Možný kolaps ruského režimu: Strategická porážka Vladimira Putina a společensko-ekonomická revolta

Dne 9. května 2022, během slavnostních ceremonií oslavujících konec války, vyzdvihl ruský prezident, Vladimir Putin, v proslovu ke svým občanům vojenskou sílu a statečnost ruské země. Putin během svého přednesu hovořil jednak o spletité minulosti, současnosti i budoucích cílech nynějšího režimu. A jednak neopomenul zdůraznit skutečnost toho, že Rusko je za každou cenu odhodláno pokračovat ve válce proti Ukrajině. Západu tak vyslal jasný vzkaz, jenž opětovně potvrdil, že Rusko se nikdy nevzdá. Tedy alespoň dobrovolně ne. 

Západní protiruská koalice

Téměř od samého počátku této války je dosti zřejmé, že Rusko ji nemůže proti Ukrajině vyhrát, aniž by samo utrpělo obrovské ztráty. A to nejen vojenské, nýbrž zejména ekonomické. Důvod je jednoduchý, nebojuje totiž jen proti Ukrajině. Bojuje proti velké části západního světa. Evropská unie ve čtvrtek 24. května udělila Ukrajině status kandidátské země, a to navzdory dlouhodobým ruským protestům, výhružkám a přetrvávající invazi.

Více než 50 zemí, včetně všech 30 členských států NATO, je navíc nyní součástí takzvané Ramsteinské skupiny, v rámci níž se zavázaly k podpoře Ukrajiny. Na druhou stranu, jediným oficiálně deklarovaným spojencem Ruska, který stojí za zmínku, je Bělorusko.

To se však zrovna nemůže nikterak pyšnit spolehlivostí, přičemž míra ochoty Běloruska zapojit se do aktivního boje proti Ukrajině a Západu je přinejmenším vrtkavá. Zjednodušeně řečeno by se tedy dalo říci, že Rusko čelí armádě politicky, vojensky i ekonomicky daleko silnějšímu Západu samo, i když to momentálně nemusí být zcela jednoznačně znát.

Kdyby Rusko bylo moderní vyspělou velmocí, mohlo by jistě odolávat nynějšímu nátlaku nepředstavitelně dlouho. Putinovo Rusko se však takovému statutu rozhodně netěší. Dnešní Rusko je pouze zemí třetího světa, ohánějící se obrovským arzenálem a nukleárními zbraněmi. Pro představu, hrubý domácí produkt Ruska před sankcemi byl menší než HDP Texasu, což je přinejmenším tragické.

Lze tedy předpokládat, že jakmile se ze země stáhnou oligarchové a odborníci napříč obory, přičemž zároveň vezmou za své také západní sankce, ruský HDP se propadne ještě hlouběji. Putinovi tak do náruče spadne celá řada nových problémů, včetně prohlubující se hospodářské krize a neschopnosti dlouhodobě financovat probíhající válku. Ruský režim by tak mohl v blízké budoucnosti značně utrpět. 

Ukrajinci dobývají zpět svá území

Ruská armáda, kdysi vychvalovaná jako druhá nejlepší na světě, se tváří v tvář ukrajinským vojákům bránícím své domovy i svobodu ukázala být armádou průměrnou. Miliardy, které během let putovaly na její údajnou modernizaci, byly přinejmenším z části rozkradeny, přičemž samotná válečná strategie Ruska se zasekla někde v polovině 20. století. O staré stagnující tanky, dosluhující rakety a neschopné velení zakopne člověk téměř na každém kroku.  

Rusko sice disponuje rozsáhlým arzenálem jaderných zbraní, ovšem pravděpodobnost, že by je snad Putin ve svém zoufalství použil, je nízká. Jaderné zbraně totiž nezajistí automatické vítězství. Ukrajinský lid by jaderným útokem velmi utrpěl, avšak prudká reakce západní protiruské koalice by jen urychlila konečnou porážku Ruska. Tak jako již mnohokrát v minulosti, i nyní sází Rusko zejména na svou obrovskou přesilu, díky níž je schopno působit Ukrajincům značné škody.

V posledních týdnech však utrpěli Rusové obrovské ztráty na Donbase, když se pokusili přiblížit k ukrajinské linii v pohraničních oblastech Luhanské a Doněcké provincie. Ukrajinské ozbrojené síly navíc momentálně připravují protiofenzívu ve strategicky důležité Chersonské provincii, kde se s největší pravděpodobností bude v nadcházejících týdnech svádět boj o zásobovací vodní kanál vedoucí na Krym.

