Amerika volí novou strategii pro případ války o Tchaj-wan. Rozptyluje F-22 Raptor po japonských základnách

Když americká armáda zveřejnila fotografie stíhaček F-22 Raptor na stojánce základny Cuiki na ostrově Kjúšú, vypadalo to jako běžný záběr z cvičení. Jenže za tím snímkem, jehož autorem je vojenský fotograf Francisco Huerta, stojí zásadní posun v americkém uvažování o tom, jak by se vedla válka v západním Pacifiku. Letouny 525. expediční stíhací perutě se přesunuly z okinawské Kadeny, hlavního amerického leteckého uzlu v regionu, na menší japonskou základnu vzdálenou stovky kilometrů severovýchodně. A právě v tom je jádro celé věci: Amerika už nechce mít své nejcennější stroje na jednom místě.

Proč jedna základna nestačí

Kadena Air Base na Okinawě je po desetiletí páteří americké vzdušné síly v Pacifiku. Leží přibližně 640 kilometrů od Tchaj-wanu, což z ní dělá ideální odpalovací rampu pro jakýkoli zásah v Tchajwanské úžině nebo Jihočínském moři. Jenže právě tato blízkost se stala problémem.

Podle zprávy Congressional Research Service o americké obranné infrastruktuře v indo-pacifickém regionu jsou základny v Japonsku a na první ostrovní linii v dosahu čínských raketových schopností. Ve válečných scénářích, které americké ministerstvo obrany opakovaně simuluje, bývá Kadena jedním z prvních cílů. Velká, známá, přeplněná letadly, technikou a personálem. Jeden koordinovaný raketový úder by mohl ochromit americké letectvo v regionu dřív, než by stihlo vzlétnout.

Cuiki leží zhruba 1 300 až 1 400 kilometrů od severního Tchaj-wanu, tedy přibližně dvojnásobně dál než Kadena. Z čistě operačního hlediska to znamená delší dolet na hlídky, vyšší nároky na tankování za letu a pomalejší tempo reakcí. Ale z hlediska přežití je to pojistka. Protivník nemůže jedním úderem vyřadit všechno.

Agile Combat Employment: válčení ze sítě, ne z pevnosti

Za přesunem stíhaček stojí doktrína, kterou Pentagon označuje jako Agile Combat Employment, zkráceně ACE. Nejde o žádný čerstvý vynález z října 2026, koncept se vyvíjí a testuje už několik let. Jeho podstata je jednoduchá: místo soustředění sil na jedné dominantní základně rozložit letadla, techniku i personál do sítě menších, rozptýlených a rychle aktivovatelných míst.

Model funguje jako hub-and-spoke. Kadena zůstává hlavním uzlem s plnou infrastrukturou, zásobami a servisním zázemím. Menší základny jako Cuiki slouží jako předsunuté body, kam se letouny přesouvají na omezenou dobu s lehčím logistickým balíkem. Součástí je:

• dopravní podpora (na Cuiki dorazily i transportní C-130J),
• nasaditelné zabezpečené komunikace,
• palivové zázemí včetně přenosných nádrží,
• malé týmy techniků schopných udržet provoz i bez domácí infrastruktury.

Cuiki přitom není náhodný výběr. Základna už v roce 2023 hostila americké stíhačky během cvičení Northern Edge. Je součástí širšího japonského systému Aviation Training Relocation, v němž figurují i základny Čitose, Misawa, Hjákuri, Komatsu nebo Njútabaru. Podle japonského ministerstva obrany standardní přesun typu II znamená šest až dvanáct stíhaček na osm až čtrnáct dní, a časové okno Keen Sword 27, tedy 19. až 29. října, tomu přesně odpovídá.

Keen Sword 27 není jen o stíhačkách

Přesun F-22 je jen jeden dílek mnohem většího cvičení. Keen Sword 27 je největší bilaterální americko-japonské vojenské cvičení, které přímo v oficiálním programu zahrnuje integrovanou protivzdušnou a protiraketovou obranu, společné ofenzivní námořní operace, kybernetický a informační boj, společnou logistiku, a výslovně i ACE a distribuované operace.

Paralelně se cvičí i rychlá oprava letištních ploch po útoku. To je klíčový detail: rozptyl na více základen dává smysl jen tehdy, když je aliance schopná po zásahu raketou rychle obnovit provoz dráhy a stojánek. Bez této schopnosti by rozptýlené letouny neměly kam přistát.

Během cvičení navíc japonská strana zaznamenala čínskou bezpilotní a průzkumnou aktivitu v prostoru jihozápadního Japonska. Peking sleduje, co spojenci dělají. A spojenci chtějí, aby viděl právě tohle, že americké letectvo umí operovat z více míst najednou a že zničení jedné základny neznamená konec hry.

Co to znamená pro Tchaj-wan, a pro nás

Otázka, zda je válka o Tchaj-wan reálná, nemá jednoznačnou odpověď. Žádný otevřený zdroj neukazuje na bezprostřední odpočet ke konfliktu. Ale způsob, jakým se USA a Japonsko připravují, říká víc než jakékoli diplomatické prohlášení. Příprava na možný konflikt v západním Pacifiku je dnes mnohem praktičtější a méně teoretická než před pár lety. Pentagon už neplánuje jen „bojovat z Kadeny“, procvičuje rozložené rozmístění i pro své nejcennější platformy.

Pro Česko a Evropu z toho plyne nepřímý, ale důležitý vzkaz. USA investují obrovské prostředky do schopnosti vést odstrašení na více frontách současně. Zároveň ale očekávají, že spojenci v každém regionu ponesou větší díl odpovědnosti za vlastní obranu. Čím víc amerických zdrojů pohltí Pacifik, tím naléhavěji bude znít otázka, kdo zajistí evropský pilíř NATO.

Stíhačky F-22 na Cuiki zůstanou jen do konce října. Ale logika, která je tam přivedla, rozptýlit, přežít, udeřit odjinud, ta zůstane natrvalo.