Amerika vzala Rusku přístup k lithiu. Na výrobu baterií pro rakety a drony bude muset těžit na Sibiři, ale to potrvá roky

Když v listopadu 2021 ruská státní skupina Uranium One, dceřiná firma Rosatomu, oznámila vstup do argentinského projektu Tolillar za 30 milionů dolarů s opcí na dalších 185 milionů, vypadalo to jako strategický průlom. Rusko si chtělo zajistit přímý přístup k lithiu ze solných plání v provincii Salta, jedné z nejbohatších lithiových oblastí planety. Plán byl jednoduchý: levné lithium z odpařovacích nádrží, vlastní sorpční technologie a hotový vstupní materiál pro bateriový řetězec, který Rosatom budoval od Kaliningradu po Sibiř. Jenže 24. února 2022 Rusko napadlo Ukrajinu. A během tří týdnů se celý plán začal rozpadat.

Tolillar: tři týdny od invaze k pádu

15. března 2022, pouhých devatenáct dní po začátku invaze, Alpha Lithium oznámila, že pozastavuje uzavření transakce s Uranium One. Důvod formulovala diplomaticky: „nedávné komplikace s Uranium One.“ Přeloženo: žádná západní firma nechtěla být spojována s ruským státním jaderným gigantem v době, kdy na Moskvu dopadaly nejtvrdší sankce od studené války. Tolillar nakonec přešel pod argentinský Tecpetrol, který v roce 2024 představil vlastní investiční plán na 30 tisíc tun lithia ročně, bez jakékoli ruské účasti.

Pro Rosatom to nebyla jen ztráta jednoho projektu. Byla to ztráta nejrychlejší a nejlevnější cesty k lithiu, jakou měl k dispozici. Solankové ložisko v Argentině nabízelo technologicky nenáročnou těžbu odpařováním, nízké provozní náklady a hotovou infrastrukturu. Nic z toho ruský sever nenabízí.

Bolívie: smlouva na papíře, chaos v parlamentu

Rosatom měl záložní plán. V Bolívii podepsal s tamní státní firmou YLB smlouvu na pilotní projekt přímé extrakce lithia (DLE), technologie, kterou sám vyvíjel a která slibovala až 90% výtěžnost ze solanek. Rosatom ji ve svých výročních zprávách označoval za klíčový milník diverzifikace mimo uran.

Jenže bolivijská cesta se zasekla na domácím odporu. V únoru 2025 předseda bolivijské sněmovny veřejně prohlásil, že lithiové smlouvy nebudou projednány, dokud neproběhne veřejná debata. V červenci téhož roku Reuters popsal scény z bolivijského Kongresu, kde se zákonodárci doslova přetahovali o dokumenty týkající se ruských a čínských lithiových kontraktů. A podle veřejné zprávy YLB z dubna 2026 je realizace projektu Uranium One stále podmíněna soudními a legislativními kroky. Projekt není mrtvý, ale rozhodně není ani živý. V polovině roku 2026 z něj nestojí jediná provozní jednotka.

Rusko tak přišlo o obě jihoamerické větve najednou. Argentina padla rychle a definitivně. Bolívie umírá pomalu, v legislativním vakuu a politických sporech.

Americké sankce: úder i na domácí náhradu

Kreml reagoval tak, jak se dalo čekat, obratem k domácím zdrojům. Klíčovým projektem se stalo ložisko Kolmozerskoje v Murmanské oblasti, kde společný podnik Rosatomu a Nornickelu s názvem Polar Lithium získal v únoru 2023 těžební licenci. Plánovaná kapacita: 45 tisíc tun lithného karbonátu a hydroxidu ročně. Cíl: plný provoz kolem roku 2030. Druhé ložisko, Polmostundrovskoje, rozvíjí firma Arctic Lithium ve stejném regionu.

Washington ale nezůstal u sankcí na zahraniční aktivity Rosatomu. 10. ledna 2025 americké ministerstvo financí rozšířilo sankční zásah do ruského energetického sektoru a úřad OFAC zařadil na sankční seznam přímo Polar Lithium. Amerika tak Rusku nezkomplikovala jen přístup k zahraničnímu lithiu, zasáhla i domácí náhradu. Sankce znamenají problémy se získáváním západních technologií, financováním a případným budoucím exportem.

Právě export je přitom pro ekonomiku projektu zásadní. Šéf Polar Lithia na konferenci Redmet v květnu 2026 přiznal, že ruská prognóza domácí poptávky po hydroxidu lithném spadla ze 100 tisíc tun na pouhých 10 tisíc tun ročně. Při plánované kapacitě 45 tisíc tun by většina produkce musela směřovat na zahraniční trhy. Jenže komu prodávat, když jste na americkém sankčním seznamu?

Proč lithium bolí: drony, munice, bateriový řetězec

Lithium není jen surovina pro elektromobily. Je to základ lithium-iontových baterií, které pohánějí vojenskou elektroniku od navigačních systémů po palubní napájení řízené munice. NATO v květnu 2025 popsalo zásadní proměnu moderního bojiště: velkokapacitní lithiové baterie se masově používají u barážující munice, dronů a dalších bezpilotních systémů. Válka na Ukrajině tento trend urychlila, obě strany denně vypouštějí tisíce dronů a každý z nich potřebuje spolehlivý lithiový článek.

Rosatom přitom nestaví jen doly. V Kaliningradu buduje vlastní gigafactory na bateriové články, celý řetězec „od rudy po akumulátor“. Bez stabilního a cenově dostupného zdroje lithia je tento řetězec závislý na importu, a import znamená závislost. Rusko si dosud krylo potřeby dovozem, v roce 2024 spotřebovalo podle ruských zdrojů kolem devíti tisíc tun lithia. Domácí těžba přitom od roku 1997 neběžela, protože se v postsovětských podmínkách jednoduše nevyplácela.

Arktická past: drahá, pomalá a bez záruky

Přechod od jihoamerických solanek k arktickým dolům je jako výměna dálnice za lesní cestu. Solné pláně v Argentině a Bolívii nabízejí lithium získávané odpařováním za zlomek nákladů hlubinné těžby. Murmanská oblast znamená důl v polárních podmínkách, budování infrastruktury od nuly, chemicko-metalurgický závod a investice kolem 91 miliard rublů, zhruba 23 miliard korun. Ruské úřady počítají s průmyslovým startem kolem roku 2029, plnou kapacitou nejdříve v roce 2030.

A i kdyby se vše podařilo podle plánu, zbývá paradox odbytu. Domácí poptávka je zlomek plánované produkce. Export komplikují sankce. Čína by mohla být odběratelem, ale tím by Moskva jen vyměnila jednu závislost za druhou, tentokrát na čínských cenách, zpracovatelských kapacitách a politické vůli Pekingu. Mezinárodní energetická agentura přitom upozorňuje, že právě Čína drží klíčové rafinační know-how a sama omezuje jeho export.

Rusko o lithium nepřichází úplně. Geologické zásoby má, licenci má, státní podporu má. Přichází ale o čas, o levnou cestu a o možnost rychle vybudovat soběstačný bateriový řetězec v době, kdy ho jeho armáda potřebuje nejvíc. A právě ten čas, čtyři roky minimálně, spíš víc, je něco, co si Moskva uprostřed války nemůže dovolit ztrácet.