Plenění trvalo tři dny

Soužití Vizigótů a Římanů bylo přinejmenším složité. Často utlačovaní Vizigóti během let balancovali na hraně věrnosti a zrady, nejisti si vlastní příslušností. Dlouhé období vrtkavé nejistoty však bylo rapidně ukončeno ve chvíli, kdy se vlády nad Vizigóty ujal zcela první vizigótský král – Alarich I. 

Alarich, poháněn hluboko zakořeněnou záští vůči římským pánům, vedl s Římskou říší dlouholetou válku. V roce 402 vpadl Alarich do Itálie. Jeho prudký útok byl však nakonec úspěšně odvrácen generálem Flavilem Stilichem v bitvě u Pollentie. Po další porážce, kterou Alarich utrpěl v bitvě u Verony, se Vizigóti stáhli z Itálie. 

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Jenže vzdát se za žádnou cenu nehodlali. V roce 408 byl Alarich se svou armádou zpět v Itálii – a tentokrát směřoval všechnu svou pozornost na Řím. Tři roky po sobě přitáhli Vizigóti, rozhořčeni barbarským počínáním Honoria, který rozkázal zmasakrovat jejich ženy a děti, až téměř k hradbám Říma. A právě při třetím pokusu o obléhání města, v noci na 24. srpna roku 410, se těžké brány Říma znenadání otevřely.  

Zda za otevřením bran stál podplacený úředník či otroci, kteří měli krutovlády svých pánů již po krk, není jisté. Tak či onak, podstatné je, že Vizigóti měli cestu do města volnou. A jakmile žoldnéři překročili hradby, započalo ono legendární, tři dny trvající drancování a plenění, jež zanechalo Věčné město v krvi a troskách. 

Plenění skončilo na Alarichův rozkaz, načež Vizigóti vytáhli na jih, plenili podél své pochodové linie a doufali, že přezimují v Africe. Poté, co Alarich zemřel, se vlády ujal Athaulf. Gótové opět vytáhli na sever do Galie, až se nakonec usadili v Akvitánii. 

Na římském trůnu seděl loutkový císař

Ve skutečnosti však druhé plenění Říma nebylo historicky vůbec tak brutální, jak ho vykresluje moderní knižní a filmová tvorba. Pokud se zaměříme čistě na historická fakta, zjistíme, že skutečnost končí ve chvíli, kdy Alarich a Vizigóti vstoupili do města. Alarich totiž svým mužům nakázal prolévat krev, jen pokud to bude opravdu nutné. Civilní obyvatelé, zejména pak ti ukrytí v bazilikách, měli být ušetřeni.  

Ono nemilosrdné a krvavé vyplenění Říma je tedy spíše jakousi apokalyptickou představou, zamotanou do spletence mýtů a literárních výmyslů. Často je například chybně uváděno, že Řím byl v době obléhání Vizigótů hlavním městem římského impéria. A Alarichovi je tudíž chybně připisováno dobytí v té době politicky nejvýznamnějšího římského města.  

Ač toto tvrzení není zcela nepravdivé – Řím opravdu za svými hradbami ukrýval mnoho důležitých úředních center – je třeba brát v potaz skutečnost, že v době vizigótského plenění již Řím jako takový dávno nebyl hlavním městem, chcete-li sídlem císaře. A to již více než sto let. Konstantin přenesl centrum vlády do Konstantinopole již v roce 330. A ještě předtím byla říše spravována z Mediolana, dnešního Milána. A v době samotného plenění pak z Ravenny. Na trůnu v Římě seděl pouze loutkový císař Attala.

Další věcí, jež stojí za zmínku, je fakt, že Vizigóti, kteří město vyplenili, nebyli žádnými nevzdělanými barbarskými lidmi z jeskyní, oblečení do zvířecích kůží a ohánějící se masivními sekerami, jak jsou velice často vykreslováni. Ve skutečnosti se do říše dostali společně se svými rodinami jako uprchlíci před Huny. Do roku 400 byli dokonce sami ariánskými křesťany a byli dobře informováni o životě v civilizaci i o přednostech, které přináší. 

Tehdejší císař Theodosius dokonce podepsal s Vizigóty smlouvu a nechal je usadit se v Thrákii. Načež se z vnitrostátních nepřátel stal bohatý zdroj žoldnéřské vojenské síly pro jeho říši. Samo sebou nešlo o zrovna stabilní vojenskou sílu, jak se ostatně zanedlouho potvrdilo. 

Článek Vyplenění Říma Vizigóty: Po brutálním běsnění žoldnéřských barbarů se dle legend Věčné město koupalo v prachu a krvi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

5. Aksumské království

Aksumské království bylo velice významnou říší starověkého světa, které vzniklo v Etiopii v 1. tis. př. n. l. Po celá staletí tato bohatá civilizace doslova vzkvétala. Ovládala rozsáhlá území a měla přístup k rozlehlým obchodním cestám, propojujícím Římskou říši s Blízkým východem a Indií. Hlavní město Aksum bylo doslova metropolí starověkého světa, jejíž počet obyvatel čítal až 20 000.

Velkou pozornost si tato civilizace zaslouží primárně pro své detailně propracované monumenty, psané písmo, a také fakt, že to bylo právě království Aksum, jež rozšířilo křesťanské náboženství do zbytku subsaharské Afriky. Království Aksum stanulo na vrcholu své moci mezi třetím a šestým stoletím n. l. Jednalo se o prosperující společnost, která se dělila na vysokou šlechtu, příslušníky elitních tříd, avšak s nižším postavením než měla šlechta, a prostý lid.

Do osmého století však moc dříve bohatého království zcela upadla. Jednou z hlavních příčin jeho úpadku byla s největší pravděpodobností migrace kočovných národů Beja, jejichž samostatnost ohrožovala nadvládu Aksumu. Rozhodující ranou pak byl příchod arabských muslimů, kteří se v sedmém století stali v regionu dominantní skupinou a převzali námořní kontrolu nad Rudým mořem.

4. Caralská civilizace

Posvátné město Caral odráží vzestup prvních civilizací na území obou Amerik a jedná se o místo vzniku andské kultury. Caral je starý již více než pět tisíc let a rozvíjel se ve stejné době jako další velké kultury v Mezopotámii, Egyptě a Číně. Jako plně rozvinutý společensko-politický stát je tato městská civilizace pozoruhodná především svou komplexností a velkým vlivem na postupné osidlování celého údolí Supe i jeho okolí.

