Evropské rady oznámil, že Česko nebude ručit za unijní půjčku Ukrajině v objemu až 90 miliard eur na roky 2026–2027.

6. ledna 2026 – Babiš po jednání koalice ochotných prohlásil, že Česko nepočítá s vysláním vojáků na Ukrajinu a muniční iniciativu ponechá v chodu jen za podmínky, že ji budou financovat jiné státy. Česko zůstane koordinátorem, ne plátcem.

Jaro 2026 – žádný další viditelný prokyjevský krok nepřišel. Kabinet naopak v květnu 2026 zřídil funkci zmocněnce pro plnění závazků vůči NATO, což je gesto směrem k Alianci, ale nikoli směrem ke Kyjevu.

Pro ruské provládní prostředí je tohle čitelný vzorec: Praha přestala být tahounem. Neodešla z Aliance, neodvolala sankce, ale přestala se hlásit do první linie.

Čísla měsíc po měsíci

Z dostupných vydání Vzgljadu lze sestavit alespoň část řady:

Trend není přímočaře lineární, v dubnu skóre dokonce mírně stouplo oproti březnu. Celkový směr je ale jednoznačný: z 55 na 40 bodů za půl roku. Pro srovnání: Polsko mělo v dubnu 2026 stále 50 bodů, Británie se drží na špici. Maďarsko a Slovensko se v publikované desítce vůbec neobjevují, jejich skóre je tak nízké, že do žebříčku „nepřátel“ ani neproniknou.

Co to znamená, a co ne

Tady je potřeba být přesný. Nízké skóre ve Vzgljadu neznamená, že Rusko oficiálně přestalo považovat Česko za problémovou zemi. Praha zůstává na oficiálním ruském seznamu „nepřátelských zemí“ od roku 2021. Žádný sankční režim se nemění, žádná diplomatická rehabilitace neproběhla.

Znamená to něco jiného: ruské provládní prostředí čte českou politiku jako méně konfrontační. A to je přesně ten signál, který Kreml potřebuje, ne smíření, ale eroze. Každá vláda, která se posune o příčku níž, je v moskevské optice důkazem, že tvrdá linie Západu se drolí.

Právě tohle považujeme za nejdůležitější čtení celého žebříčku. Nejde o to, jestli má Vzgljad analytickou váhu srovnatelnou s akademickým indexem. Nemá. Jde o to, že propagandistický nástroj funguje jako zrcadlo kremelských priorit. A v tom zrcadle Praha vypadá přesně tak, jak si Moskva přála: tiše, nekonfliktně, na posledním řádku.

Alianci neopustili, ale první linii ano

Babišova vláda formálně nedělá nic, co by porušovalo alianční závazky. Zmocněnec pro NATO, pokračující koordinace muniční iniciativy, účast na summitu, to všechno běží. Jenže mezi „plnit minimum“ a „táhnout skupinu“ je propast, kterou Moskva umí číst.

Fialova vláda patřila k nejhlasitějším evropským kritikům Ruska. Česká muniční iniciativa byla vlajkovou lodí, kterou citovali západní lídři od Washingtonu po Berlín. Teď je z vlajkové lodi koordinační kancelář bez vlastního rozpočtu.

Tkačenko při spuštění projektu předpovídal, že ANO přinese pokles českého skóre. Naplnění je částečné: Česko kleslo, ale ze žebříčku nezmizelo. Čtyřicet bodů ze sta pořád znamená, že Moskva Prahu sleduje. Jen už ji nepovažuje za hrozbu, která stojí za zvláštní pozornost. A právě to je pro Kreml výhra: ne spojenec, ale tichý soused na konci tabulky.

Článek Okamura a Babiš splnili Putinovi přání. Česko už není tak velký ruský nepřítel, spadlo až na úplně poslední místo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Babiš vede, Pavel drží opozici, Macinka zaostává i u svých

Pořadí vypadá jednoznačně: Babiš 57 %, Pavel 47 %, ministr obrany Zůna 45 %, Macinka 30 %. Jenže za celkovými čísly se skrývají dvě úplně odlišné země.

U voličů ANO chce premiéra na summitu 89 %, Pavla pouhých 17 %. U voličů Spolu je to přesně naopak: Pavla si přeje 93 %, Babiše 49 %. Piráti a STAN se drží nad 90 % pro prezidenta. Rozdíl mezi oběma tábory činí 76 procentních bodů, propast, která kopíruje celkové napětí mezi Hradem a vládou.

