Pět jmen, propastné rozdíly

Žebříček Global Firepower měří celkovou tonáž flotily jako ukazatel schopnosti promítat sílu přes oceány. Ke stavu v lednu 2026 vypadá první pětka takto:

Součet míst 2–5 činí 6 049 001 tun. Americká flotila je nad nimi o 36,7 %. Důležitá poznámka: formulace „více než celá první pětka“ platí, pokud z ní vyřadíte samotné USA. Započítat Ameriku do skupiny, kterou má překonat, by byl aritmetický nesmysl, ale i bez toho je převaha drtivá.

Čína na druhém místě drží 39 % americké tonáže. Pentagon ji přitom ve výroční zprávě o čínské vojenské síle označuje za největší námořnictvo světa podle počtu hlavních bojových platforem, přes 370, s projekcí růstu na 435 do roku 2030. Čísla tedy záleží na tom, co měříte. V tonáži vede Amerika. V počtu trupů Čína.

Rusko: hodně lodí, málo váhy

Ruské námořnictvo vypadá na papíře impozantně. Global Firepower mu připisuje 747 námořních aktiv, o 282 víc než Spojeným státům. Jenže v tonáži je to jen 1 426 539 tun, tedy sotva třetina čínské flotily a šestina americké. Jak je to možné?

Odpověď leží ve složení flotily. Rusko po studené válce upřednostňovalo ponorky a menší raketové korvety před velkými hladinovými loděmi. Má 66 ponorek, hustou síť korvet a relativně málo velkých eskortních a výsadkových plavidel, která táhnou tonáž nahoru. Sovětské dědictví stárne, opravárenská kapacita nestačí a sankce zpomalují přísun komponentů.

A pak přišla válka. Podle analýzy Carnegie Endowment z dubna 2026 vlna ukrajinských útoků mezi srpnem 2023 a březnem 2024 donutila většinu černomořské flotily stáhnout se do přístavu Novorossijsk. Ruská kapacita pro dálkové údery střelami s plochou dráhou letu klesla o čtvrtinu, protilodní kapacita téměř o 40 %. Ukrajinské ministerstvo obrany eviduje ztráty a poškození klíčových plavidel včetně ponorky Rostov na Donu nebo raketového člunu Cyklon.

Přesto by bylo chybou Rusko odepsat. Analytici z RUSI upozorňují, že i omezená černomořská flotila si drží významný raketový potenciál, schopnost minování a kontrolu regionálních průlivů. Pod hladinou zůstává Rusko nebezpečné. Na hladině je ale naleštěná bída, symboly velmoci bez odpovídající nosnosti.

Proč tonáž není celý příběh

Tonáž měří velikost, ne smrtonosnost. Americký Naval Institute to říká přímo: tonáž nemůže plně definovat bojeschopnost flotily. Záleží na střelách, senzorech, propojení systémů, připravenosti posádek a ceně za dosažený efekt.

Alternativní žebříček portálu WDMMW, který hodnotí i modernizaci, logistiku, mix sil a bojovou zkušenost, mění první pětku na USA, Čínu, Rusko, Indonésii a Jižní Koreu. Japonsko a Indie vypadnou, objeví se státy s menší tonáží, ale vyváženější strukturou.

Přesto je tonáž nejlepším hrubým ukazatelem jedné konkrétní věci: schopnosti promítat sílu na dlouhou vzdálenost. Velké letadlové lodě, výsadkové platformy, zásobovací a eskortní lodě, to všechno váží. A právě tato kategorie rozhoduje o tom, kdo dokáže operovat tisíce kilometrů od domovského přístavu. Americká 7. flotila udržuje nepřetržitou předsunutou přítomnost v Indo-Pacifiku. 5. flotila hlídá Hormuzský průliv, Suezský průplav a Báb al-Mandab. Žádná jiná země nic takového nedokáže.

Co to znamená pro svět a pro Česko

Přes 80 % objemu světového obchodu se podle UNCTAD přepravuje po moři. Geopolitické krize prodlužují trasy a zvyšují náklady, ale nezastaví tok zboží, pokud někdo hlídá klíčové úžiny. Tím někým jsou dnes Spojené státy.

Pro Českou republiku, zemi bez přístupu k moři, to zní jako vzdálené téma. Není. Námořní strategie NATO z října 2025 výslovně spojuje kontrolu moří s ochranou transatlantických posil, zásobovacích tras a podmořské infrastruktury. Pokud by Aliance ztratila průchodnost námořních koridorů, nedorazí posily, munice ani energie. Bezmořský stát je na námořní dominanci svých spojenců závislý víc, než si většina jeho obyvatel uvědomuje.

Námořní supervelmoc roku 2026 není ten, kdo má nejvíc trupů. Je to ten, kdo unese nejvíc oceánské síly na druhý konec planety a dokáže ji tam držet. Podle tonáže i podle praxe je to stále Amerika. A propast se zatím nezmenšuje.

