Protitanková pistole Sturmpistole měla zvýhodňovat, ale zklamala: dostřelila sotva 65 m a zasáhla málokdy, myšlenka to ale byla dobrá

Když se za první světové války objevily tanky, vznikaly proti nim přirozeně i různé typy zbraní; některé lepší, jiné horší. Třeba u pěšáků byly až do druhé světové války poměrně rozšířené protitankové pušky, ale proti stále silnějšímu pancíři se postupně stávaly neúčinné, a navíc byly veliké a těžké. Vznikla tedy myšlenka jakési protitankové pistole, která by odvedla stejnou práci, a ještě umožnila do stroje pálit za pochodu. Nacistické Německo nakonec jednu takovou zkonstruovalo, známá je pod označením Sturmpistole.

Kinetický penetrátor pro pistoli je nemožný

Protitankové pušky jsou dnes většinou známy spíše jako antimateriálové, opravdová bestie je třeba ukrajinská Snipex Alligator. V době svého vzniku se jednalo o pušky velkých ráží, a to až do 20 milimetrů. Jejich munice měla speciální projektil z nějakého vysoce hustého tvrdého kovu, aby mohl proniknout pancířem. Bylo přitom nutné, aby letěl dostatečnou rychlostí, protože při průniku pancířem ztrácí energii. U pušek to zajišťovala nejen síla hnací nálože, ale i dostatečně dlouhá hlaveň. U pistole ale něco takového možné není.

Silná hnací nálož by totiž znamenala silný zpětný ráz a zbraň by bylo nemožné udržet v ruce. Řešením se nakonec stala kumulativní hlavice, což je dodnes používaný princip řady protitankových zbraní. Jde vlastně o speciálně tvarovanou nálož usměrňující sílu výbuchu do jakéhosi úzkého paprsku, kdy samotný projektil nemusí mít vysokou rychlost, neboť na ní nezáleží. Výsledkem byl projektil Panzerwurfkörper 42 vyvinutý pro pistoli označovanou jako Sturmpistole, což byla vlastně víceúčelová – nikoliv pouze protitanková – zbraň.

Myšlenkou Sturmpistole bylo vybavit pěšáka malou přenosnou zbraní s různými typy projektilů, přičemž byly jako základ zvoleny standardní německé signální pistole Leuchtpistole 34 a Leuchtpistole 42. Výsledná konstrukce dostala ještě pažbu a mířidla, aby s ní voják mohl odpalovat i silnější projektily s vyšší přesností. Stále to mohly být světlice, výše zmíněný protipancéřový granát, ale i různé typy tříštivých projektilů určených proti pěchotě.

Projektil měl malý dosah a zbraň byla nepřesná

Panzerwurfkörper 42 mohl pěšák vystřelit až do vzdálenosti 65 metrů, projektil měl hmotnost 600 gramů a dokázal prorazit 80 milimetrů silný ocelový pancíř. To stačilo na tanky zhruba do poloviny války, později se však stala zbraň účinnou jenom ze strany a zezadu. A co víc, ukázala se jako velmi nepřesná. Na vzdálenost, s níž se bylo možné trefit, účinkovaly i mnohem levnější protitankové granáty vrhané vojáky. Vedle toho se pak objevily mnohem účinnější protitankové zbraně s vyšší přesností, průbojností a dosahem.

V Německu tak dostaly přednost zbraně jako Panzerfaust nebo Panzerschreck; přenosné protitankové zbraně podobného principu existují přitom dodnes, i když jsou střely do nich často řízené nebo mají vlastní navádění. Podobné zbraně mohou nést mnohem větší nálože potřebné k proražení pancířů současných tanků, třeba ruská střela 9M133 Kornet prorazí moderní tank K2 Black Panther, kterých si 1 000 objednalo Polsko. Žádný projektil umístitelný na zbraň velikosti pistole by ho však dnes nezničil. Na stará BVP by však mohla stačit i výše zmíněná.