Město leželo na úrodné půdě v blízkosti moře, obydlené především rybáři, zemědělci a zkušenými mořeplavci. Velice zajímavý je také fakt, že obyvatelé města využívali systém uzlového písma, chcete-li adresáře „Kipu“, který rovněž využívali například Inkové.

Caral, který je dnes zapsán na seznamu světového dědictví, byl rozhodně impozantní starověkou metropolí, která se vyznačovala skvostnou architekturou. Překvapivě, na rozdíl od jiných starověkých civilizací, po sobě však obyvatelé Caralu nezanechali absolutně žádná umělecká díla, a to ani výtvarná, ani keramická. Archeologové do dnešního dne neobjevili žádné malby, sochy či dokonce ani známky toho, že by ve městě byla keramika vůbec využívána. Četné nálezy fléten vyrobených ze zvířecích kostí však poukazují na to, že tito starověcí měšťané byli zřejmě vášnivými muzikanty.

3. Arabský národ Nabatejců

Kočovný kmen Nabatejců začal v průběhu 6. století př. n. l. migrovat z Arábie na území dnešního jižního Jordánska. Kmen začal postupně opouštět svůj kočovný způsob života a jeho příslušníci se usadili na řadě míst jak v jižním Jordánsku, tak v palestinské poušti Nakab a v severní Arábii. Centrem nově vzniklé civilizace bylo legendární město Petra, dnešní pravděpodobně nejvýznamnější jordánská turistická atrakce.

Ačkoli město ještě před příchodem Nabatejců obývali Edómci, byl to právě původně kočovný kmen Nabatejců, kdo dal městu jeho úctyhodnou architektonickou podobu. Nabatejci se chopili příležitosti přetvořit pískovcovou skálu ve velkolepé umělecké dílo a do kamene vytesali mohutné stavby, chrámy i hrobky.

Kolem skalního města následně vystavěli také hradby, ačkoli bylo město přirozeně chráněno okolními pískovcovými skalami. Nabatejci byli rovněž velmi zručnými „vodními inženýry“. Neúrodnou půdu zavlažovali pomocí rozvětveného systému přehrad, kanálů a nádrží. Nutnost hospodařit s vodou plynula ze skutečnosti, že se kmen usadil v doslova vyprahlé poušti.

Mimo jiné se jednalo také o mimořádně zdatné obchodníky, kteří obchodovali například s Čínou, Indií, Dálným východem, Egyptem, Sýrií, Řeckem a dokonce i s Římem. Jednalo se především o luxusní zboží jako koření, kadidla, cukr, zlato, měď, léky, slonovinu, drahé látky a parfémy. Z původně pevnostního města tak postupně vznikla významná obchodní křižovatka, která zajišťovala plynulý chod celé Nabatejské říše. Většina toho, co je dnes známo o nabatejské kultuře, pochází ze spisů římského učence Strabóna.

2. Cucutensko-tripolská kultura

Po dobu téměř 2 000 let byl kulturní komplex nacházející se na východ od Karpat rychle se rozrůstajícím fenoménem. Pozdní období tripolské kultury se datuje od 3200 do 2700 př. n. l. a je reprezentováno několika různými lokálními kulturami, které se nacházely v oblastech s různými životními podmínkami a odlišnými přírodními zdroji, od lesnatých až po stepní pásma. Jednotlivé tripolské kultury se lišily jak v hospodářství, tak ve společenských strukturách. Ty s nejvyšším stupněm rozvoje společenské organizace praktikovaly ekonomiku založenou na dělbě práce.

Velice zajímavým aspektem tripolských kultur je, že lidé měli ve zvyku každých 60 až 80 let své osady ničit, doslova vypalovat do základů, a následně opětovně budovat. Účel pravidelného pálení tripolských obydlí zůstává historikům i archeologům utajen, a jedná se o jeden z hlavních důvodů, proč se o této tajemné kultuře vedou dodnes rozsáhlé diskuze. Nejrozšířenější teorií je, že vypalování osad mělo symbolický účel. Rituální ničení a znovuvzkříšení staveb mohlo být jakousi imitací cyklu života a smrti v přírodě. Přece jen byly tripolské kultury s přírodou velice úzce spjaty.

1. Civilizace Sanxingdui

Čínští archeologové objevili na archeologickém nalezišti v jihozápadní provincii S‘-čchuan stovky artefaktů, které nám umožňují nahlédnout do starověké civilizace z období před více než 3 000 lety. V roce 1987 navrhli čínští vědci pro tyto nálezy společný termín „civilizace Sanxingdui“ a odhadli, že ruiny pocházejí z období od konce dynastie Sia až po dynastie Šang a Čou.

Ruiny Sanxingdui se nacházejí ve městě Guanghan, asi 40 km severně od Čcheng-tu, a ukrývají několik artefaktů z království Shu, starodávného státu rozkládajícího se na území dnešní provincie S‘-čchuan. Je známo, že se jedná o největší centralizované naleziště, které kdy bylo v regionu objeveno. Jinými slovy, z vykopávek v Sanxingdui se dozvídáme, že existovala ještě jiná, nezávislá civilizace, která se nacházela daleko od původně předpokládaného místa vzniku čínské civilizace.

Národ Sanxingdui, který vzkvétal přibližně ve stejné době jako dynastie Šang, je dnes známý především díky obdivuhodným bronzovým maskám a sochám, které archeologové nalezli. Ty zachycují poněkud bizarní obličeje s vypoulenýma očima, obříma ušima ve tvaru křídel a mnoha podobnými kýčovitými rysy, kterými se odlišují od ostatních tradičních čínských výrobků.

Které další ztracené civilizace, jejichž existence je zahalena nejedním tajemstvím, znáte?

Zdroj: History

Článek Po stopách ztracených civilizací: Nejzáhadnější civilizace, které zmizely téměř beze stopy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dobrý úmysl krále Icenů se zvrtl

V příběhu o královně Boudice se musíme opřít o vyprávění dvou slavných historiků, Cornelia Tacita a Cassia Dia. Je tedy zřejmé, že příběh o statečné Boudice bude poněkud zaujatý, jelikož se jedná o římské autory. K rekonstrukci událostí posloužily oběma historikům pravděpodobně komentáře římského generála Suetonia Paulina a historická díla Cluvia Rufa, Plinia Staršího, Fabia Rustica, nebo dokonce očité svědectví Julia Agricoly.

