Česko nesplňuje 70 % požadavků NATO, zaostává až o 10 let. Nemusí to stačit ani do roku 2040, varuje prezident Pavel

Pondělí 2. listopadu 2026 přineslo na jednání vlády dokument, který českou obranu popisuje s nezvyklou otevřeností. Koncepce výstavby Armády České republiky 2040 reaguje na nové alianční cíle stanovené na haagském summitu NATO v červnu 2025, a bilance je tvrdá. Po jejich přijetí požadavky na Česko vzrostly zhruba trojnásobně. Výsledek? Ze všech schopností, které po nás Aliance žádá, zvládáme necelou třetinu. Prezident Petr Pavel, který jednání vlády navštívil, k tomu dodal, že materiál „v současné podobě“ ambici plně bojeschopné armády realisticky nenaplňuje ani v horizontu roku 2040. Jinými slovy: i patnáct let nemusí stačit.

Co přesně Česko nesplňuje

Když se řekne „70 % požadavků NATO“, nejde o sedmdesát procent všech úkolů české armády. Jde o takzvané schopnostní cíle (Capability Targets), které Aliance přiděluje každému členskému státu v rámci obranného plánovacího procesu. Jejich přesný seznam je utajený, ale Ministerstvo obrany veřejně potvrzuje hlavní kategorie, v nichž Česko zaostává:

• Pozemní manévrové síly – těžká brigáda s tanky a bojovými vozidly pěchoty stále není kompletní.
• Protivzdušná a protiraketová obrana – vícevrstvá PVO včetně protidronové složky prakticky chybí; generál Hlaváč na tiskové konferenci Generálního štábu hovořil o až 300% nárůstu požadavků právě v této oblasti.
• Velení a řízení – digitální transformace velitelských systémů je teprve v počátcích.
• Logistika, zásoby a hostitelská podpora – schopnost přijmout a zásobovat spojenecké síly na vlastním území zůstává nedostatečná.
• Personál – koncepce cílí na 32 000 profesionálních vojáků do roku 2030, jenže náčelník Generálního štábu Karel Řehka už v únoru 2026 veřejně mluvil o potřebě 37 500 vojáků podle nových aliančních cílů.

Údaj o zpoždění pěti až deseti let se podle záznamu z tiskové konference Generálního štábu vztahuje ke „zdrojově nejnáročnějším“ oblastem, tedy právě k těžké brigádě a protivzdušné obraně. Nejde o to, že by armáda neuměla nic. Pro dílčí nasazení a běžné mise schopnosti má. Pro dlouhý vysoce intenzivní konflikt má ale stát podle vlastních dokumentů zásadní mezery.

Proč Pavel říká, že to nestačí

Prezidentova výhrada nemíří na jeden konkrétní nákup. Míří na systémový problém: tempo, jakým se peníze proměňují v reálně bojeschopné jednotky. Česko dnes dává na obranu zhruba 2 % HDP; pro rok 2027 vláda v parlamentu uvedla 194,6 miliardy korun, tedy 2,04 % HDP. Haagský summit přitom stanovil, že členské státy mají do roku 2035 dosáhnout 3,5 % HDP na takzvanou „core defence“, tedy čistý obranný rozpočet. K tomu dalších až 1,5 procentního bodu na širší obranně-bezpečnostní výdaje, dohromady 5 % HDP.

Přechod ze dvou na 3,5 procenta znamená v dnešních cenách navíc zhruba 135 až 139 miliard korun ročně. Ministerstvo obrany samo počítá, že každé dvě desetiny procentního bodu HDP navíc představují asi 18 miliard. Česká trajektorie počítá s postupným růstem: 2,3 % v roce 2026, 2,5 % v roce 2027, 3 % v roce 2030. Jenže i kdyby se peníze našly, zbývá otázka, kterou Pavel nepřímo položil: stihne je stát utratit smysluplně?

Nové brigády se nepostaví přes noc. Vojáky je třeba nabrat, vycvičit, vybavit. Infrastrukturu pro hostitelskou podporu spojenců vybudovat. Akvizice protivzdušné obrany trvají roky. Náčelník Řehka na velitelském shromáždění otevřeně mluvil o pomalých akvizicích i u základní výstroje. Druhá a třetí etapa koncepce, tedy roky 2030 až 2040, jsou navíc výslovně podmíněny tím, že rozpočet skutečně poroste.

Česko v aliančním zrcadle

Pro srovnání: Polsko letos dává na obranu 4,48 % HDP. Slovensko je na 2,04 %, tedy prakticky stejně jako Česko. Alianční průměr v Evropě a Kanadě činí 2,27 %. Česko dvouprocentní práh formálně plní, ale proti novým haagským cílům zaostává o celých 1,5 procentního bodu v čisté obraně.

Zajímavá je česká vládní argumentace v Poslanecké sněmovně: po započtení dalších souvisejících obranně-bezpečnostních výdajů (civilní ochrana, zpravodajské služby, kybernetická bezpečnost) by se Česko údajně dostalo na 3,93 % HDP. To je ale jiná metodika než ta, kterou NATO standardně publikuje a srovnává. A i kdyby číslo obstálo, do plných pěti procent stále chybí víc než procentní bod.

Automatické sankce za neplnění aliančních závazků neexistují. Tlak je reputační a plánovací: NATO průběžně vyhodnocuje, jak národní plány dopadají na schopnost vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě plnit obranné mise. Generální tajemník Mark Rutte sice Česko veřejně označil za „silného a spolehlivého spojence“ a ocenil české příspěvky na východním křídle i pomoc Ukrajině. Jenže v neveřejných hodnoceních se počítá každý nedostatek.

Problém není nový, nové je jeho měřítko

Obranná strategie z roku 2023 mluví o „chronickém podfinancování“. Předchozí koncepce do roku 2035, schválená v prosinci 2023, už řešila modernizaci, zásoby i personál. Nové je to, že haagské schopnostní cíle z roku 2025 posunuly laťku dramaticky výš, a současná koncepce to pojmenovává otevřeněji než kterýkoli předchozí dokument.

Velké akvizice, které jsou v běhu nebo se chystají (24 stíhaček F-35, bojová vozidla CV90, tanky Leopard 2A8), zaplní část mezer. F-35 pokryjí nadzvukové letectvo a fungují jako senzorový uzel. CV90 a Leopardy dají mechanizovaným a těžkým brigádám páteř, kterou dnes nemají. Ale celé bloky schopností zůstávají mimo tyto kontrakty: vícevrstvá protivzdušná obrana, protidronové systémy, mobilizační kapacity, zálohy, zásoby munice na týdny boje, digitalizace velení. To všechno vyžaduje nejen peníze, ale především čas a lidi.

Podle nás je právě tohle jádro problému, na který Pavel upozorňuje. Nejde o to, zda Česko koupí správný tank. Jde o to, zda stát dokáže patnáct let po sobě držet politickou vůli, rozpočtovou disciplínu a personální nábor na úrovni, kterou alianční plánování vyžaduje. Dosavadní zkušenost (škrty v letech 2012 až 2015, opakované posouvání cílů, pomalé akvizice) k optimismu příliš nevybízí.

Koncepce leží na stole. Čas běží. A jak připomněl sám prezident, ani patnáct let nemusí být dost.