CSG znovu valí naplno, kupuje továrnu v Německu. Investuje přes 2,5 miliardy Kč do výroby nitroglycerinu a munice

Nejde o náhodný nákup. Nitroglycerin je spolu s nitrocelulózou základní stavební kámen bezdýmných prachů, tedy hnacích náplní, bez kterých žádný dělostřelecký granát neopustí hlaveň. Kdo kontroluje tuto chemii, kontroluje tempo evropského zbrojení. A právě o to Michalu Strnadovi a jeho skupině CSG jde. Investice přesahující 2,5 miliardy korun směřuje do historického výbušninářského areálu u Bautzenu v Sasku, kde se průmyslové trhaviny vyrábějí nepřetržitě od roku 1874. CSG si tak nekupuje další fabriku. Kupuje další kontrolní bod nad evropskou municí.

Areál se 150letou historií, ne stavba na zelené louce

Továrna, o kterou jde, stojí v obci Doberschau-Gaußig nedaleko Bautzenu. Dosud ji provozovala španělská skupina MAXAM, která zde vyráběla průmyslové trhaviny. Areál spadá pod přísný režim německé Störfallverordnung, předpisu pro podniky se zvláštním havarijním dohledem. Okolní obyvatelé mají k dispozici instrukce pro případ exploze, kouře nebo tlakové vlny, úřady provádějí pravidelné inspekce.

Právě tohle je pro CSG klíčové. Postavit chemický závod na výrobu nitroglycerinu od nuly by znamenalo roky povolování, stavebních řízení a bezpečnostních posudků. Koupit zavedený brownfield s kompletní infrastrukturou a povolovacím rámcem je rychlejší. A v době, kdy Evropa zoufale potřebuje víc munice, je rychlost všechno.

Proč zrovna nitroglycerin, a proč je to úzké hrdlo

Nitroglycerin si většina lidí spojí s dynamitem a starými westerny. V moderním muničním průmyslu má ale mnohem subtilnější roli. Jako energetická složka dvojzákladových bezdýmných prachů zvyšuje energetický obsah hnací náplně, jednoduše řečeno, dělá z ní účinnější palivo, které vystřelí granát dál a přesněji. Bez nitroglycerinu a nitrocelulózy není prachová náplň. Bez prachové náplně není 155mm náboj. A bez 155mm nábojů není moderní dělostřelecká válka.

Evropa přitom na tyto chemické vstupy dlouhodobě nemá dostatek vlastních kapacit. CSG to u svého předchozího německého kroku, převzetí závodu na nitrocelulózu ve Walsrode/Bomlitzu, sama pojmenovala jako bezpečnostní riziko pro NATO a EU. Závislost na externích dodavatelích znamená, že jediný výpadek jedné chemické položky může zastavit celou muniční linku. A přesně tato úzká hrdla si CSG systematicky kupuje pod vlastní kontrolu.

Řetěz, který sahá od Saska po Iowu

Gnaschwitz není izolovaná akvizice. Je to další článek promyšleného řetězce, který CSG buduje napříč kontinenty:

• Bomlitz/Walsrode, Německo — nitrocelulóza, převzetí dokončeno v květnu 2025, energetická výroba má startovat v průběhu roku 2026.
• Slovensko — společný podnik s francouzskou EURENCO za přibližně 7,5 miliardy Kč na nový závod na dělostřelecké prachy.
• Dubnica nad Váhom, Slovensko — nová velkorážová plnicí linka za téměř 2,5 miliardy Kč.
• Lavrio, Řecko — společný podnik s Hellenic Defence Systems na výrobu 155mm munice.
• Iowa, USA — Future Artillery Complex s kontraktem až za zhruba 15 miliard Kč a kapacitou 36 tisíc granátů měsíčně.
• Ukrajina — licenční výroba velkorážové munice přímo v zemi.

Logika je jasná: CSG nechce být závislá na nikom. Od surové chemie přes prachy a plnění až po hotový náboj, celý řetězec má být pod jednou střechou. Podle vlastního prospektu skupina cílí na kapacitu 1,1 milionu kusů velkorážové munice ročně do roku 2027. To je úroveň srovnatelná s tím, co ve stejném horizontu plánuje Rheinmetall.

Česká firma, která přerostla české poměry

CSG za rok 2025 vykázala tržby 6,7 miliardy eur, tedy přes 170 miliard korun, a backlog zakázek přesahující 15 miliard eur. Zaměstnává přes 14 tisíc lidí a posiluje management odborníky z Rheinmetallu, Northrop Grummanu nebo BAE Systems.

Je to pořád méně než Rheinmetall s tržbami 9,9 miliardy eur a výrazně méně než BAE Systems s 30,7 miliardami liber. Ale v jednom segmentu, vertikálně integrované výrobě velkorážové munice, CSG míří na absolutní evropskou špičku. A právě tento segment je dnes tím, co Evropa nejnaléhavěji potřebuje. Válka na Ukrajině ukázala, že moderní konvenční konflikt spolkne munici tempem, na které evropský průmysl nebyl připravený. CSG na to vsadila celou svou strategii.

Investice přes 2,5 miliardy korun do saského areálu je v kontextu skupiny významný, ale nikoli bezprecedentní krok, srovnatelný s investicí do slovenské Dubnice. V kontextu evropského zbrojení je ale důležitější než jeho nominální hodnota. Nitroglycerin a navazující energetické materiály jsou přesně ten typ vstupu, jehož nedostatek brzdí celý řetězec.

Kdo bude odběratelem a kdy továrna pojede

Konkrétní odběratelé produkce z Gnaschwitzu zatím veřejně oznámeni nebyli. Nejpravděpodobnější scénář je, že výstupy půjdou „dovnitř“ skupiny jako vstup pro vlastní muniční závody CSG na Slovensku, v Řecku, v USA i na Ukrajině, a odtud dál k evropským armádám a spojencům v NATO. CSG už dnes dodává české armádě vojenské Tatry přes Tatra Defence Systems a aktivně se podílí na české muniční iniciativě pro Ukrajinu.

Harmonogram spuštění nové výroby v Sasku zatím není veřejně upřesněn. Podle analogie s Bomlitzem, kde přestavba na energetickou nitrocelulózu trvá zhruba rok od převzetí, lze nové kapacity v Gnaschwitzu očekávat orientačně kolem roku 2028. Efekt na dostupnost munice v Evropě by měl být spíš stabilizační: vlastní výroba kritické chemie sníží závislost na externích dodavatelích a zmírní tlak na dodací lhůty. Na dramatické zlevnění munice to ale samo o sobě nestačí, protože poptávka v Evropě zůstává mimořádně silná.

Michal Strnad jednou řekl, že chce mít pod kontrolou celý řetězec od suroviny po hotový náboj. Saská továrna se 150letou historií výbušnin je dalším krokem k tomu, aby to nebyla jen ambice, ale průmyslová realita.