Proč zrovna houfnice a proč zrovna C-130

Klíč k pochopení celého konceptu neleží v samotné zbrani, ale v platformě. Hercules C-130 je čtyřmotorový turbovrtulový transportní letoun s maximální vzletovou hmotností přes 70 tun a užitečným zatížením kolem 19 tun. Tak velký drak dokáže absorbovat zpětný ráz 105mm výstřelu, aniž by ztratil ovladatelnost. Menší stroj by to nezvládl.

Houfnice M102 přitom nebyla vybrána náhodně. Americká armáda ji vyvinula jako lehkou polní houfnici o hmotnosti zhruba 1 470 kilogramů, výrazně méně než starší typy. Dostřel činí asi 11,5 kilometru konvenční municí, ráže 105 mm poskytuje dostatečnou ničivou sílu proti pozemním cílům, ale zároveň nejde o tak těžký kalibr, aby munice neúnosně zatěžovala letoun. Právě tato rovnováha mezi palebnou silou a hmotností rozhodla.

Zbraň je vestavěná do levého boku trupu. Letoun útočí takzvaným pylon turnem, krouží v ustáleném náklonu kolem cíle a houfnice míří dolů a do strany. Posádka tak může opakovaně pálit na stejný bod minutu za minutou, hodinu za hodinou. Žádný stíhací bombardér tohle nedokáže.

Kanón i raketa, ne jedno, nebo druhé

Častá námitka zní logicky: proč nenahradit zastaralou houfnici řízenými střelami? Odpověď amerického letectva je pragmatická, nenahrazovat, ale kombinovat. Současný AC-130J nese vedle 105mm houfnice také 30mm kanón GAU-23/A Bushmaster a sadu naváděné munice včetně bomb GBU-39 Small Diameter Bomb, střel AGM-114 Hellfire a raket AGM-176 Griffin.

Každá z těchto zbraní má jinou roli:

• 105mm houfnice – opakovaná přímá palba na pozemní cíle, levná munice, vhodná i pro městské prostředí díky relativně nízké ničivé síle jednotlivého granátu
• 30mm kanón – rychlopalná zbraň proti lehčím cílům a vozidlům
• Řízené střely a bomby – jednorázové přesné zásahy na větší vzdálenost, ideální proti hodnotným nebo silně chráněným cílům

Ekonomika je přitom zásadní argument. Exportní balíčky naváděných střel Hellfire se pohybují v řádu stovek tisíc korun za kus, bomby GBU-39 vycházejí podobně. Oproti tomu 105mm dělostřelecký granát stojí řádově méně. Když AC-130 krouží nad konvojem nebo hlídkuje nad vlastními jednotkami celou noc, rozdíl v ceně za desítky výstřelů je propastný.

Půl století bojové historie

Od roku 1972 se 105mm houfnice na palubě AC-130 osvědčila v prakticky každém americkém konfliktu. Během Vietnamu gunshipy zničily přes 10 000 nákladních vozidel na Ho Či Minově stezce. Později poskytovaly blízkou leteckou podporu při invazi na Grenadu v roce 1983, v Panamě roku 1989 i během operace Pouštní bouře v Perském zálivu.

Po útocích z 11. září 2001 patřily AC-130 mezi první prostředky nasazené do Afghánistánu. Působily v operaci Enduring Freedom včetně tvrdých bojů v údolí Šáhíkót během operace Anaconda. Ve stejném konfliktu a v rámci aliančních misí ISAF a Resolute Support operovaly i české jednotky, které v Afghánistánu sloužily od března 2004. Přímou palebnou podporu české jednotce ze strany AC-130 se z veřejných zdrojů potvrdit nepodařilo, ale obě síly sdílely operační prostor.

Proč to nikdo jiný nezkopíroval

Americké letectvo je jediným provozovatelem AC-130 na světě. Žádná jiná armáda NATO, ani Rusko či Čína, sériově neprovozuje srovnatelný gunship s palubní houfnicí. Není to tím, že by o tom nikdo neuvažoval, experimenty s těžkými zbraněmi na letounech sahají až do druhé světové války. Německý Junkers Ju 88 P-1 nesl 75mm kanón, sovětský Tupolev Tu-2 byl testován s podobně těžkou výzbrojí. Všechny tyto pokusy ale skončily ve slepé uličce.

