Stovky sovětských majáků v Arktidě pohání stejné „baterie“ jako sondy Voyager. Nikdo z nich nemá radost

Když NASA v roce 1977 vypouštěla sondy Voyager 1 a Voyager 2, vybavila každou z nich trojicí radioizotopových termoelektrických generátorů, zkráceně RTG, v ruské terminologii RITĚG. Jsou to zařízení bez jediné pohyblivé součástky: radioaktivní materiál se samovolně rozpadá, uvolňuje teplo a termočlánky ho mění na elektřinu. Žádný motor, žádná turbína, žádné palivo k doplnění. Právě proto Voyagery fungují dodnes, téměř padesát let od startu, miliardy kilometrů od nejbližší zásuvky. Tentýž princip ale Sovětský svaz masově nasadil na zemi, v arktických majácích, navigačních radiobójích a meteorologických stanicích rozesetých po tisících kilometrů pobřeží Severní mořské cesty. A právě tam se z elegantního technického řešení stal jeden z největších bezpečnostních problémů postsovětského světa.

Stejný princip, jiné palivo

Říkat, že arktické majáky pohání „stejné baterie“ jako Voyager, je přesné jen napůl. Princip je skutečně totožný: radioaktivní rozpad → teplo → elektřina přes termočlánky. Zásadní rozdíl je v palivu. NASA pro kosmické mise používá plutonium-238 ve formě keramického oxidu, materiál s nízkou gama emisí, chemicky stabilní a pro jadernou zbraň nepoužitelný. Sovětské pozemní generátory naproti tomu pracovaly se stronciem-90, beta zářičem s poločasem rozpadu asi 29 let. Stroncium-90 je levnější, snáze dostupné z přepracování vyhořelého jaderného paliva, ale při porušení stínění výrazně nebezpečnější.

Důležité je říct, co RTG není: není to miniaturní jaderný reaktor. Uvnitř neprobíhá žádná řetězová štěpná reakce, nehrozí tedy „roztavení“ jako u reaktoru. Nebezpečí spočívá čistě v radioaktivním zdroji a v tom, co se stane, když někdo poruší jeho ochranný obal.

Proč stovky, a proč právě v Arktidě

Sovětský svaz instaloval podle mezinárodních odhadů zhruba tisíc RTG na svém území. Většina z nich sloužila právě v arktických a subarktických oblastech, kde jiný zdroj energie nedával smysl. Diesel vyžaduje pravidelné zásobování, solární panely jsou v polární noci k ničemu čtyři až pět měsíců v roce a klasické baterie v minus čtyřiceti rychle selhávají. RTG se stronciem-90 dokázal spolehlivě dodávat elektřinu dvacet i třicet let bez jediného zásahu obsluhy.

Jen v severozápadním Rusku, na pobřeží Barentsova a Bílého moře, stálo podle norské vládní zprávy asi 130 majáků napájených téměř 200 RTG. Americký kontrolní úřad GAO v roce 2007 pracoval s celkovým odhadem 1 049 RTG v Rusku a mapoval přes 720 kusů v arktické části včetně tras podél Severní a Bílé mořské cesty. Formulace „stovky sovětských majáků“ tedy není nadsázka, je to spíš konzervativní odhad.

Účet za eleganci přišel po roce 1991

Dokud existoval Sovětský svaz, měly RTG svého správce, evidenci a alespoň formální dozor. Po rozpadu SSSR se ale situace dramaticky změnila. Evidence se ztratila nebo roztříštila mezi nástupnické organizace. Odlehlé majáky na opuštěných arktických ostrovech a mysech zůstaly bez jakéhokoli dohledu. A právě tehdy začaly problémy, ze kterých skutečně nikdo neměl radost.