Překvapivější je Macinkova pozice. Jako šéf české diplomacie by měl být přirozeným kandidátem na alianční summit. Přesto ho chce v Ankaře vidět jen necelá třetina respondentů. A ani mezi voliči Motoristů není jedničkou: Zůna tam získal 64 %, Macinka 63 %. Politolog Michal Malý výsledek spojuje spíš s nižší osobní popularitou než s logikou úřadu. Svou roli ale pravděpodobně hraje i Macinkova ostrá rétorika vůči prezidentovi, právě on Pavlovu snahu jet do Ankary označil za součást volební kampaně.

Proč vůbec není jasné, kdo Česko v Ankaře zastoupí

Spor má kořeny v lednu 2026, kdy Pavel odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí. Od té doby se vztah Hradu s vládou, a zvláště s Motoristy, zhoršuje. Summit NATO v Ankaře, naplánovaný na 7. a 8. července, se stal dalším bojištěm.

Pavel v dopise z 8. dubna premiérovi oznámil, že se chce summitu zúčastnit v čele delegace. Opřel se o článek 63 Ústavy, podle něhož prezident „zastupuje stát navenek“ a je vrchním velitelem ozbrojených sil. Babiš účast odmítl. Vláda 13. dubna schválila usnesení o letecké přepravě ústavních činitelů, v němž se podle médií pro let do Ankary počítalo s premiérem, Macinkou a Zůnou, bez prezidenta.

Klíčový háček: pravomoci z článku 63 vyžadují kontrasignaci, tedy spolupodpis předsedy vlády. Bez něj prezident nemůže jednat jménem státu. NATO navíc zve státy, nikoli konkrétní osoby, kdo sedí za Česko, určuje vláda notifikací. Pavel by teoreticky mohl odcestovat jako host, ale bez oficiálního mandátu by jeho vliv na jednání byl minimální.

Vládní příprava na Ankaru běží i bez shody s Hradem

Den před zveřejněním průzkumu, 11. května, vláda jmenovala Jakuba Landovského vládním zmocněncem pro plnění závazků ČR vůči NATO. Signál je čitelný: kabinet se na summit připravuje po vlastní ose a chce spojencům vysvětlovat české obranné výdaje sám.

Macinka po schůzce Babiše s Pavlem řekl, že „na summitu je jen jedna židle“ a je logické, aby šéfem delegace byl šéf vlády. Kabinet má o složení rozhodnout v červnu. Pokud Pavel podá kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu, ten by musel jednat pod mimořádným časovým tlakem, do summitu zbývá necelé dva měsíce.

Co průzkum říká o důvěře, nejen o jménech

Podle nás nejzajímavější číslo v celém průzkumu není Babišových 57 %, ale Pavlových 26 % mezi voliči Motoristů. Ani uvnitř vládního tábora není pohled na prezidentovu účast monolitní. U voličů SPD sice Pavel klesá na 8 %, ale motoristický elektorát, tedy strana, jejíž ministr vede nejostřejší ofenzivu proti Hradu, dává prezidentovi víc než čtvrtinovou podporu.

Průzkum tak ukazuje spíš dvě souběžné reality než jeden jasný verdikt. Premiér vede, protože většina veřejnosti přijímá vládní argument o odpovědnosti kabinetu za alianční závazky. Prezident ale zůstává silnou alternativou všude tam, kde voliči čtou summit jako otázku státní reprezentace, ne stranické politiky. A Macinka? Ten platí za spor, který sám pomáhal eskalovat.

Článek Průzkum: na summitu NATO chtějí Češi hlavně Babiše a Pavla. Macinku a Zůnu si přejí nejméně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně leželo na stole v Gabale

Na společné tiskové konferenci 27. dubna zazněla řada konkrétních bodů. Babiš mluvil o zájmu ČEZ uzavřít dlouhodobý kontrakt na ázerbájdžánský plyn. Zmínil, že Ázerbájdžán už dnes pokrývá 42 % české spotřeby ropy. Představil nabídku letounu L-39NG i produktů zbrojovky Colt CZ Group a otevřel téma společných podniků s transferem výroby.

Na navazujícím business fóru se pak představilo padesát českých firem, od energetiky přes infrastrukturu po obranný průmysl. Jedním z konkrétních projektů je účast na výstavbě metra v Baku. Nejde o symbolické gesto, ale o obchodně-politický vstup s jasně formulovanými cíli.