I přesto, že se výklady obou římských historiků, včetně popisu samotné keltské královny, poněkud liší, pomáhají nám získat docela ucelený obraz událostí onoho období. Boudica byla provdána za krále britonského kmene Icenů, Prasutaga. Byla matkou dvou krásných dcer, jejichž jména nejsou známa.

Když Římané v roce 43 n. l. dobyli jižní Anglii, ponechali Prasutagovi i nadále částečnou moc nad jeho územím, a tak se zpočátku zdálo, že i přes invazi římských vojsk budou Icenské kmeny v bezpečí. Král Prasutagus však nečekaně zemřel a v závěti odkázal polovinu svého království a majetku římskému císaři Nerovi. Druhou půlku pak, k překvapení všech, odkázal svým dcerám. Proč tak učinil, není jisté.

Pravděpodobně se však jednalo o marný pokus usmíření Římu a zároveň zachování vlastní dynastie. Králův záměr se však poněkud minul účinkem. Římané jeho závěť ignorovali a rozhodli se od kmenů vymáhat dluhy, které zesnulý král nastřádal. Pozemky a majetek předních icenských kmenů byly zkonfiskovány a lidé byli zbaveni svého společenského statusu, čímž se fakticky dostali na úroveň otroků.

Ovšem svérázná a hrdá žena, jakou byla Boudica, proti tomuto kroku ostře protestovala. Římané samozřejmě netolerovali ani sebemenší náznak odporu a keltská královna byla za své protesty svlečena a veřejně zbičována. Krutému trestu neunikly ani její dcery, dívky byly brutálně znásilněny římskými vojáky. Nebojácnou Boudicu, která by pro svůj kmen zemřela, však krutý trest nezlomil, právě naopak. Královna přísahala Římanům pomstu.

Královna zahájila brutální válečné tažení

Kolem roku 60–61 n. l., kdy římský generál Gaius Suetonius Paulinus vedl tažení v severním Walesu, se Iceni vzbouřili. A nebyli sami, Boudica sjednotila část keltských kmenů pod svou vládu, shromáždila obří vojsko a zahájila nemilosrdné válečné tažení. Tři velká města byla pod náporem jejích vojsk prakticky srovnána se zemí.

Královniny jednotky úspěšně rozdrtily devátou římskou legii a zničily hlavní město římské Británie, které se tehdy nacházelo v Colchesteru. Dále téměř srovnaly se zemí Londýn a Verulamium (St. Albans). Tažení královny si vyžádalo životy 70 000–80 000 Římanů a Britonů, z nichž mnoho zemřelo v důsledku krutého mučení. Suetonius však mezitím přeskupil svá vojska, pravděpodobně na území hrabství West Midlands, a přestože čelil velké početní převaze, podařilo se mu jednotky královny Boudicy velmi rychle rozdrtit.

Tato nečekaná krize přiměla císaře Nera na malou chvíli uvažovat o stažení římských sil z Británie. Avšak Suetoniovo jednoznačné vítězství nad Boudicou potvrdilo absolutní kontrolu Římanů nad britským územím. Jakékoliv myšlenky na stažení byly zahnány stejně rychle, jako přišly. Samotná smrt královny zůstává zahalena ve stínu.

Kontroverzní symbol a feministická propaganda

Moderní feministická propaganda má bohužel tendence vykreslovat královnu Boudicu velmi nepravdivě. Často je vnímána jako výtečná bojovnice a spravedlivá vojevůdkyně. Avšak pravdou je, že byla spíše přesným opakem. Celé královnino povstání by se vzhledem k tragickým událostem, které postihly její kmen, dcery a ji samotnou, dalo docela dobře ospravedlnit.

Římský generál Suetonius byl tyran, to je jisté. Ve skutečnosti jej nakonec sám Nero zbavil funkce, neboť se obával další vzpoury. Královnina pomsta tak byla rozhodně na místě. Avšak Boudica rozhodně nebyla vhodnou osobou pro její vedení.

Boudica podcenila taktiku Římanů

Jediným dosaženým vítězstvím bylo poražení mnohem menšího vojska, které se snažilo zachránit město, jež sama královna zmasakrovala. Jak již bylo zmíněno, zničila celkem 3 města a zabila okolo 75 000 Římanů a Britonů, z nichž velká většina byli nevinní civilisté. Její největší chybou však byla bitva u Watling Street. Královna vedla své povstání, zatímco Suetonius byl na tažení jinde. Když po jeho návratu shromáždil generál svá vojska, měl k dispozici asi 10 000 mužů a své síly pak rozmístil tak, aby na ně bylo možné zaútočit pouze z jedné strany.

Avšak Boudica se i navzdory tomu rozhodla ve své vzpouře pokračovat. Pravděpodobně poháněna faktem, že její vojsko mělo ohromnou převahu. Početně se její síly pohybovaly mezi 70 000 a 230 000 muži, což jí jistě dodávalo sebevědomí. Početní převaha však na římskou taktiku zdaleka nestačila. Nejenže jednoduše nařídila své armádě, aby zaútočila přímo na Římany, ale vzala s sebou i své rodiny. Ty měly bitvě přihlížet z řady vozů, která byla umístěna na kopci za jejím vojskem. Rodiny měly být svědky jejího velkého vítězství.

Ovšem královnina obrovská armáda byla Římany, kteří začali z onoho jednoho směru postupovat, snadno rozdrcena. Její armáda se snažila uniknout, ale narazila do soupravy svých vlastních vozů a byla pobita. Je pravděpodobné, že mnoho rodin se poté stalo otroky.

Historikové Tacitus a Dio se ve svých dílech neshodují na tom, jak Boudica zemřela. Jeden se přiklání k otravě, druhý k nemoci. S největší pravděpodobností však nepadla v bitvě. Ve skutečnosti neexistují žádné důkazy, že by se bitvy sama zúčastnila. Ačkoli tedy Boudica nakonec ve své snaze zbavit Británii Římanů neuspěla, povraždila tisíce nevinných civilistů a svému kmenu přinesla zkázu, je dodnes oslavována jako národní hrdinka a symbol svobody, spravedlnosti a odvahy.

Jaký je Váš názor na královnu Boudicu a její kontroverzní postavení v historii?