Ještě letos v létě se navíc mají zintenzivnit dodávky těžké techniky ze Západu, které jistě posunou Ukrajince o krok blíže k vytlačení nepřátelských sil ze svého území. Pokud tedy finanční obnosy a zbraně putující na Ukrajinu opravdu doputují do určených rukou a na určená místa. Budeme pevně doufat, že se nebudou opakovat události z Blízkého východu a patřičná pomoc se dostane tam, kde je jí opravdu potřeba.   

Dnešní Rusko není Sovětský svaz

V Putinově podání vypadá válka úplně jinak, než jak je prezentována na Západě. Je projevem odvahy, je spravedlivá a především je úspěšná. Putin pravděpodobně nikdy nečekal, že jeho agresivní angažmá na Ukrajině obrátí téměř celý svět proti němu. A stejně tak mnohé západní země byly jistě překvapeny svou vlastní mezinárodní jednotou. Střízliví Rusové si však již nyní plně uvědomují, že útok jejich armády jednak nebyl tak úspěšný, jak hlásají ruští představitelé, a jednak přispěl ke zrodu protiruské koalice, proti které nemá Rusko v dlouhém běhu příliš velkou šanci.

Otázkou zůstává, zda vůbec bude Putinův režim neúspěchem na Ukrajině ovlivněn. S ohlédnutím do minulosti zjistíme, že sebedestrukci bývalého režimu, tedy Sovětského svazu, způsobily především chybná hospodářská politika a řada politických přešlapů vrchních sovětských představitelů. Samozřejmě, k samotnému zhroucení systému bezpochyby přispěly i události, na které Západ velmi rád poukazuje. Jako je například ponižující porážka Sovětů v Afghánistánu, vojenský tlak Spojených států a Evropy a nacionalistické napětí v okupovaných republikách toužících po demokracii.

Ovšem hlavičku na hřebík nakonec opravdu udeřil rozpad ekonomiky. A Putin se ze sovětského kolapsu do jisté míry poučil. Navzdory intenzivním sankcím se mu podařilo vyhnout se finančnímu chaosu, který odsoudil bývalý režim k zániku. I Putinův režim je však zranitelný. Jde pouze o to, že slabiny charakteristické pro Sovětský svaz pozdní éry již pro dnešní Rusko neplatí. A to je skutečnost, kterou si Západ musí uvědomit. Západní spojenci i Ukrajina samotná by se měly zcela vyvarovat projektování svých mylných představ o sovětském kolapsu do současného Ruska.  

Nutnost západních sankčních procesů

Přičemž to samozřejmě neznamená, že by snad byl Západ při formování ruské budoucnosti bezmocný. Putinův režim je sice výrazně stabilnější, než byl Gorbačovův, ovšem pokud západní koalice zůstane jednotná a udrží, či do budoucna ideálně navýší dosavadní sankční tlak, lze předpokládat, že nynější ruský režim bude kontinuálně oslabovat.  

Pokud navíc připočteme obavy některých aktérů globální ekonomiky ze sekundárních sankcí a s tím spojený distanc mezinárodních společností od Ruska, může se Západu opravdu podařit Putinův systém podkopat. Ani ti nejtalentovanější moskevští ekonomové nakonec nebudou schopni ochránit svou zemi před nevyhnutelnými makroekonomickými dopady západních sankcí doprovázených korupcí, na níž Rusko již dlouhodobě balancuje.  

Ovšem ani silně oslabené Rusko není odsouzeno k rozpadu ve stylu Sovětského svazu. V zemi, kde se přibližně 80 % občanů považuje za etnické Rusy, není národnostní separatismus zdaleka takovou hrozbou, jakou byl pro Sovětský svaz. Navíc, silná represe vedená státními institucemi by také mohla vést k tomu, že v Rusku nikdy ke kompletní změně režimu nedojde. I kdyby Rusové masově odsoudili válku na Ukrajině, je velice nepravděpodobné, že by se obratem pustili do státního převratu.  

Bez ohledu na vnitřní politiku Ruska, která se jen tak nezmění, by však měla západní protiruská koalice zůstat v pozoru, klást si realistické cíle a pokračovat v přísných sankčních procesech. A to dokud nebude ruská válečná kasa a s ní i bojeschopnost země zcela vyčerpána. Západní politici by se měli soustředit na demilitarizaci silně vyzbrojeného státu, nikoliv snít o kolapsu autokratického Kremlu.   

Jaká je podle vás šance na změnu ruského režimu?

Zdroj: ForeignAffairs