Co je PURL a proč nejde o přímý nákup zbraní Prahou

PURL (Prioritised Ukraine Requirements List) je mechanismus, který NATO spustilo v létě 2025. Funguje tak, že aliance ve spolupráci s Ukrajinou a USA sestaví seznam prioritních potřeb ukrajinské armády a spojenci pak společně financují nákup amerického vojenského vybavení podle tohoto seznamu. Dodávky koordinuje alianční struktura NSATU pod dohledem vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě.

Česko tedy nekupuje konkrétní zbraň a neposílá ji do Kyjeva. Přispívá do společného balíku, z něhož se pořizuje americká technika, od střel pro systémy Patriot po munici a prostředky protivzdušné obrany. Podle ukrajinského ministerstva obrany šlo od spuštění PURL přibližně 75 procent střel pro Patrioty a téměř 90 procent střel pro další systémy PVO právě touto cestou. K červnu 2026 spojenci přes PURL přislíbili téměř 6 miliard dolarů, tedy zhruba 138 miliard korun.

Standardní balík v PURL se pohybuje kolem 500 milionů dolarů. Nizozemsko financovalo první balík celé. Kanada oznámila vlastní za stejnou částku. Norsko jen v květnu 2026 přidalo 2,8 miliardy norských korun a jeho celkový příspěvek přesáhl 12,5 miliardy. Český příspěvek je vedle těchto čísel zjevně symbolický, ale symbolika v aliančních vztazích má svou váhu.

Proč je to průlom: vládní linie se poprvé prolomila

Babišova vláda od svého nástupu držela jasnou doktrínu: české rozpočtové peníze nepůjdou na vojenskou pomoc Ukrajině. V lednu 2026 premiér na tiskové konferenci po jednání koalice ochotných výslovně řekl, že muniční iniciativa může pokračovat, ale jen za peníze jiných států; Česko bude pouze koordinátor. O den později to potvrdila i Bezpečnostní rada státu.

Tato linie platila půl roku. A pak přišel červenec, summit v Ankaře a potřeba nevypadat v NATO jako jedna z posledních výjimek. Macinka oznámil přesměrování části peněz z existujících rozpočtových položek určených na Ukrajinu do PURL. Nejde tedy o nové peníze navíc, ale o přesun z dosud neupřesněných projektů ukrajinské agendy v rozpočtu. Podle veřejně dostupných dokumentů je nejbližší rozpočtovou základnou Program Ukrajina 2026–2030 s roční alokací kolem jedné miliardy korun, rozdělených mezi Národní rozvojovou banku a bilaterální humanitární a rekonstrukční aktivity. Z které konkrétní položky vláda peníze odkloní, ale nezveřejnila.

Babiš krok okamžitě zarámoval jako jednorázový a malý. Zároveň na summitu odmítl širší finanční závazky typu 70 miliard eur pro Ukrajinu a zdůraznil, že Česko příští rok navýší obranný rozpočet o 36 miliard korun na dvě procenta HDP. Prezident Pavel naopak rozhodnutí označil za „pozitivní signál“, což odpovídá jeho dlouhodobé linii podpory Kyjeva.

Okamura zuří, koalice skřípe

A tady vstupuje na scénu Tomio Okamura. Předseda SPD, koaliční strany, která má odmítání vojenské i finanční pomoci Ukrajině přímo ve svých politických usneseních. Už v lednu 2026 SPD požadovala, aby v tomto volebním období nešla z českého rozpočtu žádná taková pomoc. V červnu totéž zopakovala v dalším usnesení.

Okamura po Macinkově oznámení prohlásil, že SPD se záležitostí „zásadně nesouhlasí“ a chce ji otevřít na koaliční radě. Tvrdí, že se vstup do PURL v koalici neprojednával. Je to klasický scénář této vlády: ANO udělá pragmatický krok, SPD protestuje, ale koalice drží. Zatím. Na rozpadu vlády kvůli PURL nejsou veřejné důkazy, ale napětí je reálné, a Okamurova rétorika míří přesně tam, kam vždy: k voličům, kteří jakoukoli pomoc Ukrajině vnímají jako plýtvání českými penězi.

Jenže právě tito „vlastenci“ a obdivovatelé Ruska přehlížejí jednu věc. Ukrajina s výrazně menší armádou a ekonomikou drží už přes tři roky frontu proti zemi, která se prohlašuje za druhou nejsilnější vojenskou mocnost světa. Drží ji díky inovacím, díky odhodlání a díky pomoci spojenců. PURL je jedním z kanálů, kterými ta pomoc proudí. A Česko v něm konečně není jen divák.