Zdroj: History, Historic-UK, Britannica, FRASER, Antonia.The Warrior Queens. London: Weidenfeld and Nicolson. Londýn. 1988. ISBN:

Článek Královna Boudica jako kontroverzní symbol svobody a spravedlnosti. Své nepřátele nechávala ukřižovat a Londýn spálila na prach se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nejstarší americká civilizace

Posvátné město Caral je tvořeno mimořádně vyhlížející starověkou monumentální architekturou, přičemž jeho vznik se datuje přibližně k roku 2600 př. n. l. Archeologové považují Caral ze jedno z největších a s ohledem na dobu vzniku i zřejmě nejsofistikovanějších starověkých městských center na západní polokouli.  

iZdroj fotografie: Uživatel Hellien / Creative Commons / CC BY-SA

Největší z pyramid, známá také jako Pirámide Mayor, dosahuje výšky téměř 100 metrů a její půdorys se rovná zhruba čtyřem fotbalovým hřištím. Stáří pyramidy bylo odhadnuto na základě radiokarbonové metody datování a pohybuje se kolem 4 000 až 5 000 let. Stavba je tedy přinejmenším stejně stará jako Džoserova stupňovitá pyramida v Sakkáře neboli nejstarší známá pyramida ve starověkém Egyptě.  

I když o této tajemné civilizaci není dostupných mnoho informací, struktura i architektura města odrážejí spletitost caralské společnosti jako sociopolitického státu. Přičemž artefakty nalezené v této lokalitě, jako je například quipu, uzlový systém, který později využívali Inkové k ukládání informací, dokládají vliv caralské civilizace na mladší andské společnosti. Archeologové se domnívají, že město Caral a další peruánský region, Norte Chico, jsou kolébkami nejstarších amerických civilizací. 

Záhadné okolnosti zániku

Architektonické i prostorové řešení města je skutečně mistrovské. Jeho monumentální valy a kruhovité nádvoří jsou projevem nepochybně celistvého státu. Samotný půdorys města i konstrukce některých staveb navíc vykazují jasné známky obřadních aktivit. A je tedy dosti pravděpodobné, že se caralská civilizace zakládala na mocné náboženské ideologii.

Na druhou stranu, stopy po válečných aktivitách byste ve městě hledali jen marně. Žádná válečná opevnění, žádné zbraně, ani pozůstatky bojem zohavených těl. Architektonické nálezy naznačují, že se jednalo spíše o mírnou kulturu, založenou na náboženském vyznání, obchodu a potěšení.  

iZdroj fotografie: John Muslli / Creative Commons / CC BY-SA

V roce 2009 bylo město Caral zařazeno mezi světová dědictví UNESCO, a to pro dodnes patrnou reprezentaci pozdně archaické architektury a urbanismu. A samozřejmě také pro vysoce rozvinutou a složitou kulturu, která ho kdysi obývala, a její vliv na pozdější andské civilizace. Existence takto vysoce strukturované společnosti vypovídá o přítomnosti silných a schopných vůdců, neboť k vybudování takto složitého města je třeba opravdu koordinovaného plánování, řady odborníků i centralizované vlády.   

Dodnes není známo, proč bylo město opuštěno. Neexistuje žádný konkrétní důkaz, který by byť jen naznačil, že by snad za vysídlením Caralu stála přírodní katastrofa, například zemětřesení či velká povodeň, jež způsobily zánik nejedné starověké říše. Zdá se být mnohem pravděpodobnější, že k úpadku starověkého státu přispěla celá řada faktorů. Včetně vnitřních sporů a možných vládních neshod. Tyto skutečnosti se však v archeologii dají odhalit jen velmi těžko.   

Jaké další starověké civilizace znáte?

Zdroj: History

Článek Jedna z nejstarších a téměř neznámých civilizací: Posvátné město Caral je architektonickým klenotem Peru se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kočovný národ íránského původu

Skytové, známí také jako Sakové, Iskuzai nebo Askuzai, byli kočovným národem, jehož kmeny dominovaly euroasijské stepi, především pontské stepi na jihu Ukrajiny a jižního Ruska a velké části Střední Asie. V historických pramenech se jejich existence datuje k přibližně 8. století př. n. l. a jejich historie se skládá spíše z fragmentů nežli z ucelených informací. O přesném původu tohoto členitého národa, jehož jednotlivé kmeny se od sebe značně lišily způsobem života, ve skutečnosti není známo nic určitého.

Předpokládá se, že Skytové byli převážně íránského původu, v jejich kultuře se ovšem projevují také turkické, uralské a sino-tibetské vlivy. Vycházíme přitom především ze znalostí a spisů antického historika Hérodota, který tvrdí, že Skytové byli původem východoíránské etnikum, jež přitáhlo z jižní části Střední Asie a rozptýlilo se po celé euroasijské stepi, včetně pontské stepi na Ukrajině. Je tedy pravděpodobné, že Skytové absorbovali i některé z lokálních kmenů a tradic.

Většina skytských skupin hovořila podle všeho jazykem skytské větve východoíránských jazyků a vyznávala některou z variant staroíránského náboženství. Skytové rovněž podle všeho sehráli docela významnou roli například na Hedvábné stezce, rozsáhlé obchodní infrastruktuře spojující starověké Řecko, Persii, Indii a Čínu. Dle starořeckých záznamů napomohli soudobému rozkvětu těchto civilizací.

Schopní pastýři i zemědělci

Vzhledem k tomu, že není jisté, zda Skytové měli psaný jazyk, lze jejich nemateriální kulturní dědictví poskládat pouze ze spisů starověkých autorů, analogií nalezených u některých jiných íránských národů a archeologických nálezů. Skytové žili v konfederativních kmenech, což byla politická forma dobrovolného sdružení, které spravovalo pastviny a zajišťovalo pastýřským kmenům jednotnou ochranu proti vpádu cizích nájezdníků.

Přestože se soustředili zejména na chov domestikovaných zvířat a jejich produkce výrazně převyšovala produkci usedlých zemědělských společností, i skytské, pastevecky orientované hospodářství vyžadovalo navíc dodatečnou zemědělskou produkci. Skytské nomádské kmeny proto výměnou za živočišnou produkci a vojenskou ochranu navazovaly, ať už symbiotické či vynucené, spojenectví s dalšími usedlými národy.

