„15 Italů, 15 Francouzů, 15 Němců: zní to jako začátek vtipu.“ Italský ministr se vysmál misi NATO v Grónsku

Dne 16. ledna 2026 stál Crosetto ve vile Madama v Římě, představoval novou italskou arktickou strategii a před novináři položil řečnickou otázku: co v Grónsku dělá patnáct vojáků? „Patnáct Italů, patnáct Francouzů, patnáct Němců, to mi připadá jako začátek vtipu,“ řekl podle agentury ANSA. Nebyl to výstřel od boku. Už den předtím, při vystoupení před italským Senátem, prohlásil, že „sto, dvě stě nebo tři sta vojáků jakékoli národnosti“ zní jako „začátek vtipu“ a že Arktida není soutěž, kdo kam pošle víc uniforem. Požadoval jedinou věc: ať to řídí NATO.

Co se v Grónsku skutečně dělo

Titulková „mise NATO“ je zkratka. Formálně šlo o dánsky vedenou průzkumnou a plánovací fázi cvičení Arctic Endurance, do které se zapojili spojenci z Aliance. Dne 14. ledna 2026 oznámily grónská vláda a dánské ministerstvo obrany společně zvýšenou vojenskou přítomnost v Grónsku a kolem něj v úzké spolupráci s partnery z NATO. Grónská ministryně zahraničí Vivian Motzfeldtová označila posílení obrany za „jádrovou prioritu“.

Prakticky to vypadalo střízlivě. Malé týmy z několika zemí přijely prozkoumat terén, ubytovací kapacity, dopravní a logistické podmínky pro budoucí cvičení. Německo vyslalo patnáct vojáků na třídenní průzkum v termínu 15.–17. ledna. Podle přepisu tiskové konference německé vlády ale nešlo jen o fotku vojáků na sněhu; mluvčí ministerstva obrany výslovně zmínil přípravu budoucích schopností včetně námořních průzkumných letounů P-8 Poseidon, fregat, námořního dohledu a teoreticky i stíhaček Eurofighter. Dánské ozbrojené síly pak potvrdily, že Arctic Endurance bude pokračovat po celý rok 2026.

Lednová fáze tedy nebyla bojová operace. Ale nebyla ani prázdná, měla připravit půdu pro něco podstatně většího.

Proč se Řím vysmál, ale nepřeběhl

Crosettova ironie snadno svádí k interpretaci, že Itálie stojí na straně Donalda Trumpa, který opakovaně vznesl nároky na Grónsko. Fakta říkají něco jiného.

Dne 6. ledna 2026 podepsala italská premiérka Giorgia Meloniová společné prohlášení evropských lídrů, v němž stojí, že o budoucnosti Grónska rozhodují výhradně Dánsko a Grónsko. Tři dny nato Meloniová řekla, že nevěří v americkou vojenskou akci proti Grónsku a nepodpořila by ji. Současně ale tlačila na silnější přítomnost NATO v Arktidě, ne jednotlivých evropských států, ale Aliance jako celku.

Rozchod mezi Římem a zbytkem Evropy tedy nebyl v principu, ale v metodě. Crosetto neříkal „nechte Grónsko být“. Říkal „neposílejte tam patnáct lidí pod vlastní vlajkou, když můžete poslat stovky pod vlajkou NATO“. Itálie chtěla podle jeho slov „sjednocovat, ne štěpit“. Zní to diplomaticky, ale v praxi to znamenalo jednu věc: Řím odmítl přidat se k dánsky vedené průzkumné fázi a místo toho předložil vlastní arktickou strategii.

Italská arktická strategie: věda místo pěchoty

Dokument představený ve vile Madama překvapivě nepřipomíná vojenský plán. Itálie se v něm definuje jako nearktický stát, který neusiluje o autonomní ani trvalou vojenskou přítomnost v regionu. Chce přispívat k multilaterálnímu odstrašení, obraně a prevenci krizí, ale vedle toho klade důraz na vědu, technologie a ekonomiku.

Nejde přitom o prázdnou ambici. Italská observatoř THAAO funguje v prostoru Thule/Pituffik v Grónsku od roku 1990, tedy déle, než většina evropských zemí vůbec přemýšlela o Arktidě jako o bezpečnostním prostoru. Řím tak mohl argumentovat, že jeho stopa v Grónsku je starší a hlubší než třídenní průzkum patnácti vojáků.

Oproti bezprostřednímu kroku části evropských spojenců kladla italská strategie větší důraz na dlouhodobý, integrovaný a aliančně koordinovaný rámec. Méně improvizace, více architektury. Méně vlajek, více velení.

Trhlina, nebo taktický spor?

Na úrovni principu žádná trhlina v NATO kolem Grónska nevznikla. Itálie podepsala totéž prohlášení o svrchovanosti Dánska jako Francie nebo Německo. Dne 18. ledna pak osm evropských států (Dánsko, Finsko, Francie, Německo, Nizozemsko, Norsko, Švédsko a Spojené království) vydalo společné prohlášení o solidaritě s Dánskem a Grónskem a o pokračující koordinované reakci. Itálie mezi signatáři nebyla, ale ani proti nim nevystoupila.

Grónsko samo přitom spojeneckou přítomnost vítalo. Ministryně Motzfeldtová dne 22. ledna zdůraznila, že NATO nejednalo o Grónsku bez účasti grónské vlády, a o den později veřejně poděkovala Arktickému velitelství za respektující spolupráci. Červené linie Nuuku byly jasné: suverenita, územní integrita a právo Gróňanů na sebeurčení.

Česká republika v celé epizodě veřejně výrazně nevystupovala. Grónsko nefiguruje mezi aktuálními místy nasazení české armády a samostatné stanovisko Prahy ke grónské krizi se v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat. Obecná linie českého ministerstva zahraničí z dubna 2026 zdůrazňuje sílu, jednotu a věrohodnost NATO, což je formulace dostatečně široká na to, aby pokryla obě strany sporu.

Co z toho plyne pro Alianci

Crosettův výrok nebyl jen bonmot pro novináře. Byl to veřejný signál, že velká evropská země považuje fragmentované minikontingenty za nedostatečné a potenciálně kontraproduktivní. Když ministr obrany čtvrté největší ekonomiky EU zesměšní spojeneckou misi, oslabuje to demonstrativní sílu společného gesta, i když s jeho cílem souhlasí.

Smíšené signály z Evropy mohou Washingtonu naznačovat, že prostor pro tlak na Dánsko existuje. Proti tomu ale stojí fakt, že lednová průzkumná fáze nebyla konec, nýbrž začátek. Arctic Endurance má pokračovat celý rok 2026 a německé plány zahrnují fregaty, průzkumné letouny i stíhačky. Patnáct vojáků na tři dny skutečně zní jako vtip. Otázka je, jestli Crosetto slyšel jen první větu, nebo celou pointu.