Nová osa zla, nebo nutná protiváha Západu? Čtyři silné státy bez zábran, které jsme podceňovali, se spojily v alianci

Žádná slavnostní ceremonie, žádný společný podpis pod jedním dokumentem. Přesto čtyři autoritářské mocnosti fungují jako propojený systém účinněji, než si Západ dlouho připouštěl. Americká rozvědka ve svém výročním hodnocení hrozeb z března 2026 popisuje „selektivní spolupráci“ zaměřenou na vyvažování amerického vlivu. Čínské komponenty dvojího užití proudí do ruských zbrojovek, íránské drony létají nad Ukrajinou, severokorejská munice sytí ruské dělostřelectvo a tisíce vojáků z Pchjongjangu bojují na cizí frontě. Každý z těchto toků by sám o sobě představoval problém. Dohromady tvoří něco, co analytici z washingtonského think-tanku CNAS pojmenovali „osa otřesů“, adaptivní síť, která není novým NATO, ale umí Západ zaměstnávat na více místech najednou.

Čtyři státy, čtyři druhy síly

Označení „silné“ neznamená, že jsou si rovny. Každý přináší do sítě jinou kartu. Rusko disponuje největším jaderným arzenálem na světě a čtyřletou bojovou zkušeností z války na Ukrajině. Čína nabízí průmyslovou kapacitu, finanční páku a technologickou základnu, bez níž by ruská válečná ekonomika fungovala podstatně hůř. Írán ovládá Hormuzský průliv, kudy prochází zhruba pětina světového obchodu s ropou, a vyvinul dronové a raketové nástroje schopné zdražit jakýkoli konflikt v Perském zálivu. A Severní Korea? Ta dodává to, čeho má Rusko chronický nedostatek: dělostřeleckou munici v řádu milionů kusů, balistické střely a živou sílu.

Formulace „bez zábran“ není nadsázka. Pchjongjang vyslal na cizí bojiště tisíce vojáků, což nemá v moderní historii obdobu. Írán transferoval drony typu Šáhid-136 s doletem kolem 2 500 kilometrů, které Rusko přejmenovalo a nasadilo proti ukrajinské infrastruktuře. Čína zásobuje ruský obranný průmysl součástkami, jež mají civilní i vojenské využití, a obě země obchodují v národních měnách, čímž obcházejí západní sankce. Rusko-íránská strategická smlouva podepsaná v lednu 2025 navíc obsahuje článek o společném postupu proti „dezinformacím a negativní propagandě“, spolupráce tedy sahá i do informačního prostoru.

Aliance, nebo účelové manželství?

Tady je klíčové rozlišení. Nejblíž klasické alianci má rusko-severokorejská smlouva z roku 2024, která obsahuje klauzuli o vzájemné vojenské pomoci v případě napadení, něco na způsob článku 5 Severoatlantické smlouvy, byť bez integrovaného velení a společných standardů. Rusko-íránský pakt jde jinam: je strategický, pokrývá obchod, energetiku, obranu i média, ale explicitní závazek vzájemné obrany v něm chybí. A Čína? Ta u svého vztahu s Ruskem stále opakuje formuli „žádná aliance, žádná konfrontace, necílení na třetí stranu“, jak uvedl Si Ťin-pching v článku pro ruská média.

Pro Západ je ale podstatné, co tato čtveřice dělá, ne jak to pojmenovává. Council on Foreign Relations ji označuje za „sňatek z rozumu“, CNAS za „adaptivní síť“. Ať už zvolíme kterýkoli termín, výsledek je stejný: koordinovaná podpora, která prodlužuje války, oslabuje sankce a nutí Západ přesouvat zdroje mezi kontinenty.

Proč jsme to podcenili

Největší chyba nebyla v tom, že by Západ neznal jednotlivé režimy. Problém byl institucionální: americké, evropské i české bezpečnostní struktury dlouho hodnotily Rusko, Írán, Čínu a KLDR odděleně, každý v rámci svého regionálního „šuplíku“. Nikdo systematicky nesledoval, jak se jejich zásobovací a sankční ekosystémy prolínají. Válka na Ukrajině, která po ruské invazi z 24. února 2022 trvá už déle než čtyři roky, tento proces dramaticky urychlila, ale nezačala ho. Hospodářské a technologické vazby existovaly dávno předtím.

NATO na washingtonském summitu v červenci 2024 poprvé označilo Čínu za „rozhodující faktor“ umožňující Rusku pokračovat ve válce. Zároveň konstatovalo, že pomoc Íránu a KLDR přímo propojuje euroatlantickou a indo-pacifickou bezpečnost. Jinými slovy: co se děje v Korejském průlivu, ovlivňuje frontovou linii u Pokrovsku.

Co to znamená pro Česko a NATO

Ohrožení České republiky není přímé v tom smyslu, že by čtveřice chystala útok na české území. Je systémové. Delší válka na Ukrajině znamená vyšší spotřebu munice, větší tlak na protivzdušnou obranu a rostoucí nároky na alianční východní křídlo, kde slouží i čeští vojáci. NATO od roku 2025 rozšířilo aktivitu Eastern Sentry podél celé východní hranice a na summitu v Ankaře v červenci 2026 stanovilo priority: výroba munice, integrovaná protiraketová obrana, bezpilotní systémy a zpravodajské kapacity.

Česko už je do reakce zapojeno prakticky. Muniční iniciativa, kterou Kyjev opakovaně ocenil, naposledy při schůzce prezidentů Zelenského a Pavla v únoru 2026, dodala Ukrajině téměř 1,6 milionu kusů velkorážové munice s výhledem na 1,8 milionu do konce roku. Ministerstvo obrany od března 2025 prosazuje postupné navýšení obranných výdajů až na 3 % HDP do roku 2030, přičemž pro rok 2026 počítá nejméně s 2,2 % HDP. Není to luxus. Je to cena za svět, v němž čtyři autoritářské mocnosti dokážou spolupracovat rychleji, než se Západ stačí dohodnout.

Síť, která nemusí vyhrát, aby škodila

Jako blok je tato čtveřice slabší než NATO. Nemá společné velení, jednotné standardy, automatický obranný závazek ani stejnou míru vzájemné důvěry. Její síla je ale jinde: umí levně zvyšovat cenu západní reakce. Írán nemusí porazit americké námořnictvo, stačí, když dostatečně dlouho ohrožuje Hormuz a nutí Spojené státy přesouvat interceptory a letadlové lodě z jiných oblastí. Severní Korea nemusí vyhrát bitvu, stačí, že její munice drží ruské dělostřelectvo v chodu. Čína nemusí vstoupit do žádné války, stačí, že její továrny zásobují ruský průmysl a její trh absorbuje íránskou ropu.

Právě tohle dělá síť nebezpečnou. Ne monumentální vojenská převaha, ale schopnost rozptylovat, zdržovat a zdražovat. Pro malé státy, jako je Česko, je takový svět náročnější než bipolární řád studené války, protože pravidla jsou mlhavější, fronty méně čitelné a spojenecká solidarita se musí dokazovat každý den znovu.

Termín „osa zla“, který v lednu 2002 zavedl George W. Bush pro Írán, Irák a KLDR, se dnes vrací v nové podobě. Tentokrát ale nejde o rétorickou figuru jednoho prezidentského projevu. Jde o fungující infrastrukturu spolupráce, která už ovlivňuje průběh největší pozemní války v Evropě od roku 1945, a Západ teprve hledá způsob, jak na ni odpovědět rychleji, než se stihne dál rozrůst.