Článek Nejsilnější námořní mocnosti světa podle tonáže: Rusko je naleštěná bída, Amerika má více než celá první pětka se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Konstrukce staré přes 40 let

Tank Leopard 2 pochází z Německa a jeho první verze vstoupila do služby v roce 1979, americký M1 Abrams se zase objevil ve výzbroji ozbrojených sil o rok později. Obě konstrukce jsou tedy stejně staré a platí, že se dočkaly mnoha modernizací. Americký tank za sebou ale má výraznější bojové nasazení, hlavně pak v obou válkách s Irákem, ale i jinde. Ovšem i německý tank prošel ohněm, příkladem je turecká invaze do Sýrie nebo probíhající válka na Ukrajině. Obrněnce nicméně nikdy nestanuly proti sobě, a proto lze vycházet jenom ze známých dat, ale mnohá jsou utajovaná, takže není srovnání úplně 100%.

iZdroj fotografie: Public Domain

Zatímco mezi tanky západními a sovětskými, respektive dnes ruskými, jsou rozdíly ve velikosti a hmotnosti, u Leopard 2 a M1 Abrams to neplatí – první z nich má i s dělem délku 9,97 metrů, druhý pak 9,77 metrů, ale rozdíl je dán použitím děla s kratší hlavní. Velmi podobná je i hmotnost, i když s 67 tunami, které u německého tanku uvádí ArmyRecognition, je Leopard 2 přece jenom lehčí než 73,6 tun těžký M1 Abrams. Vyšší hmotnost může – ale nemusí – znamenat lepší pancíř, ale na druhou stranu to může komplikovat třeba přejíždění mostů.

Skvělý pancíř i aktivní ochrana

Jaká je ochrana obou tanků, je většinou utajovaná informace, ale třeba ArmyRecognition uvádí, že M1A2 Abrams SEPv3 má nový ochranný balíček ochranu zvyšující, a též disponuje přídavnou ochranou z ochuzeného uranu, ale ta v exportních verzích není, takže budou nejspíše chráněné o něco hůře. Leopard 2A8 má mít zase oproti starším verzím nový typ kompozitního pancíře. Oba tanky by tak měly odolat palbě z ruských tankových děl, min. tedy munici staršího typu, i když Abrams s vyšší hmotností by mohl být o něco odolnější.

Žádné X, americká armáda vsadí na tank M1E3 Abrams: tato nejnovější verze na dlouho předstihne i ruské T-90M Proryv-3 a T-14 Armata

Shodný je u obou verzí plánovaný systém aktivní ochrany Trophy, což je izraelský systém, který by měl eliminovat přilétající hrozby ze všech směrů. Likvidovat dokáže protitankové řízené střely i další zbraně ještě před tím, než se dostanou k pancíři, uvádí jeho výrobce Rafael; nedokáže ale zlikvidovat kinetické penetrátory. Otázkou také je, zda může být účinný i proti sebevražedným dronům, ale teoreticky to možné je. A protože mají mít oba tanky v budoucnu na trupu stejný systém, tak se v těchto ohledech de facto vůbec neliší.

Leopard 2 má delší (a možná lepší) dělo

Jistý rozdíl je v základní výzbroji tanků – oba mají dělo ráže 120 mm pocházející od společnosti Rheinmetall – ovšem Abrams má dělo L44 o délce 44 ráží, kdežto nový Leopard 2 zase L55 o délce 55 ráží. Výrobce přitom uvádí, že u delšího děla je více energie z výstřelu přeměněno do rychlosti projektilu, a jeho vyšší rychlost znamená při použití shodné munice vyšší průraznost, dosah a přesnost, takže má německý tank navrch.

iZdroj fotografie: Pixabay

Na druhou stranu nelze schopnosti zbraně posuzovat pouze podle délky hlavně, velký vliv má totiž i systém řízení palby a další vybavení tanku, třeba termovize sloužící k vedení palby za špatné viditelnosti a v noci. Oba tanky se přitom chlubí, že jsou vybaveny moderními systémy, ale v detailech lišit se mohou lišit. Třeba Leopard 2A8 pro Itálii má být vybaven domácími systémy (hlavně komunikačními), ale obecně lze říci, že budou srovnatelné.

M1 Abrams pohání plynová turbína

Tanky mají rozdílný pohon; konkrétně Leopard 2 pohání dieselový agregát, který uděluje max. rychlost 70 km/h, kdežto M1 Abrams má ikonickou plynovou turbínu a max. rychlost 68 km/h. ArmyRecognition potom u německého tanku udává dojezd 450 kilometrů, a u amerického cca o 25 kilometrů menší. Platí však, že plynová turbína má větší spotřebu a bývá náročnější na údržbu, což může být v některých případech komplikace.

V čem jsou německé tanky Leopard 2A8 lepší než 2A7+: vyrovnat by se mohly třeba izraelské Merkavě 5 Barak nebo evropskému KF51

Obecně lze tedy říci, že pokud se nějaké armáda rozhodne pro jeden z těchto tanků, chybu pravděpodobně neudělá. Oba jsou velmi srovnatelné, souboj by byl těsný a závisel i na štěstí a výcviku osádky. Např. pro evropské armády jako je česká je ale logičtější zvolit německý stroj, neboť je jeho výrobce z regionu, což znamená třeba snazší údržbu i opravy. Na druhou stranu Polsko zase kupuje tanků M1 Abrams tolik, že se mu vyplatí do kapacit na údržbu investovat.

