Česká firma vyhrála soutěž NATO o nejlepší zbraň na ničení ruských letišť. Její střela létá i bez GPS a vzdoruje rušení

Když Allied Command Transformation 4. září oznámilo výsledky 19. NATO Innovation Challenge, na prvním místě stál autonomní dálkový úderný systém české firmy. Ne jedna střela, ale celý ekosystém navržený tak, aby protivníkovi znemožnil provozovat letiště i poté, co opraví dráhu, rozptýlí letadla a přesune zásoby. Přesně ten typ problému, který Ukrajina řeší každý den: ruské taktické letectvo startuje z bezpečných týlových základen stovky kilometrů za frontovou linií, kam běžné ukrajinské prostředky nedosáhnou. NATO teď říká, že na to chce odpověď. A tu odpověď dodala česká firma.

Co přesně NATO hledalo

Soutěž nesla název „Persistent Airfield Denial“ a organizovala ji alianční transformační velitelství společně s centrem JATEC, které slouží jako most mezi ukrajinskou bojovou zkušeností a aliančním plánováním. Klíčové slovo v názvu je „persistent“, trvalé. Nejde o jednorázový úder na přistávací dráhu, který protivník zacelí za hodiny. Jde o systematické ničení všeho, co letiště potřebuje k provozu:

• vzletové a přistávací dráhy
• sklady paliva a munice
• údržbová zázemí
• logistické uzly a pozemní podpora

Zadání oficiálního RFIP přímo vycházelo z ukrajinských zkušeností. Ukrajinští experti pomáhali definovat problém i hodnotit navržená řešení. Minimální požadavky nebyly triviální: systém musel fungovat plně autonomně v prostředí bez GPS, pod silným elektronickým rušením, s technologickou vyspělostí minimálně na úrovni TRL 5 a dosahem přes 150 km. Žádná papírová studie. NATO chtělo něco, co se blíží reálnému nasazení.

Jak funguje vítězný systém

NATO veřejně popsalo vítěze jako autora „autonomního dálkového bezpilotního úderného systému“. Konkrétnější byla sama firma: podle LPP Holding jde o kombinaci jednorázového útočného systému MTS a střely s plochou dráhou letu Narwhal, kterou firma označuje za první řízenou střelu vyvinutou v Česku.

Technická architektura řeší přesně to, co dnešní bojiště vyžaduje. Jádrem je vizuální navigace řízená umělou inteligencí, která nepotřebuje žádný externí signál. Systém si určuje polohu opticky, na palubě, offline. V terminální fázi letu přechází na optické sledování cíle. Kritické funkce zůstávají na palubě: pokud protivník zaruší komunikaci, střela nezbloudí. Firma uvádí i rušení odolný rádiový link pro lidský dohled, ale samotný let na něm nestojí.

Parametry Narwhalu, jak je LPP prezentovala ve svých materiálech: podzvuková rychlost kolem 750 km/h, dolet 680 km s bojovou částí do 120 kg, případně 730 km s lehčí 40kilogramovou náloží. K září 2026 firma deklarovala dokončené testy a připravenost k relativně rychlému rozjezdu sériové výroby.

Proč vyhrála právě levnější a chytřejší cesta

Hodnoticí kritéria prezentačního dne prozrazují, proč NATO nesáhlo po nejdražším nebo největším řešení. Největší váhu dostal výkon a pokrytí (25 %), následovala autonomie a kontrola (20 %), náklady a proveditelnost (20 %) a odolnost (15 %). Aliance nehledala náhradu za těžké řízené střely v ceně desítek milionů. Hledala něco škálovatelného: systém, který lze vyrábět v počtech a nasadit opakovaně proti více cílům současně.

Druhé místo obsadil polský StratoAIM s konceptem vysokovýškových balonů nesoucích autonomní kluzné prostředky. Rozdíl v architektuře je zásadní: LPP nabízí poháněný autonomní úderný systém s vlastním motorem a navigací, zatímco polský koncept spoléhá na balonem vynesený kluzák. Obě řešení mají své výhody, ale NATO dalo přednost tomu českému.

Pro srovnání: ukrajinský systém DART, o kterém psal Defense News, funguje na principu malé střely spuštěné z balonu z výšky 11 až 18 km (7 až 11 mil). Do asi 6,4 km (4 mil) používá satelitní navádění, pak navigaci vypíná a letí po pevné trajektorii. Narwhal je oproti tomu větší, těžší, s výrazně delším doletem a hlavně s aktivní navigací po celou dobu letu.

Co to znamená pro Česko a pro Rusko

Vítězství LPP zapadá do širšího příběhu. Ministerstvo obrany uvádí, že přes český obranný průmysl západní spojenci a Ukrajina pořídili materiál za 261,6 miliardy korun. Česko samo dodalo materiál za 6,5 miliardy korun výhradně od českých výrobců. Agentura CzechInvest provozuje Defence Hub napojený na akcelerační síť NATO DIANA. Česká republika se v obranných inovacích systematicky posouvá z pozice subdodavatele do role tvůrce vlastních systémů.

Pro Rusko je strategická implikace nepříjemná. Celá logika soutěže stojí na tom, že letiště je zranitelný uzel, a že trvalé útoky na tento uzel mohou rozbít leteckou kampaň protivníka. Pokud by se systémy typu MTS/Narwhal dostaly do výroby v relevantních počtech, ruské letectvo by muselo utrácet obrovské prostředky na ochranu, rozptyl a opakované opravy týlových základen. Každý vzlet by byl dražší, pomalejší, riskantnější.

Cesta od soutěže k bojišti

Vítězství v NATO Innovation Challenge není zakázka. Oficiální dokumenty výslovně říkají, že soutěž není výběrové řízení ani závazek budoucího nákupu. Po finále následuje další posouzení, možné financování a vstup do fáze vývoje, experimentace a testování v rámci širšího aliančního ekosystému. JATEC má zůstat zapojené při validaci v operačně relevantních podmínkách.

Firma nicméně nečeká se založenýma rukama. Už v listopadu 2025 avizovala první dodávky a výrobu několika set kusů pro nezveřejněného zákazníka. Testy Narwhalu jsou podle LPP dokončené. Pokud validace proběhne rychle, první omezené operační použití by podle nás mohlo přijít v horizontu měsíců, ne let.

Česká střela, která nepotřebuje satelity a ignoruje rušičky, zatím existuje hlavně jako vítěz soutěže a dokončený prototyp. Ale právě takové systémy, levné, chytré, vyráběné v počtech, dnešní válka zvýhodňuje proti drahým a zranitelným tradičním platformám. NATO to pochopilo. A ocenilo firmu z Česka.