Na začátku druhé světové války používali vojáci jako hlavní pěchotní zbraň buď bitevní pušku, nebo samopal. První z nich poskytovala možnost zasáhnout cíl až na 2 kilometry a měla výkonné střelivo, ale střelba z ní byla relativně pomalá a nehodila se do stísněných prostor. Druhá zase mohla chrlit dávkou pistolové střelivo, ale střelba z ní byla na více než 100 metrů nepřesná. A tak vznikla zbraň kombinující z obou to nejlepší, tzv. útočná puška. První masově vyráběnou a nasazenou byla německá Sturmgewehr 44, ve zkratce StG 44.

Zmenšený náboj byl lehčí, ale měl dostřel

Prvním krokem k vývoji útočné pušky bylo střelivo, jímž se stal náboj 7,97 x 33 milimetrů vyvinutý ve 30. letech 20. století. Wikipedia uvádí, že to je vlastně zkrácená munice do klasické německé pušky Karabina 98k, kdy zůstal projektil stejný, ale náplně bylo méně a nábojnice kratší. Byl tedy méně výkonný, ale umožňoval střelbu na 400 metrů. Při jeho výrobě se spotřebovalo méně materiálu, a jelikož byl lehčí, mohl voják nést větší množství.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Vývoje zbraně s možností poloautomatické a automatické palby se ujal slavný konstruktér Hugo Schmeisser. Nejprve zkonstruoval pušku označenou jako MP 42 (později i MP 43), což mělo evokovat, že jde o samopal. Adolf Hitler totiž vývoj podobných pušek zakázal, vysvětluje NationalInterest, ale když se jich část dostala na frontu, vojáci z nich byli nadšení, což nakonec přesvědčilo i Vůdce. Německo pak vyrobilo do konce války přes 400 000 kusů StG 44, a nakonec se stala vzorem pro další útočné pušky, především pak sovětskou AK-47.

StG 44 nebyla lehká, ale měla potenciál

StG 44 je 940 milimetrů dlouhá a její hmotnost je 5,22 kg, což znamená, že není příliš lehká. Používá zásobník na 30 nábojů, uvádí Wikipedia, ale v praxi býval prázdnější, protože se poslední kusy nabíjely velmi obtížně. Útočná puška umožňuje přesnou střelbu na zhruba 350 metrů, a to buď jednotlivými ranami nebo v dávce – němečtí vojáci měli dávku používat pouze ve výjimečných případech. Ke zbrani existoval mimochodem například i nástavec pro střelbu za roh nebo infračervený zaměřovač s lampou pro střelbu v noci.

Protitanková pistole Sturmpistole měla zvýhodňovat, ale zklamala: dostřelila sotva 65 m a zasáhla málokdy, myšlenka to ale byla dobrá

Hodnocení pušky StG 44 se mezi odborníky po válce velice lišilo. AmericanRifleman uvádí, že mnozí západní experti ji považovali za těžkou a nepřesnou, její lisované díly za náchylné k poškození, a hlaveň se měla při střelbě dávkou rychle zahřívat. Na druhou stranu to, že z ní evidentně vycházeli budoucí konstruktéři útočných pušek, ukazuje, že Němci zvolili správnou cestu. Podobné zbraně jsou totiž ve výzbroji dnešních armád naprostým základem.