Rusové jsou neschopní více, než se zdálo. V Kinžalech nahradili americké čipy vlastními a totálně selhali. Litují velice

Vladyslav Vlasjuk, poradce ukrajinského prezidenta pro sankční politiku, v září 2026 popsal pro Interfax-Ukraine výsledky analýzy palubního počítače Zarja-61 ze střely Ch-47M2 Kinžal sestřelené v květnu 2026. Zjištění je výmluvné: v roce 2023 Rusko americké procesory z desky vyřadilo a nahradilo domácími mikročipy. V novějším vzorku už domácí náhrada chybí. Americké čipy Texas Instruments jsou zpět. Ruské ekvivalenty podle Vlasjuka „nedaly potřebný výsledek“. Jinými slovy, importní substituce, o které Kreml roky mluví jako o strategické prioritě, u jedné z nejprestižnějších zbraní v ruském arzenálu selhala.

Kinžal: zbraň, která měla být nezastavitelná

Ch-47M2 Kinžal je vzduchem odpalovaná aerobalistická střela, pravděpodobně odvozená z pozemního systému Iskander-M. Nese ji upravený stíhací letoun MiG-31K, ve službě je od roku 2017 a Moskva ji od počátku prezentovala jako součást „nové generace“ zbraní, jimž se žádná protivzdušná obrana nedokáže postavit. Podle profilu CSIS Missile Threat měří osm metrů na délku, má průměr jeden metr, bojovou hlavici o hmotnosti 480 kilogramů, dosah 1 500 až 2 000 kilometrů a rychlost až Mach 10 (přibližně 12 250 km/h). Pro srovnání, americká hypersonická střela AGM-183A ARRW, vyvíjená pro letectvo USA, měla dosahovat rychlosti kolem Mach 6,5 až 8, ale její program byl v roce 2023 zrušen kvůli opakovaným neúspěšným testům. Kinžal tedy na papíře vypadá jako zbraň bez konkurence. Jenže papír a realita se rozcházejí.

Ukrajinské letectvo v červnu 2025 uvedlo, že z 17 vypuštěných Kinžalů jich osm sestřelilo a některé další k cíli vůbec nedoletěly. A teď se ukazuje, že i samotná elektronika střely má vážné problémy.

Selhání, které Kreml nepřizná nahlas

Co přesně znamená „totálně selhali“? Nejde o to, že by Kinžaly přestaly létat. Jde o něco pro Rusko mnohem nepříjemnějšího: o důkaz, že ani po více než čtyřech letech plnohodnotné války a miliardových investicích do domácí výroby nedokáže ruský průmysl vyrobit funkční náhradu za americký procesor do palubního počítače své vlajkové střely.

Analyzovaný vzorek Zarja-61 přitom odhalil pozoruhodný mix součástek:

• Komponenty vyrobené v rozmezí let 2021 až 2024
• Procesor Texas Instruments s označením roku výroby 1986
• Čipy AMD z roku 1996
• Deska sestavená v květnu 2025

Rusko tedy kombinuje desítky let starou elektroniku s novějšími díly, bere, co seženou. A seženou toho víc, než by se čekalo. Vlasjuk mluví o „různých trzích a různých dodavatelských řetězcích“. Americký Úřad pro průmysl a bezpečnost (BIS) popsal konkrétní síť kolem společnosti Electrocom VPK, která americkou mikroelektroniku pořizovala přes kyperskou schránku Astrafteros Technokosmos a lotyšského distributora Ultra Trade Service. Cíl? Ruská armáda.

Navíc ani dříve prezentovaná „plně ruská“ verze Zarja-61M nebyla tak domácí, jak Moskva tvrdila. Investigace Belarus Investigative Center a OCCRP ukázala, že obsahovala čipy běloruské firmy Integral. Státní holding Roselektronika přitom sdružuje přes 130 podniků a výzkumných organizací. Právě proto je návrat k americkým čipům tak trapný, celý ten aparát nedokázal dodat, co jedna texaská firma vyrábí dekády.

Sankce nestaví zeď, ale zdražují každou střelu

Případ Kinžalu ilustruje širší pravdu o sankcích: nefungují jako hermetická blokáda, ale jako neustálý tlak. Studie KSE Institute spočítala, že Rusko jen za prvních deset měsíců roku 2023 dovezlo kritické komponenty za zhruba 530 miliard korun. Značná část dodavatelských řetězců vede přes Čínu, Turecko a Spojené arabské emiráty.

Problém není izolovaný na Kinžal. Vlasjuk v červenci 2026 popsal Iskander-M nalezený po zásahu v Kyjevské oblasti, obsahoval 147 zahraničních komponentů ze Spojených států, Běloruska, Švýcarska, Německa, Číny a Japonska. Nejméně 21 kusů bylo vyrobeno v roce 2025, některé nesly označení roku 2026. Senátní zpráva amerického Kongresu z prosince 2024 jmenuje AMD, Analog Devices, Intel a Texas Instruments jako firmy, jejichž výrobky se v ruských zbraních objevují opakovaně, a tvrdě kritizuje nedostatečné kontroly koncového užití.

Databáze ukrajinské vojenské rozvědky u Kinžalu eviduje i další americké součástky mimo Texas Instruments. Nejde o jeden procesor, jde o systémovou závislost.

Evropa přitvrzuje, Česko tlačí na vymáhání

Rada EU v červenci 2026 schválila 21. sankční balík, který přidal 51 subjektů pod přísnější vývozní restrikce a výslovně cílí na obcházení pravidel v oblasti mikroelektroniky přes třetí země. Americký BIS vede společný seznam 50 prioritních položek, u nichž výslovně konstatuje ruský nedostatek domácí výroby; procesory, paměti a integrované obvody jsou na špici.

Česká vláda se v sankční politice angažuje aktivně. Praha prosazovala mimo jiné takzvanou catch-all klauzuli, která má zachytávat položky podporující ruský vojensko-průmyslový komplex, i když nejsou vždy popsány po jednotlivých modelech. Návrat amerických čipů do Kinžalu je paradoxně argumentem pro další zpřísňování, dokazuje totiž, že Rusko soběstačnost nezískalo, jen si našlo dražší a komplikovanější cesty.

Nejslabší článek ruské raketové síly

Každá další střela Kinžal je pro Rusko dražší, logisticky složitější a technologicky zranitelnější výrobek, než byla ta předchozí. Nejslabší článek ruské raketové výroby není v aerodynamice ani v pohonných jednotkách. Je v mikroelektronice, a tam ho Západ drží za krk. Otázka není, jestli Rusko dokáže Kinžaly vyrábět dál, ale jak dlouho si může dovolit lepit je dohromady z procesorů starých čtyřicet let, sháněných přes kyperské schránky.