Článek Těžko srovnávat Leopard 2A8 a M1 Abrams – ani s jedním armáda chybu neudělá a každý má něco „svého“. Pro AČR je však lepší Leopard se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

F-22 a F-35 mají odlišnou úlohu

Ačkoliv jde v obou případech o letadla páté generace, jsou F-22 a F-35 naprosto odlišné stroje, a proto je jejich posuzování velmi ošemetné. Starší F-22 totiž Američané postavili pro vybojování vzdušné nadvlády, což je také úloha, v níž opravdu exceluje. A naopak F-35 je víceúčelový letoun, pro nějž je stíhací boj pouze jedním z mnoha úkolů – velmi dobře zvládá i útoky na pozemní cíle a protivzdušnou obranu, a stejně tak může provádět průzkum, čehož je první letoun schopen jen velmi omezeně nebo téměř vůbec.

F-22: Proklamován jako nejlepší stíhací letoun. Přitom nemá na svém kontě jedinou vyhranou leteckou bitvu

Pokud by byl tedy hodnocen pouze klasický vzdušný souboj, zvítězil by bezesporu F-22 Raptor. Ten by měl mít velmi dobrou úroveň stealth, přičemž je mimořádně ovladatelný a rychlý – jeho dva motory mu umožňují dosahovat rychlosti až Mach 2,25. Oproti menší jednomotorový F-35 dosáhne maximálně rychlosti Mach 1,6, a to s obtížemi, a navíc u něj nelze hovořit o nějaké „supermanévrovatelnosti“. Lze tedy předpokládat, že při použití stejných zbraní by na zemi skončilo mnohem více F-35.

Ruský systém S-400 dokáže „chytit“ i vyspělé letouny jako F-22, F-35 nebo F-16, může to být vážný problém hlavně pro Ameriku

Minimálně by to platilo pro takzvaný dogfighting na krátkou vzdálenost, protože rychlejší a hbitější F-22 by svého soupeře jednoznačně deklasoval. O něco vyrovnanější by byl souboj na vzdálenost delší, i když schopnost stealth u F-22 by údajně měla být o něco lepší než u F-35. Tehdy by zkrátka záleželo na tom, kdo koho dříve uvidí a také na něj vypálí. Raptor by měl ale výhodu, že má určitě vyšší šanci nepřátelskou střelu tzv. vymanévrovat.

Útoky na pozemní cíle jsou důležité

Jiná situace by nastala, pokud by byl posuzován vliv letadel na celý konflikt mezi dvěma stranami. I válka na Ukrajině ukazuje, že při silné protivzdušné obraně nemusí hrát letectvo takovou roli jako v minulosti, a nějaké velké vzdušné souboje se tak na nebi vůbec nemusí odehrávat. Výhodu by v takovém případě získala strana schopná zničit nepřátelskou protivzdušnou obranu na zemi, čímž by také měla možnost z relativně bezpečné vzdálenosti útočit na pozemní cíle. V tomto směru jednoznačně dominuje F-35 Lightning II.

iZdroj fotografie: Tim Laurence / Creative Commons / OGL

Současná válka je ale také o informacích, protože je třeba vědět, kde se nepřítel nachází a v jaké síle. Právě F-35 je letoun doslova napěchovaný hromadou detekčních přístrojů, díky nimž dokáže tyto informace nejen zjistit, ale i sdílet s ostatními letadly i jakýmikoliv pozemními jednotkami. Těm by to umožnilo na nepřítele s vysokou přesností a v téměř reálném čase zaútočit a eliminovat. Něco takového přitom F-22 nedokáže, a i kdyby některé F-35 na nebi zničil, jejich význam pro konečné vítězství by tím nejspíše zvrátit nedokázal.

Americký superletoun F-35A Lightning II může v blízkosti bouřky až explodovat, zrovna ten chce přitom AČR; jde o kritický problém

Je také otázkou, jak by dopadaly souboje skupin letadel. Při dobré taktice by mezi sebou totiž mohla skupina F-35 sdílet data a teoreticky tak na nepřítele pálit z různých pozic, zatímco by se všichni její členové drželi mimo dosah radaru F-22. Výsledek by však velmi závisel i na úrovni výcviku pilotů, který trvá i několik dlouhých let. Když tedy sedí nezkušený v sebelepším stroji, jehož potenciál nedokáže využít může se slabším lehce prohrát, pakliže ho ovládá kvalitně vycvičený pilot. Střet F-35 a F-22 je ale opravdu spíše teorie.

Článek F-35 dnes bezesporu překonává F-22 Raptor, i když v přímém souboji by naopak vyhrál starší letoun; snad jen proti skupině by neobstál se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.