Co to znamená pro českou pozici v NATO

Skutečný příběh není v objemu české platby. Je v tom, že Praha přestala být v PURL bílým místem na mapě. Aliance dlouhodobě tlačí na širší sdílení zátěže a americká strana na jednáních opakovaně připomíná, aby státy v iniciativě pokračovaly a přidávaly se další. Česko jako koordinátor muniční iniciativy mělo v NATO specifickou roli, ale být koordinátorem a zároveň odmítat vlastní rozpočtové peníze na vojenskou pomoc vytvářelo stále viditelnější rozpor.

Vstup do PURL tento rozpor formálně řeší. Objemově je to kapka v moři šesti miliard dolarů. Politicky je to ale signál, že i vláda s koaličním partnerem typu SPD dokáže udělat krok, který ještě před půl rokem výslovně vylučovala. Otázka zní, jestli zůstane u jednoho kroku, nebo jestli ankarský precedent otevře dveře dalším příspěvkům. Babiš říká, že jednorázově. Alianční logika říká něco jiného.

Jedno je jisté: pro ty, kdo v české politice systematicky blokují jakoukoli pomoc Ukrajině, je i symbolická částka v PURL nepříjemnou trhlinou v dosavadní hrázi. A trhliny mají tendenci se rozšiřovat.

Článek Tak to obdivovatelé Ruska a „vlastenci“ v čele s Okamurou puknou vzteky: ČR poprvé financuje americké zbraně pro Ukrajinu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně se stalo a v jakém pořadí

Díl Máte slovo z 8. ledna se věnoval otázce, zda má Česko dál vojensky a ekonomicky pomáhat Ukrajině. Rajchlův výrok zaznamenala následující den většina zpravodajských serverů, Novinky ho citovaly doslova. Mediální vlna opadla, ale 13. dubna 2026 podal publicista Zdeněk Šarapatka společně s advokátem Arturem Ostrým trestní oznámení. Jejich argument nestál jen na jedné televizní replice: tvrdili, že výrok je součástí Rajchlova dlouhodobého vzorce veřejného ospravedlňování ruské agrese.

Klíčový posun přišel 25. května. Podle vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, které zveřejnil oznamovatel, státní zástupce Michal Bušek věc neodložil. Postoupil ji Službě kriminální policie a vyšetřování Obvodního ředitelství policie Praha IV k dalším opatřením. Od výroku v televizi do postoupení policii uplynulo 137 dní. Od podání oznámení 42 dní.

Prověřování není obvinění

Postoupení věci kriminální policii zní dramaticky, ale v českém trestním řízení jde o standardní krok, který sám o sobě neznamená, že státní zástupce sdílí právní kvalifikaci oznamovatele. Znamená, že oznámení nepovažoval za zjevně nedůvodné. Podle oficiálního výkladu Policie ČR policejní orgán ve fázi prověřování objasňuje skutečnosti nasvědčující spáchání trestného činu: vyžaduje vysvětlení, obstarává podklady, provádí jednotlivé úkony pod dozorem státního zástupce.

V praxi to znamená práci s televizním záznamem, s kontextem výroku, případně s dalšími Rajchlovými veřejnými výstupy. Oznamovatelé odkazují na § 405 trestního zákoníku (veřejné schvalování zločinu proti míru), kde je sazba šest měsíců až tři roky. Ale mezi prověřováním a pravomocným rozsudkem leží několik procesních vrstev a u poslance navíc jedna zcela specifická: imunita.

Poslanec v televizi není poslanec ve Sněmovně

Ústava chrání poslance dvojím způsobem. Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo jejích orgánech požívá hmotněprávní beztrestnosti, nelze ho za ně stíhat vůbec. Televizní studio ale není jednací sál. Za výrok v Máte slovo Rajchla tato absolutní ochrana nekryje.

Zbývá procesní rovina: bez souhlasu Poslanecké sněmovny nelze poslance trestně stíhat. Pokud by policie po prověřování dospěla k závěru, že skutečnosti nasvědčují trestnému činu, musela by nejprve požádat komoru o jeho vydání. Teprve po souhlasu poslanců by mohlo být zahájeno standardní trestní stíhání. Jak by jednotlivé kluby hlasovaly, je dnes čistá spekulace; žádná žádost neexistuje a žádný klub se veřejně nevyjádřil.