Proč to Moskvu zasáhlo víc než obvykle

Babišova cesta nepřišla do vakua. Přišla do prostoru, kde Rusko už předtím ztratilo své nejviditelnější páky:

• Duben 2024: Moskva a Baku se dohodly na předčasném stažení ruských mírových sil z Karabachu, čímž skončila poslední ruská vojenská přítomnost v regionu.
• Prosinec 2024: Po pádu civilního letadla AZAL nad ruským územím Alijev veřejně obvinil Moskvu ze snahy věc zakrýt. Putin se omluvil za „tragický incident“, ale bez plného převzetí odpovědnosti.
• Červen 2025: Po smrti Ázerbájdžánců při policejních raziích v Jekatěrinburgu Baku zrušilo ruské kulturní akce a odmítlo návštěvu ruského vicepremiéra.

Do tohoto kontextu přiletěl český premiér s početnou delegací a agendou, která kombinuje přesně to, co Rusko v regionu ztrácí: roli energetického prostředníka a monopol na bezpečnostní vazby.

Plyn: politický záměr, ne hotová smlouva

Zájem o ázerbájdžánský plyn je reálný, ale cesta k dodávkám do českých domácností zůstává dlouhá. Stávající Jižní plynový koridor, jediná trasa, kudy ázerbájdžánský plyn teče do Evropy, je podle dostupných analýz plně rezervovaný. Rozšíření kapacity by vyžadovalo investice do těžby i do přepravní infrastruktury.

Babišovu cestu proto považujeme nikoli za příslib rychlého plynu, ale za strategické zasazení Česka do přeskupování dodavatelských vazeb na jižním Kavkaze. Praha chce být u stolu dřív, než se tam znovu usadí někdo jiný.

Širší obraz: kdo vyplňuje prostor po Rusku

Ázerbájdžán nehraje hru jedním směrem. Baku balancuje mezi Tureckem, EU a zbytkem ruského pragmatismu. Turecko funguje jako reálná bezpečnostní alternativa, ve stejný den, kdy Babiš jednal s Alijevem, probíhalo společné taktické letecké cvičení TurAz Qartalı-2026. Evropská unie zase upevňuje přítomnost v sousední Arménii: civilní mise EUMA s více než dvěma stovkami lidí byla prodloužena do února 2027.

Rusko neodchází z regionu dobrovolně. Ale jeho role garanta bezpečnosti, prostředníka a brány k velkým kontraktům se zmenšuje s každým měsícem, a s každou delegací, která přiletí bez moskevského požehnání.

Babišova cesta do Gabaly není příčinou ruského ústupu na jižním Kavkaze. Je jeho nejčerstvějším symptomem.

Článek Rusové ztrácí kontrolu nad postsovětským prostorem. Babišova cesta do Ázerbájdžánu je rozlítila, jak už dlouho nic se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně DPET umí

DPET, celým názvem Deployable Passive Electronic Support Measures Tracker, je pátá generace české pasivní radiolokační školy. Pracuje výhradně jako přijímač: zachycuje elektromagnetické emise okolních cílů, letadel, lodí, radarů a komunikačních systémů, a z rozdílů v čase příjmu na čtyřech anténních jednotkách vypočítává jejich polohu. Podle webu 53. pluku průzkumu a elektronického boje zvládne současně sledovat až 200 vzdušných, pozemních i námořních cílů do vzdálenosti 500 kilometrů. Sám přitom nevyzařuje jedinou vlnu. ERA o systému říká, že vidí, aniž by byl viděn.

Formulace „nejde rušit“ je ovšem zkratka, která si zaslouží upřesnění. Veřejně doložené je hlavně to, že DPET není odhalitelný klasickými prostředky elektromagnetického boje a nemůže se stát cílem protiradarových střel tak jako aktivní radar, protože prostě netvoří vyzařující terč. To je zásadní výhoda. Neznamená to ale veřejně doloženou absolutní nezranitelnost vůči jakékoli formě protiopatření. Přesněji řečeno: nelze ho rušit a zaměřovat stejným způsobem jako aktivní radar. A to je v praxi obrovský rozdíl.

Proč právě Hormuz – a proč právě teď

Hormuzský průliv se od počátku roku 2026 proměnil v jednu z nejnebezpečnějších námořních oblastí světa. Společné prohlášení desítek států z 19. března, mezi nimiž figurovalo i Česko, odsoudilo íránské útoky na obchodní plavidla, kladení min a dronové i raketové údery. Mezinárodní námořní organizace 24. dubna konstatovala, že v průlivu „není nikde bezpečný průjezd“, evidovala 29 ověřených útoků a upozornila na humanitární problém: kolem dvaceti tisíc námořníků uvězněných v oblasti.

