Makarov PM je legendární sovětská pistole, která proslula svou kompaktností, spolehlivostí a přesností. Dodnes je hojně využívána a respektována.
Pistole Makarov PM, někdy označovaná jako modernizovaná pistole Makarov (PM), je pro svou robustnost a jednoduchost známá nejspíše po celém světě. Právě těmito vlastnostmi se stala ikonickým zástupcem zbraní studené války, hojně je však využívána i dnes.
Sovětská pistole vychází z německé
Jméno Makarov nese pistole po svém konstruktérovi Nikolaji Federoviči Makarovovi a do výzbroje sovětské armády byla přijata v roce 1951 jako nástupce pistole Tokarev TT-33. Navržena byla tak, aby byla co nejjednodušší na výrobu a údržbu, ale zároveň poskytovala dostatečnou spolehlivost a přesnost. Její design je přitom ovlivněn německou pistolí Walther PP.
Makarov PM je samonabíjecí pistole s jednočinným i dvojčinným spouštěcím mechanismem, přičemž využívá náboje ráže 9 mm Makarov (9×18), což je kompromis mezi menším kalibrem 7,62 mm pistole TT a západními standardy ráže 9 mm Luger. Tento náboj nabízí slušnou zastavovací sílu a přesnost při zachování kompaktních rozměrů zbraně.
Modernizace a rozšířená do světa
V roce 1990 byla pistole Makarov modernizována, což vedlo ke vzniku modelu PM, o němž také tento článek je. Vylepšení bylo hned několik, a to včetně zvýšení kapacity zásobníku z osmi na dvanáct nábojů, zlepšení tvaru rukojeti, aby byl úchop pohodlnější, nebo instalace nového vratného mechanismu. Vedle toho došlo také ke zvýšení přesnosti a bezpečnosti zbraně.
Makarov PM má celkovou délku 161,5 mm a prázdná váží necelých 730 gramů. Zajímavostí je, že bezpečnostní pojistka slouží zároveň jako ovladač uzamčení závěru, a mj. je zbraň známa svou robustností a schopností spolehlivě fungovat i v těch nejnáročnějších podmínkách. Ačkoliv je již považována za zastaralou, stále má velké zastoupení v některých postsovětských zemích i v řadě dalších států po celém světě.
Desetiletí služby v sovětské armádě
Pistole Makarov PM má dlouhou historii užívání zejména v ruské armádě. Byla standardní služební zbraní sovětských ozbrojených sil od roku 1951 až do konce studené války, a rovněž byla široce využívána v mnoha dalších zemích Varšavské smlouvy. I po rozpadu Sovětského svazu pak zůstala zbraň Makarov PM v aktivní službě minimálně v ruských ozbrojených silách.
V současnosti je však i v ruské armádě nahrazována modernějšími modely, jako je například pistole Yarygin Pya (též známá jako MP-443 Grach). Její konec to nicméně zdaleka neznamená, Makarov PM je stále využívána v některých dalších složkách, zejména u policie a vnitřních vojsk. Její kompaktní rozměry ji mimochodem také umožňují nosit skrytě.
Slyšet je o ní ale také na Ukrajině, kde zůstala po rozpadu Sovětského svazu v hojných počtech. Využívaly ji hlavně ukrajinské bezpečnostní síly, a aktuálně ji mají vojáci k dispozici během probíhajícího konfliktu na východě Ukrajiny; poměrně oblíbená je také u separatistů.
Některé náboje zvládnou i lehký pancíř
Co se týče průstřelné schopnosti, projektil 9 mm Makarov může prostřelit různé materiály v závislosti na konkrétním typu náboje. Standardní celokovové mohou prorazit lehké bariéry jako je dřevo nebo tenký kov, zatímco náboje s ocelovým jádrem proletí i skrze těžší materiály, například lehkým pancířem. Třeba s cihlami nebo betonem si ale spíše neporadí.
Je důležité podotknout, že efektivita průstřelu je vždy ovlivněna mnoha faktory, včetně vzdálenosti, úhlu střelby, stejně jako typem a tloušťkou materiálu. Stejně tak se může výrazně lišit i účinnost zastavení projektilu v závislosti na faktorech jako je místo zásahu a typ náboje. Makarov PM je ale navržen především pro boj zblízka, kdy nemusí hrát tyto faktory takovou roli.