Netíkova kauza jako zrcadlo

Případ má ironickou vrstvu. Rajchl sám jako advokát zastupoval u Nejvyššího soudu Jakuba Netíka, odsouzeného za veřejné schvalování ruské agrese. Netík dostal za výroky obhajující ruský útok na Ukrajinu pravomocně 15 měsíců podmíněně s tříletou zkušební dobou; v jiné věci mu byl později uložen souhrnný trest 27 měsíců s odkladem na čtyři roky. Nejvyšší soud dovolání zamítl a výslovně konstatoval, že Netík překročil hranici chráněného politického projevu.

Právní test, který soud v té kauze formuloval, je pro Rajchlův případ relevantní: problém není menšinový názor na geopolitiku, ale veřejné ospravedlňování konkrétního zločinu proti míru pomocí nepravd a polopravd. Rajchlova obhajoba stojí na tvrzení, že ruský odchod by vedl ke genocidě, tedy na ospravedlňování pokračování okupace. Zda to naplňuje skutkovou podstatu, bude muset posoudit policie a případně soud, ne televizní debata.

Víc než jednorázová replika

Rajchl není náhodný komentátor. Je poslancem SPD, předsedou strany PRO, místopředsedou sněmovního výboru pro obranu a členem zahraničního výboru. Podle přehledu Manipulátoři.cz opakovaně šíří narativy o „fašistickém režimu“ na Ukrajině, o zbytečnosti zbrojní pomoci a o neúčinnosti sankcí proti Rusku. Právě tato systematičnost je jedním z argumentů oznamovatelů, a zároveň jedním z faktorů, které soudy v dosavadní judikatuře při hodnocení podobných výroků zohledňují.

Na podání oznámení Rajchl reagoval na sociálních sítích urážkami vůči advokátu Ostrému a avizoval, že pokud advokátní komora proti němu nezakročí, předloží návrhy, které „zásadním způsobem změní organizaci advokacie v České republice“. Věcné zdůvodnění takového legislativního záměru veřejně nedoložil.

Případ je teprve v předpolí rozhodování, daleko od obvinění, ještě dál od soudu. Ale poprvé testuje, zda orgány budou měřit stejným metrem poslanci, který sám hájil klienta v totožné právní kategorii, jako měřily tomu klientovi.

Článek Rajchl řekl v ČT, že nechce odchod Ruska z Ukrajiny. Státní zástupce poslal věc kriminálce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čtyři páky, které premiér stáhl k sobě

Chronologie je výmluvná. 5. března 2026 americký velvyslanec Nicholas Merrick veřejně varoval, že Česko riskuje zařazení mezi státy NATO s nejnižšími výdaji na obranu. 16. dubna přiletěl do Prahy generální tajemník NATO Mark Rutte a po jednání s Babišem už premiér mluvil o „podstatně větší armádě“ a aliančních závazcích jako o prioritě. Ještě v únoru přitom říkal, že Česko „určitě nemíří“ k 3,5 % HDP na obranu.

Pak přišly institucionální údery v rychlém sledu:

• 20. dubna – vláda převedla agendu průmyslové spolupráce z ministerstva obrany na ministerstvo průmyslu a obchodu, které řídí ANO. S agendou odešla pracovní místa i peníze. MO současně oznámilo zrušení celé Sekce průmyslové spolupráce k 1. července 2026.
• 11. května – vláda vytvořila novou funkci vládního zmocněnce pro plnění závazků vůči NATO a jmenovala do ní Jakuba Landovského, bývalého velvyslance při NATO. Zmocněnec má koordinovat resorty, instituce i vztah ke strukturám Aliance, tedy přesně to, co dosud patřilo pod ministerstvo obrany.
• 18. května – kabinet navrhl na nového náčelníka generálního štábu generálmajora Miroslava Hlaváče. Premiérova volba. Ministr Zůna podle ČT24 hlasoval proti.

Každý krok sám o sobě vypadá jako běžná správa státu. Dohromady tvoří vzorec: strategické rozhodování o obraně se přesouvá od ministra k premiérovi.

Proč Okamura mlčí

Odpověď neleží v osobní slabosti šéfa SPD, ale v architektuře koaliční smlouvy. Ta přidělila SPD ministerstvo obrany a předsedu Sněmovny, ale zároveň ji zavázala k podpoře vlády po celé volební období. Zakazuje jí vyvolat hlasování o nedůvěře. Spory se řeší dohodovacím řízením, jehož výsledky jsou závazné.