Skytové však nebyli zdaleka jen pastevci či zemědělci. Jednalo se především o bojechtivý národ, sestávající z velmi schopných válečníků. Při válečných taženích se bojů účastnili téměř všichni dospělí jedinci, včetně mnoha žen. Athénský historik Thúkydidés uvedl, že žádný evropský či asijský národ nedokázal Skytům čelit bez pomoci třetí strany.

Partyzánští lučištníci na koních

I když téměř nekočovali, pořád se jednalo o nomádský národ. Což znamená, že nestavěli pevná obydlí, ale pobývali převážně ve vozech překrytých plstí. Existuje několik asyrských a starořeckých textů, které pojednávají o úctyhodné bojeschopnosti celého skytského kočovného národa. Často jsou také označováni za mistry partyzánské války, neboť byli takřka k nedostižení.

V boji využívali různé taktiky, dle antických spisů však nejvíce spoléhali na moment překvapení. Právě tato taktika by se dala lehce srovnat s partyzánským způsobem boje, kdy skytská lehká jízda přepadla cílenou skupinu, doslova ji zasypala šípy a následně rychle zmizela. Nepřítel neměl šanci k protiútoku.

Podle některých záznamů skytští muži neslézali ze svých koní. To je možná trochu přehnané, avšak pravděpodobně jsou tyto záznamy založené právě na skutečnosti, že Skytové dokázali v sedlech svých koní reagovat na případnou hrozbu neskutečně rychle. Nebylo možné je zaskočit. Dochovalo se však také několik řeckých textů, jež hovoří o Skytech jako o lidech nebezpečných a divokých. Zároveň je ale označují jako obtloustlé a šťastné šarlatány, kteří velice rádi tancují, a to nejlépe s lahví vína v ruce.

Králové božského původu

Skytská mytologie přikládala velký význam mýtu o „Prvním člověku“, který byl považován za jejich praotce, krále a „čistou krev“. Obdobné mýty a konceptuální představy jsou běžné i u některých dalších íránských národů. Velký význam byl přikládán členění skytské společnosti na tři hereditární vrstvy, jež zahrnovaly válečníky, kněží a dělníky. Přičemž náčelníci kmene a skytský král byli součástí třídy válečníků.

V čele každého kmene stál náčelník, obklopen svou družinou. I když byla tato pozice velice významná, každý náčelník se ještě navíc zodpovídal skytskému králi, kterému byly rovněž odváděny daně. Samotný král byl dle legend božského a slunečního původu. Královská moc se považovala za nebeskou, tedy posvátnou.

Íránský koncept královského šarmu, v Avestě známý jako Chvarena, hrál ve skytské společnosti významnou roli. Je pravděpodobné, že Skytové sepsali rovněž řadu epických legend, které se sice nedochovaly, ale byly dost možná zdrojem pro Herodotovy texty. Přestože Skytové, ostatně jako všichni ostatní Indoevropané, byli patriarchální společností, muži i ženy měli stejná práva. Nebylo tedy nic zvláštního, když se žena vydala do války, či pokud muž vykonával „ženské práce“.

Umění Skytů a příbuzných národů skytských kultur se vyznačuje zejména častým užíváním zvířecího motivu. Především pak vyobrazením divokých zvířat. A samozřejmě také koní, přece jen byli kočovným národem. Zvířata byla nejčastěji zachycena v pohybu nebo při lovu, čímž byla zdůrazněna jejich síla. Lidské podobizny byly vyobrazovány jen velice sporadicky. Jako podklad pro svá umělecká díla volili zejména zlato či jiné kovy. Nalezeno však bylo i několik sochařských výtvorů.  

Znáte nějaké významné bitvy, kterých se Skytové zúčastnili?

Zdroj: Britannica, LiveScience

Článek Divocí nomádští válečníci: Tajemný národ Skytů vynikal v partyzánském boji na rychlých koních se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Chicxulubský kráter

Katastrofa, která přetvořila planetu a dala vzniknout naprosto novému světu. Světu, ve kterém se našlo místo i pro nás –⁠ lidi. Řeč je o drtivém dopadu asteroidu Chicxulub, který znamenal konec dinosauří éry. Kráter Chicxulub je pohřbený pod poloostrovem Yucatán, a jeho centrum se nachází přibližně pod stejnojmenným městem Chicxulub. Dle výzkumů pochází tato impaktní struktura z období pozdní křídy, tedy z doby přibližně před 65 miliony lety.

Podle odhadů měl meteorit v průměru přibližně 10 km, a při dopadu uvolnil asi 4,3×10 na dvacátou třetí joulů energie, což by odpovídalo 191 793 gigatunám TNT. Dopad meteoritu na Zemi způsobil gigantické tsunami, jež se šířilo do všech světových stran. Rovněž bylo uvolněno ohromné množství emisí, prachu a mikročástic, které na několik let zcela pokryly povrch planety a zahalily ji do oblaku prachu, což vyvolalo obrovské environmentální změny. Tento fenomén by se dal zpodobnit s termínem „jaderné zimy“, při níž rovněž dochází k prudké globální změně klimatu, a to v důsledku jaderné katastrofy.

Teorie Zancleanské povodně

Údajně se jedná o rozsáhlou povodeň, která přibližně před 5,33 miliony lety vedla ke vzniku dnešního Středozemního moře. Před touto potopou byla v oblasti výrazně nižší vodní hladina, vlivem čehož se Středozemní moře stalo mimořádně slané, podobně jako je tomu dnes u Mrtvého moře. Odtud také pochází název Messinská salinitní krize či Messinská krize zasolení. U Gibraltarského průlivu se pak moře dokonce oddělovalo od Atlantského oceánu, a z Afriky do Evropy tak bylo možné přejít doslova suchou nohou.

I když se jedná primárně o teorii, kterou nelze zcela jistě potvrdit ani vyvrátit, dle výzkumníků lze nalézt důkazy o potopě u sicilského města Noto. Právě zde se totiž nachází zhruba 5 km široký kaňon, který spojuje východní a západní část Středozemního moře. V tomto kaňonu bylo objeveno ohromné množství mořských sedimentů, které se tam mohly doslat výhradně důsledkem údajné Zancleanské potopy.

Dle teoretického scénáře došlo k protržení Gibraltarské hráze a do kotliny začala proudit slaná voda Atlantiku. Na základě počítačových modelů je odhadováno, že hladina moře stoupala až o 10 metrů denně, přičemž voda proudila rychlostí neuvěřitelných 300 km/h, a to po dobu prvních dvou let.