Norský radiační dozor zdokumentoval opakované pokusy o krádeže kovového stínění RTG, ne kvůli radioaktivnímu materiálu, ale kvůli ceně kovu. Jenže odstranění stínění znamená, že vysoce aktivní zdroj kategorie 1 zůstane nechráněný. Podle norských údajů mohl takový obnažený zdroj dodat smrtelnou dávku záření přibližně za 30 minut. Starší bulletin norského dozoru uvádí povrchovou dávku až kolem 10 sievertů za hodinu u nestíněného jádra; pro srovnání, dávka nad 6 sievertů je bez okamžité lékařské péče prakticky vždy smrtelná.

Že nejde o teoretické riziko, ukázala nehoda v gruzínské vesnici Lia v prosinci 2001. Tři muži našli opuštěné zdroje se stronciem-90 a použili je jako „topidla“ v zimním lese. Všichni utrpěli těžká radiační poškození, případ podrobně zdokumentovala IAEA. Mezinárodní agentura i americký GAO přitom otevřeně varovaly před dalším rizikem: že se vysoce aktivní materiál může dostat do rukou teroristů a posloužit k výrobě takzvané špinavé bomby.

Mezinárodní úklid a jeho limity

Rusko problém nedokázalo vyřešit samo. Chyběly speciální transportní kontejnery, skladovací kapacity, peníze i logistika pro práci v extrémně odlehlých lokalitách. Do hry proto vstoupila mezinárodní pomoc koordinovaná přes kontaktní expertní skupinu IAEA. Norsko financovalo odstranění 251 zdrojů z majáků v severozápadním Rusku a ruské části Baltu. Spojené státy a Kanada pomáhaly hlavně na Dálném východě, další roli sehrály Francie, Finsko a Švédsko.

Výsledky jsou na papíře působivé. Norský radiační dozor uvádí, že všech 180 RTG v severozápadním Rusku bylo odstraněno a zajištěno, aniž by při dekomisi došlo k nehodě. Podle bilance IAEA bylo do konce roku 2014 v ruské Arktidě, na Dálném východě a v Baltu zabezpečeno nebo odstraněno 988 RTG. Organizace Bellona v únoru 2025 uvedla, že podle jejích informací byly všechny majáky se zářivými zdroji vyřazeny z provozu.

Jenže úplná jistota neexistuje. Americký GAO už v roce 2007 upozorňoval, že Rusko nikdy nemělo kompletní soupis všech RTG a že přesný počet i poloha některých kusů možná nikdy nebudou známy. Veřejně dostupná úplná mapa těchto generátorů neexistuje; americký NRC výslovně říká, že detailní lokalizační data nejsou veřejnosti přístupná z bezpečnostních důvodů. Takzvaní „sirotci“, zdroje, o kterých nikdo neví, tak mohou stále existovat někde na opuštěném arktickém mysu, pod vrstvou ledu a rzi.

Co zůstává po „jaderných bateriích“

Nahradit RTG se ukázalo jako samostatný problém. Norsko v praxi instalovalo solární panely s nikl-kadmiovými bateriemi, ale čistě solární řešení v oblastech s měsíce trvající polární nocí není spolehlivé. Americké ministerstvo energetiky počítalo i s hybridními variantami kombinujícími solár a vítr. Univerzální náhrada, která by fungovala všude stejně spolehlivě jako RTG, ale bez jeho radioaktivního dědictví, dodnes neexistuje.

Příběh sovětských arktických RTG je v jádru příběhem o tom, že technické řešení bez institucionálního zázemí se snadno promění v hrozbu. Sověti vyřešili problém arktické samoty s inženýrskou elegancí, zařízení bez pohyblivých částí, bez potřeby obsluhy, s životností přesahující čtvrtstoletí. Ale nikdo nepočítal s tím, že stát, který je tam rozmístil, jednoho dne přestane existovat. Voyagery letí vesmírem a jejich RTG tiše dosluhují miliardy kilometrů od lidí. Sovětské arktické „baterie“ ležely pár metrů od pobřeží, kde kolem nich chodili rybáři, sběrači kovů a zvědavci. Právě ten rozdíl vysvětluje, proč z nich nikdo neměl radost.