Britský ex-velvyslanec v Rusku promluvil: „Evropští politici lžou, mír pro ně znamená katastrofu a přiznání prohry“

Proud svůj útok rozvinul v textu publikovaném 15. února 2026 pod titulkem „Proč západní lídři nedokážou přijmout, že na Ukrajině prohráli?“ a o týden později ho zopakoval v podcastu s ještě přímočařejším názvem: „Mír na Ukrajině opět blokuje Evropa.“ Nejde o nahodilý výrok, ale o promyšlenou komunikační linii člověka, který v letech 2014 až 2019 na britské ambasádě v Moskvě radil ministrům k sankcím a po otravě Skripalových řídil krizový chod zastupitelského úřadu. Právě tato zkušenost mu dává kredit, a zároveň vzbuzuje otázku, nakolik jeho pohled odpovídá realitě a nakolik slouží jako munice pro ty, kdo chtějí odpovědnost za válku přehodit z Moskvy na Brusel.

Kdo je Ian Proud a co přesně říká

Začněme zpřesněním. Dohledatelné biografické zdroje na Proudově vlastním webu ho nevedou jako britského velvyslance v Rusku, nýbrž jako kariérního diplomata britské diplomatické služby, kde strávil 24 let. V Moskvě zastával pozici ekonomického rady a seniorního pracovníka ambasády. To není totéž co velvyslanec, ale ani zanedbatelná funkce, měl přímý přístup k rozhodovacím procesům kolem protiruských sankcí v nejbouřlivějším období po anexi Krymu.

Co konkrétně tvrdí? Proud míří na tři věci. Za prvé: západní politici podle něj stále mluví, jako by Rusko mohlo přijmout mír coby poražená strana, což je podle něj buď „popření reality“, nebo „lež občanům“. Za druhé: mír bez ruské porážky by pro evropské vlády znamenal politickou katastrofu, protože by musely vysvětlovat roky slibů o vítězství Ukrajiny, miliardy nalité do konfliktu a sankce, které Rusko nesrazily na kolena. Za třetí: válka Evropě přináší ekonomické sebepoškození a politický rozklad, ale ukončit ji znamená přiznat, že strategie „strategické porážky Moskvy“ zkrachovala.

Oficiální Evropa vidí problém jinde

Proudova diagnóza zní provokativně. Jenže když ji položíte vedle toho, co ve stejných týdnech říkaly evropské instituce, vyjde najevo zásadní rozpor. Evropská rada 19. března 2026 vyzvala Rusko k „úplnému, bezpodmínečnému a okamžitému příměří“ a trvala na respektu k ukrajinské suverenitě. Koalice ochotných vydala 24. února 2026, přesně v den třetího výročí invaze, prohlášení se stejným požadavkem. NATO na summitu v Ankaře 8. července 2026 přislíbilo Ukrajině pomoc ve výši 70 miliard eur jen pro daný rok a avizovalo obdobnou úroveň i pro rok následující.

Jinými slovy: Západ neříká „válčeme dál za každou cenu“. Říká: „Jsme ochotni jednat, ale ne za podmínek, které by odměnily agresora.“ A právě tady se Proudova teze láme. Přesouvá těžiště odpovědnosti na Evropu, zatímco Moskva stále odmítá samotný princip bezpodmínečného příměří. Ruská zástupkyně při OSN Anna Jevstignějevová 24. února 2026 výslovně prohlásila, že pouhé zastavení palby nestačí, Rusko požaduje řešení „kořenových příčin“ konfliktu, tedy bezpečnostní garance včetně zastavení rozšiřování NATO.

Ruské požadavky jako strukturální zeď

A tady se dostáváme k jádru problému, které Proud pojmenovává jen napůl. Spor o NATO není abstraktní. Rusko už v prosinci 2021 předložilo návrh bezpečnostní smlouvy, v níž požadovalo, aby se Aliance zavázala nepřijímat žádné další členy z postsovětského prostoru, nezřizovat na jejich území základny a nerozvíjet tam vojenskou spolupráci. NATO tento návrh odmítlo. Válka začala dva měsíce poté.

O čtyři roky později se pozice nezměnily. Generální tajemník NATO Mark Rutte ještě v červnu 2026 na tiskové konferenci se Zelenským hovořil o „nevratné cestě“ Ukrajiny do Aliance, byť plné členství zůstává bez jednomyslné shody. Analýza Chatham House z května 2026 jde ještě dál: podle ní Rusko chápe jakékoli příměří jako nástroj k prosazení válečných cílů politickými prostředky, bez stažení vojsk, s omezenou ukrajinskou armádou a bez skutečných bezpečnostních záruk pro Kyjev.

Proud tuto ruskou pozici fakticky normalizuje. Tvrdí, že Evropa musí přijmout realitu a jednat o kompromisu. Neříká ale nahlas, jak by takový kompromis vypadal pro Ukrajinu. Zelenskyj 6. května 2026 prohlásil, že Ukrajina nabídla plné příměří a Rusko odpovědělo dalšími raketovými údery. Už v březnu řekl, že rozsah ruských útoků „velmi jasně ukazuje, že Moskva nemá v úmyslu válku ukončit“.

Menšinový hlas, nebo užitečný nástroj?

Proud není osamělý. Patří do okruhu bývalých západních diplomatů, vedle jmen jako Jack Matlock, Chas Freeman nebo Tony Brenton, kteří dlouhodobě kritizují eskalační linii Západu. Portál Responsible Statecraft ho výslovně řadí do tohoto proudu. Carnegie Endowment naopak v analýze z konce února 2026 argumentuje, že smysluplný mír vyžaduje větší tlak na Rusko, nikoli na Ukrajinu.

V českém kontextu je zajímavé srovnání s domácí diplomatickou scénou. Ministr zahraničí Jan Lipavský v listopadu 2025 označil americký mírový plán za výchozí bod, ale zdůraznil: „Nelze jednat o Ukrajině bez Ukrajiny. Nelze jednat o Evropě bez Evropy.“ Premiér Babiš po pařížské schůzce v lednu 2026 mluvil o míru, ale současně o dlouhodobých bezpečnostních zárukách. Bývalý český velvyslanec při NATO Jakub Landovský přiznal, že jako aktivní diplomat musel ctít komunikační linii systému, teprve po odchodu „už nemusí“. Proudovská kritika je v českém prostředí myslitelná spíš u bývalých, nikoli sloužících diplomatů.

Cena míru jako skutečný spor

Proudova nejsilnější teze není o tom, kdo lže. Je o tom, že mír má politickou cenu, kterou zatím nikdo v Evropě nechce zaplatit. To je legitimní pozorování. Evropské vlády skutečně roky budovaly narativ o strategické porážce Ruska a jakýkoli výsledek, který tuto porážku nedoručí, bude pro ně bolestivý. Jenže z toho neplyne, že Evropa mír blokuje. Plyne z toho, že se vede zápas o podobu míru, a ten zápas má dvě strany, z nichž jedna stále bombarduje ukrajinská města.

Proud přesně pojmenovává dilema, ale řeší ho tak, že jednu stranu rovnice vymaže. Evropské vlády mohou být neupřímné ohledně toho, jak daleko jsou od svých slibů. Rusko ale mezitím odmítá i holé příměří bez předběžných podmínek. Kdo tedy ve skutečnosti blokuje mír, není otázka jednoho diplomata z Moskvy. Je to otázka, na kterou zatím neexistuje jednoduchá odpověď, a každý, kdo tvrdí opak, zjednodušuje.