Nejdivočejší na tom je, že časem zřejmě dojde k něčemu podobnému. Kvůli kontinentálnímu driftu se Afrika stále posouvá směrem na sever, v důsledku čehož se Gibraltarská úžina jednou definitivně uzavře. Obě desky, které drží Evropu a Afriku, se k sobě přibližují rychlostí zhruba 4,5 až 5,0 mm za rok.

Tobská katastrofa

Zhruba před 74 000 lety došlo k enormnímu výbuchu supervulkánu Toba, který se nachází na dnešním ostrově Sumatra. Exploze se zapsala do dějin jako jedna z vůbec nejničivějších sopečných erupcí na Zemi, a to v období posledních nejméně 2 milionů let. Pro srovnání, v 80. letech minulého století došlo k ničivé erupci americké sopky Mount St. Helens, která srovnala se zemí území o velikosti větší, než je Praha.

Ovšem výbuch vulkánu Toba překonal dle vědeckých odhadů slavnou erupci americké sopky přibližně pětitisícinásobně. To už je pořádná síla. Tato katastrofální erupce drasticky ovlivnila klima na celé planetě. Odhaduje se, že po dalších asi 6–⁠10 let byla planeta pohlcena krutou „sopečnou zimou“, která následně způsobila tisícileté ochlazení celé planety o 2–⁠3°C. Země se tedy potýkala současně s neúprosným chladem a krutým suchem.

I think today’s news about Toba volcanic shards in Pinnacle Point is really cool: „Humans thrived in South Africa through the Toba eruption about 74,000 years ago“ https://t.co/IfwrcbXSxr pic.twitter.com/aqb2xqCspH

— John Hawks (@johnhawks) March 12, 2018

Podmínky nemilosrdné doby ledové se samozřejmě podepsaly na životech všech organismů, včetně těch lidských. Vědci se domnívají, že lidstvo v té době téměř zcela vymřelo. Výjimkou bylo jen několik tisíc lidí žijících v jižní Africe. Odhady odborníků o celkovém počtu lidí, kteří tuto krutou dobu přežili, se velice liší. Panuje však obecná shoda, že počet lidí schopných mít děti klesl pod 10 000.

Justiniánský mor

Justiniánský mor byla strašlivá pandemie, která v letech 541–⁠542 n. l. postihla Východořímskou říši, později známou jako Byzantskou říši. Předpokládá se, že tato smrtící pandemie vzešla z rychle se šířící nákazy pravého moru. Z hlediska kulturního a sociálního dopadu na obyvatelstvo je tato epidemie srovnatelná s černou smrtí z období temného středověku. Historici tvrdí, že Justiniánský mor byl téměř stejně rozsáhlý, jelikož zasáhl jižní a střední Asii, Arábii, severní Afriku a dokonce i Evropu, a to až na západě po Irsko a na severu po Dánsko.

Přibližně až do roku 750 se tato epidemie vracela s každou další generací v oblasti Středomoří. Tyto morové vlny významně ovlivnily evropské dějiny. Novodobí historici onu stále se opakující nákazu později pojmenovali po východořímském císaři Justiniánovi I., který byl v době jejího vzniku panovníkem. I císař se touto nemocí nakazil, ale jako jeden z mála přežil. Morová pandemie si vyžádala 40–⁠100 milionů lidských životů.

Jaké další přírodní katastrofy, které se podílely na tvorbě dnešního světa znáte?

Zdroj: History

Článek Po stopách pravěkých tragédií: Přírodní katastrofy, které daly vzniknout dnešnímu světu, i za cenu obrovského lidského utrpení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ježíšovo židovské hnutí

Zatímco v dnešní době lze křesťanství považovat za zcela strukturované a civilizované náboženství, na samém počátku tomu tak rozhodně nebylo. V prvních letech po Ježíšově smrti existovalo na světě jen pár desítek Kristových stoupenců. V této době se tedy nedá mluvit úplně o náboženství, ale spíše o hnutí, jež Římané dokonce označovali jako sektu. To vlastně není ani tak daleko od pravdy, neboť prvními stoupenci byli židé sídlící v Jeruzalémě, kteří sami sebe ještě ani nepovažovali za křesťany, nýbrž opravdu za stoupence židovského hnutí.

Tito první následovníci se asi po 10 až 15 letech po Spasitelově ukřižování usadili ve starověkém řeckém městě Antiochii, a právě zde se poprvé objevil termín „křesťan“. Nebylo to však označení, které by si Ježíšovi stoupenci dali sami. Jednalo se spíše o termín, jímž začali skupinu věřících označovat samotní obyvatelé Antiochie. Historikové dodnes diskutují o tom, zda se zpočátku nejednalo dokonce o hanlivý výraz. To jsou však pouze neověřitelné domněnky.

Rovnoprávnost v očích Boha

Raná církev byla ze sociálního hlediska anomálií. Nazývala se chrámem nebo svatyní, přičemž ale nepřinášela zvířecí oběti, což byl charakteristický rys víceméně všech starověkých náboženství. První křesťané usilovali o začlenění občanů různých ras a příslušníků rozdílných společenských vrstev do rovnostářského společenství. Což se jim přinejmenším během prvních 2 generací docela dařilo.

Z tohoto důvodu, a samozřejmě nejen pro něj, byli však první křesťané považováni za nevěrohodné. Velká část obyvatelstva byla nesmírně chudá a pouze hrstka osob se těšila dobrým majetkovým i životním standardům. Společnost jako celek tak byla striktně uspořádaná, což bylo zejména pro vyšší vrstvy velice komfortní. Na samém počátku křesťanské řady zaplňovali lidé žijící na okraji společnosti, tedy zejména ženy a otroci.

Návrat Spasitele a slib posmrtného života

První křesťané bezmezně věřili, že se Ježíš brzy vrátí a pravidelně se scházeli, často jen v malých skupinkách ve svých domech, aby se modlili, zpívali a oslavovali tak Kristovo jméno. V počátcích křesťanství hrál významnou roli při konvertování lidu rovněž příslib posmrtného života. Ten byl totiž slíben každému, kdo se rozhodl přijmout křesťanskou víru za svou. A nesmrtelná existence v nebi byla jistě lákavou nabídkou.