Jinými slovy: pokud by Okamura chtěl Babišovi zabránit v přebírání obranné agendy, musel by eskalovat spor na úroveň celé koalice. A riskovat ztrátu jediného silového resortu, který SPD drží. Případ Hlaváče ukázal, jak málo prostoru ministr za SPD reálně má, kabinet schválil premiérova kandidáta i přes Zůnův nesouhlas. SPD si hlídá značku ministerstva. Obsah jí ale uniká.

Zůna: ministr bez strategických pák

Říct, že Zůna je „jen loutka“, by bylo zjednodušení. Formálně zůstává ministrem od 15. prosince 2025, předkládal obranný rozpočet, jedná jménem resortu. Jenže právě v uzlových bodech, kdo povede armádu, kdo bude koordinovat NATO, kam půjdou průmyslové peníze, rozhodl někdo jiný.

Navíc se pod Zůnou rozpadá i strategické jádro resortu. Jiří Šedivý, dosavadní šéf klíčové Sekce obranné politiky a strategie, odchází k 31. května 2026. Ministerstvo na jeho místo vypsalo výběrové řízení, a podle informací Seznam Zpráv se o post uchází právě Landovský, který by si ponechal i funkci vládního zmocněnce. Pokud uspěje, jedna osoba bude řídit strategické plánování na MO i nadresortní koordinaci závazků vůči NATO. Mimořádná koncentrace moci, a člověk dosazený premiérem, ne ministrem.

Zůna si zachovává vliv v každodenním provozu resortu. Ale provoz není strategie.

Obrana pod drobnohledem: čísla a realita

Rozpočtový obraz je stejně rozporuplný jako ten politický. Vláda oficiálně vykazuje obranné výdaje ve výši 184,7 miliardy korun, tedy 2,06 % HDP. Jenže při lednové revizi rozpočtu šla kapitola MO dolů o 21 miliard oproti návrhu Fialovy vlády a část plnění dvouprocentního závazku stojí na výdajích z jiných kapitol. Americký velvyslanec v březnu tvrdil, že skutečné základní obranné výdaje jsou spíš 1,8 % HDP.

Srovnání s předchozí vládou ukazuje dvojí posun:

Méně autonomie jednoho resortu, více centrálního řízení z Úřadu vlády. A rétorika se přizpůsobuje publiku: před Ruttem Babiš mluví o větší armádě, doma jeho ministři hájí škrty jako „optimalizaci“.

Co bude dál

Nejbližší rozhodovací uzly jsou jasné: dokončení nové koncepce armády, kterou premiér Zůnovi osobně zadal i s termíny. Obsazení šéfa Sekce obranné politiky, výběrové řízení běží. Formální jmenování Hlaváče prezidentem. A summit NATO v červenci 2026, kde se ukáže, jestli Babišova centralizace obrany přinese výsledky, nebo jen přeskládala kompetence.

Vládní programové prohlášení slibuje, že kabinet bude o obraně „otevřeně a pravidelně informovat veřejnost“. Zatím informuje po kouscích, převod agendy tady, zmocněnec tam, personální změna onde. Kdo si kousky poskládá, vidí jeden příběh: premiér, který převzal obranu, aniž musel komukoliv sebrat ministerské křeslo.

Článek Babiš překvapuje, v tichosti přebírá ministerstvo obrany. Okamura s tím nemůže nic dělat a Zůna je jenom loutka se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Vzgljad měří a proč na tom záleží

Žebříček s názvem „Рейтинг недружественных правительств“ není oficiální kremelský dokument. Je to redakční index, který Vzgljad publikuje od podzimu 2025 a který hodnotí deset vlád podle šesti kritérií:

• Vojensko-politická činnost proti Rusku – až 30 bodů
• Sankční tlak – 20 bodů
• Diplomatická nepřátelskost – 15 bodů
• Informační válka – 15 bodů
• Diskriminace ruského byznysu – 10 bodů
• Podpora „nepřátelských NKO“ – 10 bodů

Celkem tedy maximum 100 bodů. Čím vyšší skóre, tím „nepřátelštější“ vláda v očích Moskvy. Na špici se drží Británie, Polsko a pobaltské státy. Česko se propadlo na opačný konec.

