EU v ohrožení, dvě nejmocnější ženy vedou v Bruselu tajnou válku o moc. Ukrajinci mezitím rozvrací Rusko

Na první pohled vypadá bruselská zahraniční politika jako sehraný stroj: nové sankce proti Rusku, otevření přístupových jednání s Ukrajinou, společná prohlášení na summitech. Pod povrchem ale běží přetahovaná, která rozhodne o tom, kdo vlastně mluví za půl miliardy Evropanů. Na jedné straně stojí Ursula von der Leyenová, předsedkyně Evropské komise ve druhém mandátu, s přístupem k summitům, obchodní politice i rozpočtu. Na druhé Kaja Kallasová, vysoká představitelka pro zahraniční věci, která předsedá Radě ministrů zahraničí, velí síti 145 delegací EU po světě a podle Lisabonské smlouvy má být tváří a hlasem unijní diplomacie. Jenže smlouva je jedna věc. Realita druhá.

Papír, který řekl nahlas, co všichni věděli

11. června 2026 začal mezi diplomaty kolovat interní francouzský dokument, který podle Reuters poprvé položil na stůl tři konkrétní varianty, jak unijní diplomacii přestavět. Varianta první: přesunout zahraniční politiku kompletně pod Komisi, tedy de facto pod von der Leyenovou. Varianta druhá: naopak posílit vazbu na členské státy a operativu přesunout blíž k Radě. Varianta třetí, překvapivě nejpříznivější pro Kallasovou, dát jí uvnitř Komise pozici „první výkonné místopředsedkyně“ s dohledem nad obchodem, rozvojem a dalšími geopolitickými portfolii.

Že papír vůbec vznikl, není náhoda. Diplomaté v něm podle Reuters popisují unijní reakce na válku v Gaze i další krize jako pomalé a nesourodé. Viníkem není jedna osoba, ale systém, který zahraniční politiku rozstřeluje mezi Komisi, Evropskou službu pro vnější činnost (EEAS) a sedmadvacet hlavních měst.

Kdo drží jaké páky

Formálně mají obě ženy jasně vymezené role. Von der Leyenová určuje organizaci Komise, rozděluje portfolia a zastupuje ji na summitech Evropské rady. Kallasová předsedá Radě pro zahraniční věci, vede EEAS a koordinuje sankční politiku; v červnu 2026 její úřad oznámil nominace 33 nových velvyslanců EU.

V praxi se ale hranice rozmazávají. Když se 10. června konal summit EU–Korejská republika, za Unii seděli António Costa a von der Leyenová. Kallasová chyběla. O dva dny později oznamovali otevření prvního přístupového klastru s Ukrajinou a Moldavskem opět Costa s von der Leyenovou. Vysoká představitelka mezitím řídila ministerskou agendu jinde. Vzorec je čitelný: velká summitová diplomacie patří předsedkyni Komise, zatímco Kallasová obsluhuje ministry a krizový provoz.

Klíčový detail přitom leží v takzvaném „mission letter“, dopise, kterým von der Leyenová v prosinci 2024 zadala Kallasové úkoly. Stojí v něm, že vysoká představitelka pracuje „pod vedením předsedkyně“ a má jí pravidelně reportovat. Smluvně je Kallasová místopředsedkyní Komise, ale hierarchicky je uvnitř Komise podřízená. Mimo ni však drží vlastní smluvní oporu přes Radu, a právě tento dvojí klobouk je zdrojem napětí, které Lisabonská smlouva nikdy čistě nevyřešila.

Kallasová se brání, spor potvrzuje

Reakce přišla tentýž den, kdy papír unikl. Kallasová rozeslala zaměstnancům EEAS interní mail, v němž podle Euronews uznala, že debata o budoucnosti služby zesílila, a bránila její existenci. Nepřímo tak potvrdila, že „tajná válka“ není mediální konstrukt, ale každodenní realita bruselského aparátu.

Podle analýzy Euronews z 13. června je hlubší problém strukturální, ne personální. Vysoký představitel je od Lisabonu sevřený mezi tři gravitační síly: Komisi, EEAS a členské státy. Každý předchůdce Kallasové, od Catherine Ashtonové přes Federicu Mogheriniovou po Josepa Borrella, narážel na totéž. Rozdíl je v tom, že von der Leyenová svou „geopolitickou Komisi“ systematicky vtahuje do oblastí, které dříve patřily diplomatům. A druhý mandát jí dal ještě víc sebevědomí.

Personální vrstva spor dál přiživuje. Španělský deník El País upozornil na zákulisní třenice kolem obsazení postu generálního tajemníka EEAS i na roli kontroverzního úředníka Martina Selmayra, dlouholetého muže von der Leyenové. Každá taková epizoda posiluje dojem, že nejde jen o kompetence, ale i o kontrolu nad lidmi.

Co je v sázce pro Česko a pro Ukrajinu

Pro Prahu není podstatné, kdo v Bruselu vyhraje interní přetlačovanou. Podstatné je, aby mašinérie nezpomalila tři věci: sankční tlak na Rusko, podporu Ukrajiny a rozšiřování EU. Český ministr zahraničí Petr Macinka se v březnu 2026 účastnil zasedání Rady pro zahraniční věci, tedy přesně toho formátu, který vede Kallasová. Pro českou diplomacii je funkční FAC praktický pracovní nástroj, ne abstraktní instituce. Pokud by reforma pravomoci překreslila, změnila by se i místa, kudy Praha prosazuje vliv.

Ukrajina je přitom hlavní bojiště, na němž se testuje akceschopnost celého systému. 15. června 2026 Rada EU schválila další balík sankcí cílících na ruské energetické příjmy, vojensko-průmyslový komplex i propagandu. Kallasová sankce prezentovala, von der Leyenová tři dny předtím oznamovala otevření přístupových jednání. Obě ženy tak paralelně dodávají výsledky, ale každá na jiném jevišti a s jiným publikem.

Válka bez vítěze

Velká reforma před koncem mandátu v roce 2029 není podle diplomatů realistická. Spíš se dá čekat pokračující přetlačovaná: von der Leyenová bude dál obsazovat summitový prostor a vtahovat diplomacii pod Komisi, Kallasová se bude opírat o smluvní ukotvení, FAC a personální páky v EEAS. Francouzský papír ukázal, že varianty existují, ale politická vůle je prosadit zatím ne.

EU není v existenčním ohrožení. Je ale v situaci, kdy dvě centra moci soupeří o tentýž mikrofon, zatímco na východě Evropy pokračuje válka a svět nečeká, až si Brusel vyřeší organigram.