Našli se i stoupenci, kteří se úplně vzdali pozemského způsobu života a zasvětili se modlitbám a duchovnu. Často opouštěli svá obydlí a pobývali o samotě na místech daleko od civilizace. Trpělivě čekali na Ježíšův slíbený návrat. Právě tito oddaně zbožní křesťané začali brzy skládat sliby celibátu, skromnosti a rovnosti. Stávali se tak vůbec prvními mnichy a jeptiškami.

Rozdělení církve na dvě větve

I když bylo na samém počátku křesťanství poněkud zmatečné, časem se ustálilo v jeden pramen, který postupně sílil, a shromažďoval pod sebe čím dál více věřících. Více věřících znamená však také více názorů, vlivem čehož, společně s několika dalšími faktory, tak časem došlo k rozštěpení křesťanské církve. První dvě církve se od sebe oddělily při takzvaném Velkém Schizmatu, k němuž došlo roku 1054. V té době byl centrem křesťanské církve Řím, avšak víra se čím dál více stahovala do Konstantinopolské metropole.

Právě Konstantinopol se po schizmatu stala centrem pravoslaví. Při pohledu na dnešní křesťanskou víru si můžeme jasně povšimnout, že katolictví je typické zejména pro západní země. Naopak pravoslavnou církev budeme hledat spíše na východě. O mnoho let později, v 16. století, se pak ještě vyčlenila církev protestantská, která s pravidly tradiční církve nesouhlasila.

Krutá persekuce raných křesťanů

Možná jste slyšeli, že raná církev byla pronásledována Římany a byla přinucena k tajným bohoslužbám v katakombách. Toto tvrzení je sice pravdivé, avšak poněkud zavádějící, neboť k persekuci sice docházelo, ale zpočátku docela sporadicky. A značně se lišila v závislosti na místě a době. Možná jste ovšem netušili, že ke zdaleka nejhoršímu pronásledování křesťanů v prvních staletích docházelo v Perské říši, nikoliv v Římské.

Peršané během prvních staletí křesťany tolerovali. Jak říká staré sanskrtské přísloví: „Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem.“ Avšak po konverzi Římské říše na počátku 4. století začali Peršané křesťany pronásledovat, a to zejména z toho důvodu, že jejich tehdejší úhlavní nepřátelé se nyní považovali za křesťany. Velké perské pronásledování probíhalo od roku 339 do zhruba roku 370, tedy přibližně ve stejné době, kdy křesťané nabývali v Římské říši privilegovaného postavení.

Křesťanské katakomby

Na rozdíl od svých pohanských protějšků, raně křesťanští Římané neuznávali spalování zemřelých a přáli si jejich těla pohřbít. Ve starém Římě však bylo pohřbívání na území města nezákonné a zároveň zcela nemyslitelné. Přibližně od 2. století tak začala za městskými hradbami vznikat podzemní pohřebiště, která se často táhla až několik kilometrů. Tato pohřebiště jsou známá pod označením „katakomby“.

Není tomu tak dávno, co se historikové domnívali, že právě v těchto katakombách se křesťané scházeli během onoho římského pronásledování. Dle dnešních poznatků se však skutečně jednalo primárně o pohřební chodby, kde se těla mrtvých, zabalená do prostěradel, ukládala do výklenků ve stěnách podzemních tunelů. Je třeba zmínit, že v katakombách nebyli pravděpodobně pohřbíváni pouze křesťané, nýbrž také židé a římští pohané.

Krev Ježíše a velikonoční vejce

Tradice zdobení vajíček všeho druhu, dokonce i pštrosích, sahá až ke starým pohanům. Není těžké si domyslet, proč právě vejce reprezentují znovuzrození a nový život, a proč není tak úplně od věci spojovat je rovněž s jarem, kdy se příroda doslova probouzí k životu. Traduje se, že lidé, na počest příchodu jara a nového života, barvili vajíčka a následně je dávali jako dary svým rodinným příslušníkům a přátelům.

Je více než pravděpodobné, že s příchodem křesťanů se tato tradice stala součástí také jejich oslav. Podle některých legend by za naši každoroční výpravu do obchodu pro ocet a barvy mohla být zodpovědná Marie, nebo také Máří Magdaléna. Dle pověsti si totiž Marie s sebou na Ježíšovo ukřižování donesla vejce, na něž pak ukápla krev z Kristových ran a obarvila je do ruda.

Jiná verze příběhu zase hovoří o tom, že Máří Magdaléna přinesla košík uvařených vajec, aby se o ně tři dny po Ježíšově smrti podělila s ostatními ženami u jeho hrobu. Když však odvalily kámen a našly hrob prázdný, vejce zčervenala. Dodnes tedy není jisté, kdy a kde přesně tradice barvení vajec vznikla, avšak jedno jisté je. Bez obarvených vajíček by to nebyly ty správné Velikonoce.

Jaké další zajímavosti z období raného křesťanství znáte?

Zdroj: History

Článek Od krutého pronásledování ke státnímu náboženství: Sedm zajímavostí z divokých dob raného křesťanství se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Unikátní architektura

Trója se nachází na severozápadě Turecka, v oblasti, která se dnes nazývá Hisarlik, severně od Dardanelle, severozápadně od hory Ida a mezi řekami Scamander a Simoais. Zajímavým aspektem města je jeho rozložení a infrastruktura, město se skládá z devíti různých “vrstev“, přičemž každá nová vrstva navazuje na tu předešlou a vykazuje jedinečné charakteristiky doby, ve které vznikla.

Dohromady tvoří vrstvy města takzvaný “tell-hoyuk“.  V době prvního osídlení stálo město na skále, která se tyčila pouhých 16 metrů nad mořem a nacházelo se na pobřeží, sousedilo s Řeckem a Mykénami na západě a s Chetity na východě. Dnes je však město od moře vzdáleno 5 km.

O starověkých Trójanech víme jen velmi málo

O etnické příslušnosti starověkých Trójanů či dokonce o tom, jak vypadali, se toho ví jen velmi málo. Nebyly nalezeny téměř žádné kosterní pozůstatky a nedochovala se ani žádná keramická vyobrazení či umělecká díla. Snad jediné, co víme s jistotou je, že své mrtvé zpopelňovali. Přesto, že nebyly nalezeny žádné přímé písemné prameny, nejuznávanější teorií o tom, jakým jazykem se dorozumívali, je řečtina či luvijština.

