USA a Británie vyslaly k Murmansku flotilu zvědů, jakou Kreml nepamatuje. Ruské jaderné ponorky se neschovají

Nejde o jednu efektní misi pro kamery. Od června do začátku září se nad osou Murmansk–Kolský poloostrov–Barentsovo moře postupně vrstvil balík, který zahrnuje britské i americké signálové špiony RC-135W Rivet Joint, nejméně dva námořní hlídkové P-8A Poseidon, norský Poseidon a americký tanker KC-135R. Dohromady tvoří průzkumný systém, který Severní flotile dramaticky ztěžuje to, co dosud dělala relativně v klidu, tedy skrytě vypouštět a řídit pohyb jaderných ponorek. Británie přitom disponuje pouhými třemi letouny Rivet Joint. Vyslání jednoho z nich na norskou základnu Ørland znamená přesměrování třetiny celé národní kapacity do jediného operačního prostoru.

Flotila zvědů: kdo, odkud a s čím

Nejlépe zdokumentovaný okamžik zachytil open-source tracking 2. září 2026. Britský RC-135W s registrací ZZ666 a volacím znakem ASCOT 7202 operoval společně s americkým RC-135W pod volacím znakem JAKE 17. Tanker KC-135R s označením RAKE 67 jim zajišťoval palivo. Ve stejném časovém okně se v prostoru pohybovaly nejméně dva P-8A Poseidon, britský a norský, jejichž trasy mířily severně od Kolského poloostrova. UK Defence Journal označil sestavu za „vzácnou měřítkem i složením“.

Příběh ale nezačal v září. Už v červnu přesunula RAF svůj Rivet Joint do Ørlandu v rámci cvičení Arctic Stone, s důrazem na rozptýlené operace a zkrácení reakční doby. Srpnové lety pak poprvé využily norské základny pro trasy mířící daleko na východ od Varangeru, tedy přímo k srdci Severní flotily. Barents Observer upozornil, že takové použití norských letišť dříve nepozoroval. Norsko totiž od roku 1960 podobné spojenecké průzkumné operace ze svého území výrazně omezovalo.

Dva typy letounů, dvě vrstvy dohledu

Klíč k pochopení celé operace leží v tom, proč NATO nasadilo oba typy najednou. Každý dělá něco jiného a teprve v součtu vytvářejí obraz, před kterým se ponorka těžko schová.

RC-135W Rivet Joint je čistý elektronický špion. Nefotí, nebombarduje, neloví. Podle oficiálního factsheet amerického letectva sbírá a geolokuje radiové emise, komunikaci a radarové vyzařování napříč elektromagnetickým spektrem. Posádka čítá kolem 30 lidí, z nichž většinu tvoří analytici a operátoři elektronického průzkumu. Dolet přesahuje 5 500 kilometrů. V praxi to znamená, že Rivet Joint „slyší“ každý radar, každou radiovou výměnu a každý elektronický podpis, který ruská Severní flotila vypustí do éteru.

P-8A Poseidon je lovec ponorek. Vychází z draku Boeingu 737-800, ale podobnost s civilním strojem končí u trupu. Podle výrobce i auditu amerického generálního inspektora dosahuje operačního stropu přes 12 000 metrů, nese až 129 sonobójí, disponuje pokročilým radarem a akustickým zpracovacím systémem. Oproti svému předchůdci P-3C Orion nabízí vyšší rychlost, delší čas na stanovišti a výrazně větší sonobójovou kapacitu. Může nést i torpéda Mk 54 a protilodní střely Harpoon. Část flotily P-8A navíc využívá podvěsný radar AN/APS-154 Advanced Airborne Sensor s režimy AESA, MTI a SAR/ISAR, schopný sledovat pohyblivé cíle na moři i za špatného počasí. U konkrétních murmanských letů ovšem jeho přítomnost veřejně potvrzena není.

Společné nasazení obou typů dává strategický smysl: Rivet Joint mapuje elektronické prostředí a identifikuje, kde a kdy Severní flotila komunikuje. Poseidon na základě těchto dat zužuje pátrací prostor a hledá ponorky akusticky i radarově.

Proč se ponorky neschovají, a proč to není absolutní

Tvrzení, že se ruské jaderné ponorky neschovají, vyžaduje upřesnění. Nikdo netvrdí, že NATO vidí v reálném čase každou balistickou ponorku třídy Borej pod arktickým ledem. Ale kombinace signálového průzkumu a protiponorkového lovu výrazně ztěžuje to, co analytici nazývají „bastionovou obranou“, tedy strategii, při které Severní flotila chrání své ponorky s balistickými raketami v relativně uzavřeném prostoru Barentsova moře a přilehlých vod.

