„Ázerbájdžán se obrací proti nám,“ zuří Rusové. Alijev podepsal pakt s Německem a otevřel na Kavkaze novou frontu

Dokument nese název Společná deklarace o strategické agendě pro bilaterální partnerství mezi Ázerbájdžánem a Německem. Nejde o obranný pakt ve stylu NATO, ale o politický rámec s konkrétními kapitolami: energie, obchod, konektivita, bezpečnost a obranný průmysl. Právě ta poslední položka dělá z podpisu víc než diplomatickou fotografii. Berlín a Baku si otevřeně říkají, že chtějí spolupracovat na regionální bezpečnosti, odminování i výměnách mezi obrannými institucemi. A Kreml to sleduje s rostoucí nelibostí, protože každý takový krok ukrajuje z prostoru, který Moskva na jižním Kavkaze desítky let považovala za svůj.

Co přesně Alijev s Merzem podepsali

Deklarace pokrývá šest velkých oblastí: politické a diplomatické konzultace, obchod a investice, energetiku včetně plynu, zelené energie a nízkouhlíkového vodíku, konektivitu a infrastrukturu, bezpečnost a obranu a nakonec kulturu, vzdělávání a digitalizaci. Vedle toho oba státníci podepsali i samostatný dokument o zřízení ázerbájdžánsko-německé podnikatelské rady, tedy pokus převést politický rámec rovnou do firemní infrastruktury.

Alijev na tiskové konferenci zdůraznil, že ázerbájdžánský plyn už letos míří přímo do Německa a že jeho země zásobuje deset členských států EU. Merz označil situaci na jižním Kavkaze za „historickou šanci uzavřít konflikt, který trval dekády“, a odkázal na mírový proces mezi Arménií a Ázerbájdžánem, jehož text byl inicializován ve Washingtonu 8. srpna 2025.

Důležitý detail: deklarace výslovně říká, že její realizace bude probíhat podle dostupných zdrojů a v souladu s právními řády obou stran. Je to programový dokument, ne samospustitelná smlouva s automatickými závazky. Přesto je jeho politická váha nesporná.

Proč Moskva ztrácí klid

Slovo „zuří“ je zkratka, ale fakta za ní stojí tvrdá. Kremelský mluvčí Dmitrij Peskov už v létě 2025 přiznal, že vztahy Ruska s Ázerbájdžánem procházejí „obtížnou fází“. Od té doby se situace nezlepšila, spíš naopak.

V červenci 2026 si ázerbájdžánské ministerstvo zahraničí předvolalo ruského velvyslance kvůli ruskému útoku na stanici společnosti SOCAR na Ukrajině. Baku tvrdilo, že útoky na jeho objekty „působí dojmem úmyslnosti“. Už v květnu 2026 žádalo Baku od Moskvy vysvětlení po „provokaci“ na ruském státním Prvním kanálu, který odvysílal mapu s označením „Náhorní Karabach“, termínem, který Ázerbájdžán po znovudobytí regionu v roce 2023 považuje za uzavřenou kapitolu.

A přesto, jen osm dní před podpisem berlínské deklarace, Alijev na mediálním fóru v Šuši prohlásil, že vztahy s Ruskem jsou „plně normalizované“. To není schizofrenie. To je klasická vícevektorová diplomacie kavkazského střihu: Baku se neodřezává od Moskvy, ale systematicky rozšiřuje manévrovací prostor směrem k Berlínu a EU. A právě to je pro Kreml nejcitlivější. Nejde o ztrátu spojence ve smyslu obranné smlouvy, ale o ztrátu výsadního postavení v regionu, který Rusko desítky let řídilo jako svůj dvorek.

Energetická fronta: čísla, která mluví

Nová fronta na Kavkaze není tanková. Je plynová, ropná a koridorová. A čísla ukazují, proč ji Moskva nemůže ignorovat.

Podle společného prohlášení Evropské komise a ázerbájdžánského ministerstva energetiky dodal Ázerbájdžán členským státům EU v roce 2025 celkem 12,5 miliardy kubíků plynu, o 53,8 % víc než v roce 2021. V lednu 2026 začal ázerbájdžánský plyn poprvé proudit přímo do Německa a Rakouska. A konkrétní byznysový základ už existuje: německá společnost SEFE a ázerbájdžánský SOCAR uzavřely v červnu 2025 desetiletý kontrakt na dodávky až 15 TWh ročně, tedy zhruba 1,5 miliardy kubíků.

Ázerbájdžán samozřejmě nemůže nahradit Rusko jako dodavatele plynu pro celou Evropu. Ale jako diverzifikační zdroj a politická páka jeho význam roste každým měsícem. A Jižní plynový koridor, který vede přes Gruzii, Turecko a dál do Itálie a nyní i do střední Evropy, je přesně ten typ infrastruktury, nad kterou Moskva nemá kontrolu.

Český rozměr: 42 % ropy a otevřené dveře

Pro Česko není Ázerbájdžán exotická země na okraji mapy. Podle českého velvyslanectví v Baku pokrýval ázerbájdžánský zdroj v roce 2025 přibližně 42 % české spotřeby ropy. Mezinárodní energetická agentura zároveň uvádí, že Česko v roce 2025 zastavilo dovoz ruské ropy, a právě kavkazská ropa patří mezi klíčové náhrady.

U plynu je situace složitější. Český zájem o ázerbájdžánský plyn není nový, už v roce 2023 o něm mluvil tehdejší ministr průmyslu Síkela. Premiér navštívil Baku v dubnu 2026 s agendou energetické bezpečnosti. Česká diplomacie aktivně sleduje Jižní plynový koridor a účastní se jeho ministerských zasedání. Přímý plynový kontrakt navázaný na červencovou německou deklaraci ale zatím veřejně doložený není. Efekt pro Česko je spíš nepřímý: čím víc ázerbájdžánského plynu proudí do evropského systému, tím menší je vyjednávací síla Moskvy nad celým kontinentem.

Region bez záruky klidu

Berlínská deklarace vítá „historický moment“ v arménsko-ázerbájdžánských vztazích. Mírový text byl inicializován ve Washingtonu v srpnu 2025 a obě strany od té doby jednají o finální dohodě. Jenže české ministerstvo zahraničí i v červenci 2026 varuje cestovatele před příhraničními oblastmi Arménie i Ázerbájdžánu kvůli minám, nevyřešené demarkaci hranice a riziku lokálního zhoršení situace.

Fronta, kterou Alijev otevřel podpisem v Berlíně, je diplomatická, energetická a obchodní. Ale stojí na území, kde se ještě nedávno střílelo. Každé zhoršení regionální bezpečnosti zvyšuje tlak na koridory, investice a pojištění tranzitu. Moskva to ví. A právě proto je pro ni berlínský podpis víc než ceremoniální gesto: je to signál, že jižní Kavkaz přestává být ruským monopolem a stává se prostorem, kde si Evropa buduje vlastní pozice.