Je také známo, že starověcí Trójané byli docela slušnými obchodníky, pracovali s keramikou, vyráběli kovové výrobky a pracovali s textiliemi. Tyto textilie se většinou spřádaly ručně a často byly barveny vzácným purpurovým barvivem, získávaného z mořského šneka ostranky purpurové, se kterým Trójané nejen obchodovali, ale sami ho také vyráběli.

Jeden ze slavných mýtů říká, že pokud Aineiás, obávaný protivník Řeků, opravdu přežil Trojskou válku, odplul na západ a stal se bájeslovným zakladatelem římského národa. Tento mýtus je podpořen právě purpurovým barvivem z ostranky, které později Římané hojně využívali.

Bájná Trójská válka

Příběh Tróje oslovuje lidi napříč světem i časem. Mýtus o trojské válce vznikl před více než 3 000 lety, na počátku starověkého Řecka. Únos jedné z řeckých královen, Heleny, podnítil desetileté tažení Řeků proti Tróji. Válečný konflikt byl krutý a hrdinové se rodili a umírali na obou stranách.

Ani po dlouholetých nelítostných bojích se však Tróju nepodařilo Řekům dobýt, a tak vymysleli lest, která jim zajistila vítězství. Sestrojili obrovského dřevěného koně, ve kterém se ukryli jejich nejlepší bojovníci, zatímco zbytek armády předstíral ústup. Pobožní Trójané nechali koně přivést do města jako oběť bohům a zatímco oslavovali vítězství, Řekové otevřeli bránu své armádě. Trója byla vypleněna, muži a chlapci brutálně pobiti a ženy zajaty.

Bájný příběh doslova překypuje srdce naplňujícími tématy; o hrdinství, násilí, lásce, ztrátě, naději i zoufalství. Dalo by se říci, že je to archetyp všech válek. Legendární postavy nezkrotného Achilla, spravedlivého Hektora, překrásné Heleny a mnohých dalších jsou i v dnešní době pro mnoho lidí stejně živé jako pro staré Řeky.

Není jisté do jaké míry jsou příběhy o Tróji pravdivé

Příběh o Tróji se tradoval převážně vypravováním a existovalo mnoho odlišných verzí. Byl inspirací básníkům, dramatikům, umělcům i řemeslníkům po celém starověkém Středomoří. Tím nejznámějším vypravěčem, jehož příběh se zaryl do paměti většiny lidí, byl Homér. Homér mohl žít někdy v letech 800 až 600 př. n. l. a v Řecku byl uctíván jako vážený autor dvou eposů, Iliady a Odyssey.

V Homérově Iliadě se válka v Tróji odehrává v dobách, kdy lidé měli stále blízko k bohům, kteří na sebe brali lidskou podobu. Bohové mohli lidem dopřát slavné vítězství, stejně tak ale jejich vměšování do záležitostí smrtelníků mohlo způsobit katastrofu. Na západním pobřeží Anatolie se rozkládalo velké město Trója, kterému vládnul král Priam. Někteří tvrdí, že to byl Zeus, vládce bohů, kdo podnítil válku mezi Trójany a Řeky, aby tak snížil počet obyvatel země.

Během desátého roku vleklého a krutého konfliktu se Agamemnón, mykénský král, a Achilles mocný bojovník a řecký hrdina pohádali a Achilles odmítnul pokračovat v boji. Achillův nejvěrnější přítel, Patroklos, si v zoufalství oblékl Achillovu zbroj a vedl Řeky do boje proti postupujícím Trójanům. Patroklos bojoval statečně, nakonec byl ovšem zabit trojským princem Hektorem.

Achilles, pohlcen žalem a vztekem prince Hektora zabil v souboji muže proti muži a jeho mrtvolu před zraky všech znesvětil. Achilleův hněv je ve stále nekončícím konfliktu klíčovým zlomem. Všechny tyto události se v Homérově Iliadě odehrávají během jednapadesáti dní. Historikové však dodnes zpochybňují, zda byl Homér opravdu autorem obou epických básní.

Co myslíte, byla odehrála se Trójská válka v skutečnosti či jde o pouhý mýtus?

Zdroj: Livescience

Článek Tajemná Trója: Starověké město, kde se legendy mísí s historickou skutečností se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak vypadala kroužková zbroj? Jaké měla výhody a nevýhody?

Jak již bylo řečeno, kroužkovou zbroj tvořily kovové kroužky, vzájemně pospojované do podoby košile nebo tuniky. Ve středověku se kroužková zbroj navlékala před tlustý prošívaný kabátec. Dohromady tak tento komplet chránil poměrně efektivně vojáka před zraněním sečnými, bodnými i tupými zbraněmi.

iZdroj fotografie: Guillermo Fuertes / Creative Commons / CC BY

Výhodou drátěné košile byla kromě slušné úrovně ochrany také relativně nízká hmotnost a fakt, že voják v ní byl stále dost pohyblivý. Problémem kroužkové zbroje byla naopak nízká ochrana proti šípům střelných zbraní. Konkrétní podoba drátěné košile samozřejmě prošla v průběhu historie vývojem a různé typy souvisely samozřejmě i s místem vzniku a národem, který je vyráběl.

Původ drátěné košile a její vývoj v průběhu staletí

Drátěná košile je typ zbroje, který znali již staří Keltové. Zhruba ve stejném období (400 – 300 př.n.l.) jí prokazatelně používala i perská vojska. Těžko říct, zda tento koncept objevilo vícero civilizací nezávisle na sobě, anebo existuje jedno konkrétní místo vzniku odkud se drátěné košile rozšířily do okolního světa.

iZdroj fotografie: Jakub T. Jankiewicz / Creative Commons / CC BY

Kroužkovou zbroj posléze používali i Římané a v Evropě se vydržela používat v celém průběhu ranného i vrcholného středověku. Až ve 13.-14. století, tj. skoro dva tisíce let poté, co se poprvé objevila, jí začala nahrazovat zbroj plátová. I poté ale byla částečná kroužková zbroj často používána ke krytí míst, které plátové brnění nechránilo.

Zdroj: Unkessays, MedievalChronicles, MedievalLifeAndTimes

Článek Funkčnost drátěné košile překvapí, měla svá pro a proti. Jak moc dokázala rytíře ochránit před smrtí? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.