Zpráva výboru Sněmovny lordů o britské arktické strategii uvádí, že na Kolském poloostrově sídlí přibližně dvě třetiny ruských námořních jaderných úderných kapacit. Studie Marine Corps University Press přidává důležitý kontext: bastion je po rozšíření NATO o Finsko a Švédsko zranitelnější než kdykoliv od konce studené války. A válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, situaci dále komplikuje. Podle satelitně podloženého reportu RFE/RL z července 2026 Rusko stahuje část prostředků protivzdušné obrany z Arktidy na ukrajinskou frontu. Vzniká „nesoulad“ mezi počtem cílů, které je třeba chránit, a dostupnými odpalovacími zařízeními i personálem.

Prakticky to znamená, že prostor, kde mohla Severní flotila spoléhat na relativně nerušené krytí, se ztenčuje. Každé vyplutí ponorky, každá komunikace podpůrných systémů, každý radarový impuls se stává datovým bodem, který NATO skládá do mozaiky. Ne dokonalé, ne nepřetržité, ale výrazně hustší než kdykoliv v poststudenoválečné éře.

Norsko otevřelo dveře, které drželo zavřené šedesát let

Možná nejdůležitější změnou není žádný konkrétní letoun, ale politické rozhodnutí Osla. Norsko od roku 1960 udržovalo politiku, která spojeneckým průzkumným strojům výrazně omezovala operace z norských základen směrem k ruským vodám. Bylo to součástí širší norské strategie „odstrašení a ujištění“, být členem NATO, ale neprovokovat Moskvu zbytečně.

Letní lety 2026 tuto logiku prolamují. Norský viceadmirál Rune Andersen sice v srpnu uvedl, že mise byly plánované dopředu a že na severu nebyla pozorována žádná neobvyklá ruská aktivita. Zároveň ale samotný fakt, že spojenecké stroje startují z norských letišť a míří přímo na východ od Finnmarku, představuje kvalitativní posun. Letouny se dostávají blíž k cílovému prostoru, mohou na stanovišti zůstat déle a reagovat rychleji.

Do kontextu zapadá i širší alianční přítomnost: jarní cvičení Cold Response 2026 zahrnovalo 14 zemí NATO, RAF v Norsku cvičila interoperabilitu s norskými F-35 a v listopadu 2025 Británie vyslala na Island tři P-8A Poseidon, tehdy označené jako největší dosavadní nasazení celé britské flotily tohoto typu. Letošní severní aktivita šla ještě dál.

Co to znamená pro Rusko, a co pro nás

Pro Moskvu roste tlak na všech frontách bastionové obrany. Více doprovodu pro ponorky, více elektronické ochrany, více vrstvené protivzdušné obrany, a to vše v situaci, kdy část prostředků putuje na Ukrajinu. Při květnové eskortě ruských bombardérů nad Barentsovým mořem se objevily stíhačky Su-30SM, které podle norského analytika nejsou na Kole trvale dislokované. Rusko musí síly přitahovat zvenčí, aby pokrylo vlastní sever. Na základně Oleňja satelitní snímky odhalily improvizované ochranné kroky proti dronům a limity systémů S-300 a S-400 proti nízko letícím malým cílům.

Rusko samozřejmě není bezbranné, disponuje vlastním elektronickým bojem, průzkumnými lety i stíhací obranou. Norské ozbrojené síly startují k identifikaci ruských letounů zhruba čtyřicetkrát ročně a označují takové interakce za „očekávané“. Riziko incidentu ale není nulové. Nad Černým mořem v září 2022 došlo k vážnému střetu, kdy ruská stíhačka odpálila střelu v bezprostřední blízkosti RC-135W.

Pro Českou republiku je přínos nepřímý, ale systémový. Pokud NATO lépe vidí severní námořní komponentu ruského jaderného odstrašení, snižuje se prostor pro strategické překvapení a roste kvalita plánování obrany celé Aliance. Nejde o to, že by české jednotky létaly nad Barentsovým mořem. Jde o to, že sdílený zpravodajský obraz chrání i ty členy NATO, kteří nemají vlastní námořnictvo.

Jestli má Kreml někde čekat spojenecké oči a uši ve zvýšené hustotě, pak právě nad osou Murmansk–Kola–Barentsovo moře. Tam začíná a končí nejcennější část ruského námořního jaderného odstrašení, a tam je teď vidět líp než kdykoliv předtím.