Rozdíl je v bojové geometrii. Stíhací a útočné letouny s dopřednou střelbou musí cíl přelétat v krátkých palebných oknech, mají na palbu jen sekundy. AC-130 díky boční zástavbě a kruhovému obletu nad cílem drží palebný kontakt nepřetržitě. Přidejte k tomu moderní senzory, infračervené kamery, radar a digitální řízení palby, a dostanete platformu, kterou nelze jednoduše nahradit dronem ani bombardérem.

Současný AC-130J Ghostrider dosáhl počáteční operační způsobilosti v roce 2017, poslední kus byl dodán v listopadu 2022 a aktivní inventář čítá 37 strojů. Nejde tedy o muzejní exponát, ale o aktivně modernizovanou zbraň.

Má houfnice v letadle budoucnost?

Otázka je legitimní. Éra dronů a autonomních systémů postupuje a munice odpalovaná z bezpečné vzdálenosti je stále přesnější. Jenže americké speciální operační letectvo zatím veřejně nesignalizuje konec 105mm zbraně na palubě, naopak, plná operační způsobilost AC-130J s kompletní výzbrojí včetně houfnice byla plánována na fiskální rok 2025. Filozofie zůstává stejná: mít v arzenálu levnou, opakovatelnou přímou palbu pro situace, kdy řízená střela za miliony korun nedává smysl.

Čtyřiapadesát let po první instalaci tak 105mm houfnice M102 stále létá v boku amerického gunshipu. Ne proto, že by Pentagon neměl na rakety. Ale proto, že někdy je nejúčinnější zbraň ta, která dokáže kroužit nad bojištěm celou noc a střílet znovu a znovu, za zlomek ceny jediné naváděné bomby.

Článek Houfnice na palubě letadla zní jako šílenství. Američané ji ale už 50 let úspěšně používají a nic lepšího nemají se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tatra slouží brazilským ženistům

Ve službách brazilské armády najdete v současné době minimálně 14 vozidel Tatra 815-2 a Tatra 815-7. Wikipedia uvádí, že tam slouží jako nosiče systému Improved Ribbon Bridge System v inženýrských brigádách, což je nejspíše označení brazilských ženijních jednotek. Tamní vojáci mají o vozidla zájem i do budoucna, jelikož by se jim hodila pro ženijní účely.

#BrazilianArmy Launches International #Tender for Special Engineering Vehicles Based on #TATRA T-815 Chassishttps://t.co/qO7p85tU3t

— Army Recognition (@ArmyRecognition) July 26, 2024

ArmyRecognition uvádí, že Brazilci chtějí 18 vozidel s parametry vozidla Tatra 815 typ 7T3R41 s konfigurací pohonu 8×8.1. Využít je chtějí na přepravu mostních dílů a manévrovacích člunů i dalšího vybavení k výstavbě provizorních mostů. Vzhledem ke skutečnosti, že má Brazílie rozsáhlá území porostlá pralesy a protkaná mnoha vodními toky, musí být její ozbrojené síly schopné je rychle překonávat, a to za jakékoliv situace.

Tatru 815 může přepravovat C-130 Hercules

Tatra 815 typ 7T3R41 s pohonem 8×8.1 je nákladní vozidlo s hákovým nakladačem, uvádí Tatra Defence na internetových stránkách, na němž jsou přepravované vojenské plošiny a nástavby. Zařízení umožňuje obsluze vozidla manipulaci s různými platformami do hmotnosti až 16,5 tun. Vycvičená obsluha může nějakou plošinu či podobný náklad naložit na korbu a pak složit do 5 minut; výhodou je přepravitelnost v letounech Lockheed C-130 Hercules.