Británie a Francie 22. dubna oznámily dvoudenní plánovací konferenci k „striktně defenzivní mnohonárodní misi“ zaměřené na ochranu obchodních lodí, obnovení svobody plavby a odminování po dosažení udržitelného příměří. Právě do tohoto rámce Babiš 17. dubna nabídl český příspěvek. Řekl, že s návrhem přišli „kolegové z ministerstva zahraničních věcí a obrany“, a dodal, že o případném vyslání bude rozhodovat Parlament. K 28. dubnu 2026 ale ve veřejně dostupných zdrojích není dohledatelné finální rozhodnutí, ani usnesení vlády, ani bezpečnostní rady státu, ani obou komor Parlamentu. Jde tedy zatím o politickou nabídku, nikoli o hotové nasazení.

Česká pasivní škola: od Tamary po DPET

DPET nestojí ve vzduchoprázdnu. Je dědicem vývojové linie, která začala systémem Ramona, pokračovala Tamarou v roce 1987, jež sledovala až 70 cílů a rozvíjela se zhruba hodinu, a vyústila ve Věru S/M se schopností sledovat kolem 200 cílů na 450 kilometrů. DPET tuto kapacitu posouvá dál: dosah narostl na 500 km, přibyla lehčí varianta pro snazší přepravu a výrazně se zlepšila mobilita celého kompletu na podvozcích Tatra 815 8×8. Klíčový je i důraz na rychlé napojení do národních a aliančních systémů velení a řízení.

Armáda dnes disponuje dvěma komplety. Smlouva z roku 2020 zněla na dva systémy, první převzal 532. prapor elektronického boje v prosinci 2023, druhý byl dodán v roce 2024. Pokud by jeden zamířil k Hormuzu, v Česku by zůstal jediný. ERA, součást skupiny OMNIPOL, přitom podle vlastních údajů instalovala přes 160 systémů ve více než 67 zemích. Mezi doloženými zakázkami je například dodávka VERA-NG pro moldavskou armádu v rámci European Peace Facility.

Není to zázračná zbraň – ale přesně to, co koalice potřebuje

Babišovo prohlášení, že „nikdo jiný ho nemá“, je politická nadsázka. Obdobnou roli pasivního sledování v zahraničí plní například německý HENSOLDT TwInvis nebo švédský Saab Sirius, byť používají odlišné technické principy a nejsou přímými konkurenty DPET v jeho armádní konfiguraci. Výjimečnost českého příspěvku nespočívá v tom, že by šlo o jedinou pasivní technologii na světě. Spočívá v tom, co Česko reálně může nabídnout: funkční, odzkoušený a mobilní systém s obsluhou, která ho umí integrovat do aliančního velení.

V prostředí Hormuzského průlivu, úzkém a přeplněném elektromagnetickými emisemi lodí, letadel, radarů a komunikačních systémů, dává pasivní senzor mimořádný smysl. Může dlouhodobě monitorovat aktivitu na moři, ve vzduchu i na pobřeží, aniž by prozradil vlastní pozici. Není to samospásný štít. Je to oči a uši, které fungují právě proto, že mlčí. A v koalici, kde Británie a Francie dodají lodě a letadla, je tichý český senzor přesně ten dílek, který do mozaiky zapadá.

Mise zatím nemá schválený mandát, velení se teprve dopracovává a Parlament o vyslání nehlasoval. Jedno je ale jasné už teď: Česko má co nabídnout, a tentokrát to není symbolický příspěvek, ale schopnost, kterou si spojenci nedokážou snadno nahradit.

Článek Český radar DPET nejde rušit ani odhalit. Babiš ho poslal k Hormuzskému průlivu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dvě procenta, která nemusí být dvěma procenty

Česká vláda pro rok 2026 vykazuje obranné výdaje ve výši 184,7 miliardy korun rozprostřených napříč kapitolami. Dvouprocentní hranice HDP přitom odpovídá 175,7 miliardy. Na papíře je tedy závazek splněn. Jenže Národní rozpočtová rada upozornila, že samotná kapitola ministerstva obrany činí 154,79 miliardy, tedy 1,73 % HDP. Zbylých 29,9 miliardy pochází z jiných resortů a z toho 19,6 miliardy tvoří dopravní výdaje, jejichž obranná relevance je přinejmenším diskutabilní.

Po odečtení sporných dopravních položek zbývá zhruba 165,1 miliardy korun, tedy asi o 10,6 miliardy pod dvouprocentní hranicí. Pavel proto mluví o „stagnaci“ a o tom, že čísla neodpovídají úkolům a cílům České republiky v Alianci. Už 20. března to napsal přímo Pražský hrad v tiskové zprávě k podpisu rozpočtového zákona. A 17. března totéž zaznělo po jednání prezidenta s premiérem. Nejde tedy o jednorázovou předvolební hlášku, ale o opakovanou prezidentskou linii.

