Rusko rádo prezentuje svůj názor, že je jeho armáda neporazitelná, i když to není pravda – řadu válek prohrálo nebo se z nich muselo stáhnout, jinak by porážce neušlo. A tehdy, kdy naopak zvítězilo, a je jedno, zda šlo o samotné Rusko nebo Sovětský svaz, byla vítězství vykoupena ohromnými ztrátami na životech, o technice nemluvě. Přesto je třeba vítězství v 2. světové válce pro některé skoro jako náboženství. Na rozdíl od západních armád ruské velení ani vláda na počty mrtvých příliš nehledí, (nej)důležitější je pro ně vítězství, a to i za cenu milionů životů.

Sověti přemohli Finsko jen počtem

Typickým příkladem obětování mnoha životů může být druhá světová válka. Již na jejím počátku, v takzvané zimní válce proti Finsku, sovětské velení ukázalo, že jediné, na čem záleží, je vítězství. Když totiž Finové prvotní útoky doslova utopili v krvi rudoarmějců, sovětské velení nasadilo další masy vojáků, až nakonec vyhrálo kvantitou, proti níž nemohlo Finsko nic dělat. Nepoměr ztrát byl děsivý, kolem 26 tisíc padlých Finů a asi 150 tisíc Sovětů.

iZdroj fotografie: Public Domain

Je vlastně taková ruská tradice, i v bitvě u Borodina v roce 1812 se ruská armáda musela kvůli ztrátám stáhnout, ale taktika včetně vypálení Moskvy nakonec slavila úspěch. Za druhé světové války pak velitelé posílali vojáky do předem prohraných útoků nebo je nechávali bránit jasně ztracené pozice. Ale ohromné ztráty u Kyjeva nakonec vedly k záchraně Moskvy. Ještě lepším příkladem je Stalingrad, kde nakonec za ohromných ztrát také zvítězili. Jak moc (ne)záleželo na životech ukazuje poměr ztrát Rudé armády, Wehrmachtu a západních armád.

Porážka může stát vládce moc

Takové vedení válek přitom vychází dle mnoha znalců Ruska z tradice silného vládce, protože jediné, co Rusové svému vládci neodpustí, je slabost a porážka. Pro veřejnost je mnohem přijatelnější pohřbít tisíce nebo miliony mladých mužů, hlavně, ať ruské armády neprohrají. Samozřejmě to nikdy neplatilo a neplatí pro všechny, vždy je nějaká skupina obyvatelstva, která válku odsuzuje, mj. i tu současnou na Ukrajině. Na rozdíl od Západu o ní ale nesmí moc mluvit, a když, tak pouze ve prospěch „neohrožené“ Ruské federace.

„Vtrhnout před 20 lety do Iráku bylo jedno z nejhorších rozhodnutí, které navíc poškodilo Západ,“ posteskl si britský ex-ministr

To je něco, co Západ minimálně od druhé poloviny 20. století nezná; zrovna ve 2. světové válce měl totiž také nemalé ztráty, které hodně vycházely z nepřipravenosti a horší výzbroje. Následně to ale bylo lepší a lepší, i když třeba americká armáda ztratila ve Vietnamu na 58 000 vojáků, a nakonec ho musela pod vlivem veřejného mínění opustit. Ovšem za 20 let v Afghánistánu padlo „pouze“ 2 420 Američanů; ale ani to veřejnost neakceptovala.

Bývalí afghánští vojáci jdou na dračku, hlavně ti ze speciálních jednotek. Mohou být v Jemenu a na Ukrajině

Něco podobného je ale v Rusku evidentně nemyslitelné. Jenom odhadované ztráty Rusů na Ukrajině jsou dnes přes 230 tisíc mrtvých a zraněných, a zdá se, že to ruské veřejnosti nevadí, nebo možná vadit nesmí, i když o číslech asi ani neví. Je omezena drakonickými příkazy a účast na protestu znamená mnoho let za mřížemi, ale to nebude to hlavní. Stále platí, že jsou Rusové ke ztrátám „imunní“, snad proto, že je zakořeněn hluboko v ruské historii, na níž opakovaně navázali i pozdější vůdci, třeba Vladimir Iljič Lenin a Josif Vissarionovič Stalin.

Rusko se vrací ke konceptu mnohatisícové tankové flotily po vzoru SSSR: rozjede to ve velkém, válku na Ukrajině to ale neovlivní; snad

Pohár trpělivosti ruských obyvatel ale přetéci může, ukázalo se to například v první světové válce – ale do tohoto bodu se ještě současní vládci Kremlu nedostali. Naopak se zdá, že Rusko i nadále rekrutuje ve velkém, a to jak dobrovolníky, tak brance – kvantita je ostatně osvědčená taktika. Bude ale donekonečna kde brát? Vědí Rusové, kolik jednotek padlo u Bachmutu (i když šlo výhradně o vězně)? Možná, kdyby měli informace i z druhé strany, jejich názory by byly jiné.