Rusko vyvinulo 20 verzí jedné pušky a věří, že nahradí legendární Kalašnikov. Vlastní armáda dostala AK-12 až po 8 letech

V lednu 2012 tehdejší Ižmaš představil novinářům útočnou pušku, která měla jednou provždy posunout legendu AK do 21. století. Modulární platforma pro ráže od 5,45×39 mm až po 7,62×51 mm NATO, asi dvacet plánovaných variant, kompatibilita s moderními zaměřovači, stavitelná pažba, oboustranné ovládání. Znělo to jako hotová věc. Jenže mezi prvním prototypem a chvílí, kdy ruský voják dostal sériový kus do ruky, uplynulo osm let, a zbraň, kterou nakonec převzal, měla se svým předchůdcem z roku 2012 společné hlavně jméno.

Slib dvaceti verzí a realita půl tuctu

Číslo „dvacet“ pochází z původní prezentace Ižmaše pro agenturu TASS z ledna 2012. Výrobce tehdy mluvil o platformě schopné pokrýt celé spektrum pěchotních rolí, od zkrácených karabin po lehké kulomety, od domácí ráže 5,45 mm po natovskou 5,56 a 7,62 mm. Kompletní veřejný seznam všech dvaceti variant se ale nikdy neobjevil.

Co je doložitelné z oficiálních zdrojů:

• AK-12 (5,45×39 mm), standardní služební puška
• AK-15 (7,62×39 mm), těžší ráže pro specifické útvary
• AK-19 (5,56×45 mm NATO), čistě exportní verze
• AK-12K a AK-15K, zkrácené varianty
• RPK-16, lehký kulomet odvozený z platformy AK-12
• AK-308, exportní větev v ráži 7,62×51 mm NATO

To je sedm doložených odvozenin. Zbývajících třináct zůstává v mlze interních katalogů nebo nikdy neopustilo fázi konceptu. Slib dvaceti verzí byl spíš vizí modulární architektury než výrobním plánem.

Osm let, tři zbraně, jedno jméno

Časová osa AK-12 je klíčem k pochopení celého příběhu, a zároveň důvodem, proč se v ní tolik textů ztrácí. Tři milníky se totiž běžně směšují do jednoho.

2012: prototyp a veřejná premiéra. V únoru Ižmaš ukázal první funkční vzor, v červnu ho vystavil na moskevském veletrhu Engineer Technologies. Puška měla pro rodinu AK netradiční řešení, například zásobník s průhledítkem a režim dvouranné dávky.

2015–2017: přepracování a soutěž. Tady se odehrál zlom, o kterém se mluví nejméně. Podle Lenta.ru verze vystavená v roce 2016 „už téměř neměla nic společného“ s variantami z let 2011–2015. Armáda nepřevzala původní prototyp. Místo toho probíhala soutěž v rámci programu Ratnik, vojskové zkoušky a operační vyhodnocení. Výsledkem byla de facto nová zbraň, interně označovaná jako linie AK-400, která si ponechala marketingové jméno AK-12.

2018–2020: přijetí a náběh výroby. Dne 29. ledna 2018 ministerstvo obrany formálně přijalo AK-12 a AK-15 do výzbroje. Ale první sériová dodávka (2 500 kusů) dorazila až 20. prosince téhož roku. Širší zavádění do útvarů a plnění velkého státního kontraktu je doloženo v letech 2019–2020.

Osm let tedy nebylo čekáním na razítko. Byla to cesta od ambiciózního prototypu přes jeho faktické zamítnutí k úplně jiné zbrani.

Evoluce, ne revoluce

Co přesně AK-12 přináší oproti starším generacím? Oficiálně má nahrazovat především AK-74 a AK-74M, tedy služební pušky z osmdesátých let, ne přímo historický AK-47. Podle produktové stránky Rostecu jsou hlavní vylepšení:

• Picatinny lišty pro denní i noční zaměřovače
• Stavitelná a sklopná pažba
• Dioptrická mířidla
• Oboustrannější ovládací prvky
• Možnost nasazení tlumiče a podvěsného granátometu
• Hmotnost 3,6 kg bez zásobníku, hlaveň 415 mm

Základní mechanika ale zůstává věrná principu AK: dlouhozdvihový plynový píst, otočný závěr. Žádný převratný konstrukční skok. Spíš důkladná modernizace, která dostává ruského pěšáka na úroveň, kde západní armády operují už roky.

Pro srovnání: česká armáda přezbrojuje na CZ BREN 2 v ráži NATO, polská armáda nasazuje MSBS GROT s hmotností 3,65 kg a plnou optickou kompatibilitou a západním etalonem zůstává HK416 s pístovým systémem a důrazem na práci s tlumičem. AK-12 tento standard dorovnává, ale z doložitelných parametrů ho jednoznačně nepřekonává.

Bojiště jako testovací polygon

Příběh AK-12 neskončil zavedením do výzbroje. Bojové nasazení ukázalo, že ani verze z roku 2018 nebyla konečným stadiem. V dubnu 2024 Rostec oznámil dodávku další dávky vylepšených AK-12 modelu 2023, které vznikly na základě zkušeností z předchozích verzí 2018 a 2021.

Konkrétní změny mluví samy za sebe: nový nesnímatelný štěrbinový tlumič plamene, přepracovaný oboustranný pojistkový mechanismus, upravená dioptrická mířidla, nová lícnice, jiné uchycení víka pouzdra závěru a předpažbí. Režim dvouranné dávky, jeden z marketingových tahů původního prototypu, zmizel. Armáda v praxi zjistila, že ho nepotřebuje.

Nezávislé vyhodnocení celkové bojové účinnosti AK-12 veřejně k dispozici není. Co je doložitelné, je fakt, že zbraň prochází průběžnými úpravami na základě reálné zpětné vazby z fronty, což je zároveň známka funkčního procesu i přiznání, že původní podoba nebyla definitivní.

Ikona, nebo jen služební puška?

AK-47 se stal globálním symbolem díky desítkám let masové produkce, licenčním i nelegálním kopiím ve stovkách zemí a kulturnímu přesahu, který daleko přerostl vojenský kontext. AK-12 takovou ambici nemá a mít nemůže, je to modernizovaná služební puška jedné armády, která se dál ladí podle válečných zkušeností. Slib dvaceti verzí se smrskl na půl tuctu doložených odvozenin. Ale právě v tom je pointa: Rusko nepotřebovalo revoluci. Potřebovalo dostat optiku, lišty a stavitelnou pažbu na platformu, které jeho vojáci rozumějí. Trvalo to osm let a stálo to jedno kompletní přepracování, ale výsledek je ve výzbroji.