Klíčové je rozlišení, které Vzgljad sám zdůrazňuje: Moskva přechází od pojmu „nepřátelské země“ k pojmu „nepřátelské vlády“. Lavrov to řekl otevřeně v září 2025. Logika je jednoduchá: země zůstávají na seznamu, ale pokud se změní vláda a zmírní kurz, Kreml to zaregistruje a komunikuje jako úspěch.

Tři kroky, které Praha udělala

Vzgljad ani Tkačenko netvrdí, že by Babiš telefonoval do Kremlu. Nemusí. Stačí tři konkrétní rozhodnutí, která jsou veřejně dohledatelná na stránkách Úřadu vlády:

19. prosince 2025 – premiér Babiš po jednání Evropské rady oznámil, že Česko nebude ručit za unijní půjčku Ukrajině v objemu až 90 miliard eur na roky 2026–2027.

6. ledna 2026 – Babiš po jednání koalice ochotných prohlásil, že Česko nepočítá s vysláním vojáků na Ukrajinu a muniční iniciativu ponechá v chodu jen za podmínky, že ji budou financovat jiné státy. Česko zůstane koordinátorem, ne plátcem.

Jaro 2026 – žádný další viditelný prokyjevský krok nepřišel. Kabinet naopak v květnu 2026 zřídil funkci zmocněnce pro plnění závazků vůči NATO, což je gesto směrem k Alianci, ale nikoli směrem ke Kyjevu.

Pro ruské provládní prostředí je tohle čitelný vzorec: Praha přestala být tahounem. Neodešla z Aliance, neodvolala sankce, ale přestala se hlásit do první linie.

Čísla měsíc po měsíci

Z dostupných vydání Vzgljadu lze sestavit alespoň část řady:

Trend není přímočaře lineární, v dubnu skóre dokonce mírně stouplo oproti březnu. Celkový směr je ale jednoznačný: z 55 na 40 bodů za půl roku. Pro srovnání: Polsko mělo v dubnu 2026 stále 50 bodů, Británie se drží na špici. Maďarsko a Slovensko se v publikované desítce vůbec neobjevují, jejich skóre je tak nízké, že do žebříčku „nepřátel“ ani neproniknou.

Co to znamená, a co ne

Tady je potřeba být přesný. Nízké skóre ve Vzgljadu neznamená, že Rusko oficiálně přestalo považovat Česko za problémovou zemi. Praha zůstává na oficiálním ruském seznamu „nepřátelských zemí“ od roku 2021. Žádný sankční režim se nemění, žádná diplomatická rehabilitace neproběhla.

Znamená to něco jiného: ruské provládní prostředí čte českou politiku jako méně konfrontační. A to je přesně ten signál, který Kreml potřebuje, ne smíření, ale eroze. Každá vláda, která se posune o příčku níž, je v moskevské optice důkazem, že tvrdá linie Západu se drolí.

Právě tohle považujeme za nejdůležitější čtení celého žebříčku. Nejde o to, jestli má Vzgljad analytickou váhu srovnatelnou s akademickým indexem. Nemá. Jde o to, že propagandistický nástroj funguje jako zrcadlo kremelských priorit. A v tom zrcadle Praha vypadá přesně tak, jak si Moskva přála: tiše, nekonfliktně, na posledním řádku.

Alianci neopustili, ale první linii ano

Babišova vláda formálně nedělá nic, co by porušovalo alianční závazky. Zmocněnec pro NATO, pokračující koordinace muniční iniciativy, účast na summitu, to všechno běží. Jenže mezi „plnit minimum“ a „táhnout skupinu“ je propast, kterou Moskva umí číst.

Fialova vláda patřila k nejhlasitějším evropským kritikům Ruska. Česká muniční iniciativa byla vlajkovou lodí, kterou citovali západní lídři od Washingtonu po Berlín. Teď je z vlajkové lodi koordinační kancelář bez vlastního rozpočtu.

Tkačenko při spuštění projektu předpovídal, že ANO přinese pokles českého skóre. Naplnění je částečné: Česko kleslo, ale ze žebříčku nezmizelo. Čtyřicet bodů ze sta pořád znamená, že Moskva Prahu sleduje. Jen už ji nepovažuje za hrozbu, která stojí za zvláštní pozornost. A právě to je pro Kreml výhra: ne spojenec, ale tichý soused na konci tabulky.

Článek Okamura a Babiš splnili Putinovi přání. Česko už není tak velký ruský nepřítel, spadlo až na úplně poslední místo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.