3. generace Tatra 815-7 Force je variabilní a vejde se do letadla. Sloužit bude i jako základ pro AČR kupované houfnice CAESAR

Celková nosnost vozidla je přitom až 18,1 tun. Na silnici pak dosahuje rychlosti do 115 km/h, kdežto v terénu je to samozřejmě výrazně méně, a na plnou nádrž může ujet až 750 kilometrů. Tatra dokáže pracovat do provozních teplot 49 stupňů Celsia a obsahuje i klimatizační jednotku, takže může být provozována i v tropických oblastech. V případě požadavku zákazníka může být kabina též pancéřovaná, v jejím vnitřku jsou pak i úchyty na zbraně.

Článek Tatra-815 může zaválet až v daleké Brazílii, do tamních podmínek je zřejmě nejlepší volbou, jelikož zvládá i extrémní terén se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hercules zvládal i provizorní letiště

Na začátku 50. let 20. století začalo americké letectvo hledat dostatečně veliký a kvalitní dopravní letoun na přepravu nákladu a vojáků, ale i pro evakuaci raněných. Operovat měl přitom i z provizorních drah, a odpovědí byl nakonec právě čtyřmotorový turbovrtulový C-130 Hercules, který vyšel vítězně ze souboje firem Lockheed a Boeing. Ukázal se jako vynikající volba, jeho univerzální a odolná konstrukce byla vhodná nejen pro transporty, ale i k dalším úkolům.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

Kromě amerických ozbrojených sil nacházel uplatnění i v mnoha dalších letectvech po celém světě, až nakonec C-130 Hercules sloužil v 67 zemích. A to nejenom jako transportní, ale i jako hlídkový a tankovací, a dokonce i jako letoun pro elektronický boj.

AC-130 Spectre z oblohy doslova chrlí oheň. Pro pěchotu protivníka je letadlo velkým nebezpečím

Vedle nich ale existují ještě další varianty, jedna je třeba vybavena ližinami pro operace na sněhu, další pro hašení lesních požárů, a jiná zase bojová nebo ve variantě Gunship s houfnicemi a rychlopalnými kanony. Vzhledem ke stáří byl letoun modernizován vnitřním vybavením a motory, ale i zvenčí. Dnes je vyráběn už jenom ve verzi nazývané C-130J Super Hercules.

Na palubu se vejde 19 tun nákladu

Základní parametry letadla zůstávají i přes mnohé modernizace stejné – jde o 29,79 m dlouhý stroj s rozpětím křídel 40,41 m. Standardně mívá 3 až 5člennou osádku a zvládne kolem 19 tun užitečného zatížení. Je v něm například místo pro 92 vojáků, uveze 3 vozidla Humvee nebo 1 obrněný transportér M113. Dosah, rychlosti a další parametry se u jednotlivých verzí liší, například Super Hercules dokáže létat rychlostí až 670 km/h, a při nákladu 15,5 tun má dosah 3 300 km.

Zrod dvojčete: „Ukrajina“ obnovuje největší letadlo světa An-225 Mrija. Náklady jsou astronomické, tak na ně pořádá sbírku

Americké letectvo ale už delší dobu mluví o náhradě letounů, a třeba VB vyřazuje své C-130J v polovině roku 2023, aby je nahradila Airbusy A400M Atlas a C-17 Globemaster III. Mnohá letectva dnes totiž požadují větší letadla s vyšší nosností, doletem, a také možností převážet i těžší obrněná vozidla. A to mohou oba dva zmíněné nabídnout, první z nich měří 45 metrů, a druhý dokonce 53, jedná se tak de facto o transportní giganty.

Ale ani tak budoucnost „Herculů“ nekončí, v roce 2022 si objednali nové stroje C-130J Egypt nebo Austrálie, a jelikož budou úplně nové, tak nejspíše vydrží na obloze ještě několik desetiletí. Svou robustnost ostatně prokázaly nejednou, a jelikož jsou mnohem levnější než dvě zmíněné náhrady, budou pro řadu zemí jistě zajímavější volbou.

Článek Nejdéle vyráběný vojenský letoun světa, C-130 Hercules, sloužil v 67 zemích; legendu dnes ale nahrazují jiní giganti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.