„Chtěli mě zlomit.“ Ukrajinský zajatec popsal dva roky sexuálního mučení v ruském zajetí, dodnes sotva chodí

Když ho v říjnu 2024 předávali při výměně zajatců zpět na ukrajinskou stranu, sotva stál na nohou. Voják 108. samostatného horsko-útočného praporu 10. brigády „Edelweiss“ byl zajat v červenci 2022 po boji u Spirne v Doněcké oblasti. Následovalo téměř dva a půl roku, během nichž prošel výslechy, bitím, sexuálním násilím a vykonstruovaným ruským soudem, který mu vyměřil dvacet let v trestanecké kolonii. Reportáž Wall Street Journal, publikovaná na konci července 2026, přinesla jeho podrobné svědectví a zasadila ho do kontextu, který ukazuje, že Bojčukův případ není ojedinělý.

Tělo jako bojiště

Bojčuk ve svém svědectví popsal, že ho věznitelé znásilňovali lahvemi a tyčemi, přikládali mu nůž ke genitáliím, systematicky bili a ponižovali. „Chtěli mě zlomit,“ řekl. Zároveň měl od zajetí střepinové zranění zad, které ruští dozorci nejenže neléčili, ale při výsleších mu ránu záměrně trhali rukama.

Potíže s chůzí, které přetrvávají dodnes, dává Wall Street Journal do přímé souvislosti s penetrativním sexuálním násilím. Přesná lékařská diagnóza nebyla zveřejněna, ale Bojčuk sám popisuje, že po propuštění musel projít dlouhou rehabilitací, než se vůbec dokázal vrátit domů do Ternopilské oblasti. Podle Suspilne byl propuštěn 19. října 2024 v rámci 58. výměny zajatců, při níž se na Ukrajinu vrátilo 95 obránců, mnozí s vážnými nemocemi, následky zranění a výrazným úbytkem hmotnosti.

Vzorec, ne exces

Bojčukovo svědectví je otřesné samo o sobě. Jenže data OSN ukazují, že nejde o sadismus jednoho dozorce ani jedné věznice. Monitorovací mise OSN pro lidská práva na Ukrajině v říjnu 2024 uvedla, že ze 174 interviewovaných propuštěných ukrajinských válečných zajatců popsalo mučení nebo kruté zacházení 169 z nich. Sexuální násilí uvedlo 68 procent.

Únorový factsheet OHCHR ke čtvrtému výročí plnohodnotné invaze posunul čísla ještě výš: ze 725 interviewovaných ukrajinských zajatců popsalo mučení nebo špatné zacházení 697. Celkový počet obětí sexuálního násilí ze strany ruských představitelů dosáhl nejméně 701. Pro srovnání: u ruských zajatců v ukrajinské péči OSN zaznamenala 10 případů sexuálního násilí.

Metody se opakují napříč zařízeními: znásilnění a skupinová znásilnění, mrzačení genitálií, elektrické šoky, nucená nahota, sexuální ponižování. Bývalí vězeňští funkcionáři citovaní Wall Street Journal tvrdí, že z vedení přicházel signál, že „na násilí nejsou žádná omezení“. Písemný rozkaz veřejně publikován nebyl, ale OSN dokumentuje, že se mučení v některých zařízeních dočasně zastavovalo při návštěvách externích ruských činitelů, což paradoxně potvrzuje, že vedení o něm vědělo.

David Schwendiman, americký právník, který vyšetřoval válečné zločiny v Bosně a nyní působí u kosovských specializovaných komor, k tomu poznamenal, že v takových podmínkách se velitelé těžko mohou hájit neznalostí. Paralela s Bosnou není náhodná: Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii už v devadesátých letech uznal znásilnění jako formu mučení a potvrdil odpovědnost velitelů za činy podřízených v detenčních zařízeních.

Průchod celým represivním řetězcem

Bojčukův příběh má ještě jednu vrstvu, která posiluje obraz systémovosti. Nebyl jen mučen při výsleších. Po měsících v detenci ho ruské úřady postavily před soud v Luhansku, kde byl pod nátlakem donucen k sebeobviňujícím výpovědím a odsouzen ke dvaceti letům v trestanecké kolonii Vachruševe-2. Teprve odtud byl nakonec vyměněn.

Celý řetězec (zajetí, mučení při výsleších, přeplněná cela s nepřetržitým světlem a minimální hygienou, zanedbání zranění, vykonstruovaný soud, kolonie) ukazuje, že násilí nebylo spontánní reakcí jednotlivých dozorců. Bylo součástí systému, který zajatce fyzicky, psychicky i symbolicky lámal v každé fázi.

Cesta ke spravedlnosti

Mezinárodní trestní soud vyšetřuje situaci na Ukrajině od března 2022. Článek 28 Římského statutu umožňuje stíhat nejen přímé pachatele, ale i velitele, kteří o zločinech věděli nebo měli vědět a nezasáhli. Vedle ICC běží ukrajinská národní řízení, sběr důkazů přes evropskou databázi Eurojust CICED a práce společného vyšetřovacího týmu. Zásadní limit zůstává: Rusko vlastní občany nevydává.

Česká republika se do tohoto úsilí zapojuje na několika úrovních. V červenci 2025 podpořila spuštění moskevského mechanismu OBSE kvůli zacházení s ukrajinskými zajatci. Už v březnu 2023 vláda schválila možnost nasadit příslušníky Vojenské policie k práci pro ICC. Policie ČR navíc podle zásady univerzální jurisdikce sbírá podklady ke konkrétním válečným zločinům, vyslýchá svědky na českém území a předává důkazy žalobcům.

Co následuje po návratu

Ukrajina od října 2025 zavedla formální reintegrační režim pro vojáky propuštěné ze zajetí: vstupní zdravotní screening ihned po výměně, dokumentace stop mučení, psychologická podpora, sociální doprovod, obnova dokladů a až dvanáct měsíců následné péče. Pro civilisty stát od června 2026 nabízí jednorázovou dávku 50 000 hřiven (zhruba 30 000 Kč), zdravotní a rehabilitační péči, bezplatnou právní pomoc i dočasné ubytování. Pro přeživší sexuálního násilí navíc běží mechanismus neodkladných průběžných reparací, signál, že Kyjev už nevnímá sexuální násilí jen jako důkazní materiál pro soudy, ale jako kategorii vyžadující cílenou pomoc.

Bojčuk po rehabilitaci oznámil, že se chce vrátit do služby. Jeho tělo nese stopy dvaceti sedmi měsíců, během nichž se z něj stal nástroj zastrašování. To, že přesto mluví, je pro mezinárodní vyšetřovatele důkaz, a pro ruský detenční systém obžaloba, kterou nelze vymazat.