300 Ukrajinců v pasti, v Kosťantynivce to odnesli. Rusové nasadili zbraně, na něž nebyli připraveni. Velký postup to ale neznamená

Polovina června 2026, doněcká fronta. V ulicích Kosťantynivky, města, které ještě před dvěma lety sloužilo jako logistický uzel pro zásobování Bachmutu, probíhají boje dům od domu. Na telegramovém kanálu ruského válečného novináře Alexandra Koce se 15. června objevuje příspěvek o „kapkanu“ v centru města a odhad, že v pasti uvízlo kolem 150 až 200 ukrajinských vojáků. Číslo 300, které se rychle rozšířilo ruskými i některými západními agregátory, stojí na jediném zdroji a nezávisle potvrzené není. Ukrajinská strana ve stejných dnech prezentuje zrcadlově opačný obraz: do města proniklo přes sto, možná až 250 ruských útočníků, ale o plné kontrole Rusů nad Kosťantynivkou nemůže být řeč. Pravda leží někde v dronové mlze mezi oběma verzemi, a klíč k pochopení toho, co se ve městě skutečně láme, není v počtu obklíčených, ale v tom, kdo komu rychleji přeruší zásobování.

Miny ve sklepech: zbraň, se kterou se nepočítalo

Koceho popis bojů v Kosťantynivce obsahuje jednu konkrétní taktickou novinku, která stojí za pozornost. Ruské úderné skupiny podle něj při čištění budov používají upravené protitankové miny TM-62, sedmikilogramové nálože původně určené k ničení obrněné techniky, jako improvizované demoliční prostředky. Vhazují je do přízemí a sklepů, kde se ukrajinští obránci opevnili. Výbuch v uzavřeném prostoru má devastující účinek, a to i na pozice, které by klasická ruční granátová palba nemusela zlikvidovat.

Vedle toho ukrajinští velitelé z 24. mechanizované brigády už v květnu popisovali pro Suspilne systematické dálkové minování přístupových cest. Drony shazují magnetické miny na silnice, „čekající drony“ visí nad trasami a aktivují se při průjezdu vozidla nebo průchodu pěší hlídky. Nejde o jednu zbraň, ale o celý systém, který proměňuje každý metr silnice mezi Kramatorskem a Kosťantynivkou v past.

Kill-zóna na příjezdových cestách

Reportáž Kyiv Independent z počátku června zachycuje realitu, kterou čísla ze svodek nedokážou přenést: většina brigád přestala do města jezdit auty. Rotace probíhají pěšky, zásobování se řeší drony a pozemními roboty, z nichž část Rusové zničí ještě na trase. Evakuace raněných se mění v hazard.

Problém přitom není nový. Už v dubnu šéf Doněcké oblastní správy Vadym Filaškin upozorňoval, že do města je téměř nemožné dostat humanitární pomoc, protože jsou ostřelovány všechny příjezdové cesty. Ve městě tehdy zůstávalo asi 2 500 civilistů. O dva měsíce později se logistický tlak přelil i na sousední sektor: mluvčí 11. armádního sboru Dmytro Zaporožec 14. června přiznal, že zhoršení situace u Kosťantynivky komplikuje zásobování obránců Časiv Jaru.

Právě tady se ukazuje skutečný charakter boje. Nejde o klasické obklíčení s uzavřeným kruhem, ale o soutěž v přerušování logistiky. Rusové se snaží udělat z příjezdových tras koridory smrti. Ukrajinci se snaží totéž provést ruským infiltračním skupinám uvnitř města. Kdo v tomto závodě selže první, prohraje Kosťantynivku.

Dva příběhy, jedno město

Rozpor mezi ruskou a ukrajinskou verzí je markantní. Koce píše o „kapkanu“ a ukrajinských jednotkách bez zásobování. Velitel 19. ukrajinského armádního sboru Oleksandr Bakulin 15. června pro Suspilne uvedl, že ve městě je pravděpodobně 123 ruských vojáků a tvrzení o ruské kontrole nad Kosťantynivkou označil za „přehnané“. Podle něj se do některých částí města stále dá jezdit vozidly.

Reportáž hromadske z 12. června přidává další vrstvu: ukrajinští velitelé na směru jako hlavní problém popisují nikoli samotnou ruskou infiltraci, ale slabý úsek nově nasazené 156. mechanizované brigády, nedostatek trvalého dronového dohledu a špatné rozdělení bezpilotních kapacit mezi jednotky. Následovaly personální změny ve velení. To naznačuje, že zhoršení situace nebylo jen důsledkem ruské taktické geniality, ale i organizačních selhání na ukrajinské straně.

Analytici z ISW a Critical Threats k 12. červnu hodnotí ruské zisky u Kosťantynivky jako taktické. Upozorňují zároveň, že zveřejňování záběrů z bojů je součástí ruské informační operace, která má postup nadsazovat. Město je pod extrémním tlakem. Obrana se ale ještě nezhroutila.

Proč to není průlom, a proč to není úleva

Kosťantynivka je jižním článkem ukrajinského „pevnostního pásu“ Slovjansk–Kramatorsk–Družkivka–Kosťantynivka. Její případný pád by otevřel tlak na Družkivku a jižní přístupy ke Kramatorsku. Ruské zdroje to samy zmiňují jako další osu postupu. Strategický význam města je tedy nesporný.

Jenže mezi infiltrací stovky vojáků do zástavby a skutečným ovládnutím města leží propast. Kosťantynivkou protéká řeka Kryvyj Torec, která tvoří přírodní obrannou linii a komplikuje postup z jihu na sever. Ukrajinské denní svodky z 12. června evidovaly na směru 11 ruských útoků, číslo, které svědčí o velmi aktivním úseku, nikoli o zhroucení obrany. ISW opakovaně zdůrazňuje, že ani případné taktické úspěchy u Kosťantynivky samy o sobě neznamenají prolomení celé obranné soustavy Donbasu.

Podle nás je situace vážná, ale nikoliv beznadějná, za předpokladu, že ukrajinské velení rychle vyřeší problémy s dronovým dohledem a rotací jednotek. Pokud se logistika do města definitivně přeruší, scénář se změní. Zatím se ale nejedná o nový Mariupol ani o kotel, jak jej prezentuje ruská propaganda.

Kosťantynivka v polovině června 2026 není příběhem o třech stech mužích v pasti. Je to příběh o tom, jak se moderní městský boj proměnil v závod o přerušení zásobovacích tepen, a v tomto závodě zatím nikdo definitivně nevyhrál.