V regionálním srovnání to pro Česko nevychází lichotivě. Podle přehledu Evropského parlamentu z března 2026 Slovensko i Maďarsko zůstávají nad dvěma procenty, Polsko míří ke 4,8 % HDP. Česko patří spíše k zemím, které budou svůj závazek vysvětlovat.

Co NATO skutečně měří – a proč nemocnice nestačí

Rozpočet je ale jen první rovina. Druhá, podle Pavla závažnější, se týká takzvaných Capability Targets 2025, aliančních cílů schopností, které NATO schválilo v červnu 2025. Pro Česko z nich vyplývají konkrétní úkoly:

• Vybudovat dvě plnohodnotné brigády
• Posílit protivzdušnou obranu
• Zajistit logistické kapacity pro aliační operace
• Zavést stíhací letouny 5. generace

Ministerstvo obrany samo odhaduje, že splnění CT25 bude v příštích deseti letech stát několik stovek miliard korun nad rámec výdajů na úrovni dvou procent HDP. Pavel říká, že tyto cíle Česko plní zhruba z padesáti procent. Přesný rozpad není veřejný, alianční hodnocení podléhají utajení, ale veřejně dostupné dokumenty ministerstva potvrzují, že stav „stále není optimální“ a že za dvě dekády podinvestování vznikl vůči armádě dluh přibližně 600 miliard korun.

Do tohoto kontextu vstupuje Babišův plán vojenské nemocnice. Premiér ho oznámil 26. dubna ve videu na síti X: nemocnice v Letňanech má být vojenská, inspirovaná izraelským modelem, s podzemními podlažími a možností krizového řízení. Babiš sám projekt spojil s debatou o obranných výdajích a závazcích vůči NATO. Pavlova odpověď je přímočará: NATO nehodnotí politicky atraktivní infrastrukturu, ale to, co lze nasadit okamžitě. Nemocnice s horizontem výstavby v řádu let nepředstavuje odstrašující sílu. Certifikovaná brigáda ano.

Armádu tvoří lidé, ne jen smlouvy a stavby

Třetí rovina, která se v debatě často ztrácí, je personální. Armáda ČR v dubnu 2026 otevřela nové rekrutační pracoviště v Praze a veřejně říká, že bez lidí zůstane i nová technika nevyužitá. Náborový cíl pro letošní rok je 2 250 osob. O povinné vojenské službě se nemluví, armáda sází na dobrovolný nábor, stipendia, aktivní zálohu a dobrovolná vojenská cvičení.

Co to znamená v praxi, ukázalo únorové cvičení Steadfast Dart 2026, při kterém NATO aktivovalo síly rychlé reakce. Česká armáda tam nasadila jednotku, která prošla certifikačním procesem, tedy přesně ten typ síly, o které Pavel mluví. Vycvičení vojáci s interoperabilní technikou, schopní přesunu a nasazení v řádu dnů. To je v aliační logice odstrašení. Ne projekt na papíře, ne nemocnice za deset let.

Babišovy priority versus Pavlova logika

Bylo by neférové tvrdit, že Babišova vláda obranu ignoruje. Veřejně jmenuje konkrétní priority: mechanizovaná brigáda, protidronové schopnosti, protivzdušná obrana, větší armáda. Po jednání s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem v dubnu premiér deklaroval, že Česko chce závazky splnit. Problém ale leží v rozpočtové realitě a v tom, co z priorit zbude po střetu s čísly.

Pavel a Babiš se v zásadě shodnou na tom, co armáda potřebuje. Rozcházejí se v tom, jak rychle a za kolik. Pavel prosazuje logiku „nejdřív reálné schopnosti a cesta k aliančním cílům“, včetně nového závazku 3,5 % HDP plus 1,5 % na investice do roku 2035. Babiš odmítá fixaci na procenta a do obranné debaty vnáší projekty, které jsou politicky srozumitelné, ale v aliančním hodnocení nemusí obstát. Vojenská nemocnice je toho symbolem.

Skutečný spor tedy není „armáda versus zdravotnictví“. Je to otázka, zda Česko investuje do toho, co protivníka odradí v příštích letech, nebo do toho, co dobře vypadá na tiskové konferenci dnes. Šest set miliard korun dluhu za dvě dekády ukazuje, kam vede druhá cesta.

Článek Protivníka neodradí nemocnice, ale vycvičené jednotky. Prezident Pavel zpochybnil Babišův plán a odhalil reálný stav české obrany se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.