Britský obrněnec Saxon má blatníky, které při najetí na minu úmyslně odletí. Chránily posádku geniálním trikem

Když v první polovině osmdesátých let britská armáda hledala způsob, jak rychle přesunout pěchotu do Západního Německa a posílit tam Britskou rýnskou armádu (BAOR), nesáhla po nejdražším řešení. Vybrala si soukromě vyvinutý kolový obrněnec od firmy GKN Sankey, stroj postavený z komponentů civilního nákladního Bedfordu 4×4, který dostal přezdívku „battle taxi“. Přesto právě tento nenápadný transportér dostal do výbavy několik promyšlených ochranných prvků, které předběhly svou dobu. A jeden z nich, záměrně odlétající blatníky, ukazuje, že chytré inženýrství nemusí stát miliardy.

Obětovat plech, zachránit životy

Blatníky Saxonu nebyly masivní ocelové kryty kol, jaké si člověk představí u těžkého obrněnce. Šlo o lehké plechové díly nad koly, navržené s jediným záměrem: při detonaci miny pod kolem nebo v jeho blízkosti se utrhnout a odletět. Princip je překvapivě jednoduchý. Kdyby blatník držel pevně, stal by se „mostem“ pro tlakovou vlnu, tuhým povrchem, přes který se energie výbuchu opře přímo do hlavní pancéřované korby. Lehký, snadno odtržitelný díl tohle nedovolí. Zdeformuje se, utrhne a při tom spotřebuje část kinetické energie exploze. Plyny a střepiny se rozptýlí do volného prostoru místo toho, aby pracovaly proti chráněnému prostoru posádky.

Odborná literatura k takzvaným obětovatelným strukturám popisuje dva klíčové mechanismy: absorpci energie deformací a odpor vůči přenosu hybnosti. Saxon oba využíval v té nejprostší možné podobě, kusem levného plechu, který nevyžadoval žádnou elektroniku, žádnou údržbu a žádnou obsluhu. Stačilo, aby tam byl. A aby v pravou chvíli nebyl.

Víc než jen blatníky

Samotné odlétající blatníky by ovšem posádku nespasily. Saxon je kombinoval s dalšími pasivními ochrannými prvky, které dohromady tvořily promyšlenou soustavu. Spodek korby měl tvar písmene V, takzvané protiminové dno, které tlakovou vlnu od miny nesměrovalo přímo nahoru do podlahy, ale odchylovalo ji do stran. K tomu přidejte vyšší světlou výšku než u běžných transportérů té doby, díky které mezi výbuchem a podlahou zůstalo víc prostoru pro rozptýlení energie.

Podle sekundárních zdrojů opřených o referenční příručku Jane’s Armour and Artillery byly při výbuchu „obětovatelné“ nejen blatníky, ale i celé okolní stanice kol. Většina automobilních komponentů přitom byla uložena uvnitř pancéřované korby, takže exploze nemusela nutně vyřadit celé vozidlo. Svařovaná ocelová korba pak chránila posádku, uváděnou v rozmezí osmi až deseti vojáků plus dvoučlenná osádka, před ručními zbraněmi a střepinami.

Levný „battle taxi“ pro studenou válku

Saxon vznikl jako soukromý projekt firmy GKN Sankey, nikoliv na státní objednávku. Prototyp se objevil už v roce 1976, ale britská armáda si ho vybrala až o sedm let později. V parlamentních záznamech z listopadu 1983 se poprvé mluví o objednávce prvních padesáti kusů pro pěchotu určenou k posílení BAOR. V lednu 1984 pak ministerstvo obrany potvrdilo výrobní kontrakt na soukromě vyvinuté vozidlo.

Proč tak dlouhé čekání? Saxon nebyl technicky opožděný, armáda prostě neměla jasně definovanou doktrínu a rozpočet pro tento typ stroje, dokud se neukázala konkrétní potřeba rychle přepravit pěchotu na kontinent. Teprve hrozba sovětského průlomu a potřeba masově posílit BAOR daly Saxonu smysl. A právě proto musel být levný: žádné titanové slitiny, žádná sofistikovaná elektronika, jen osvědčené díly z Bedfordu a chytrá geometrie oceli.

Předchůdce éry MRAP

Když se dnes řekne protiminová ochrana, většina lidí si vybaví mohutné americké MRAP, stroje s dvojitým V-dnem, sedačkami tlumícími výbuch a konstrukcí počítanou přímo proti improvizovaným výbušným nástrahám. Saxon žádný plnohodnotný MRAP nebyl. Ale pracoval se stejnou logikou, jen v jednodušší a levnější podobě.

Pro srovnání: americký M113, nejrozšířenější západní transportér studené války, podle zprávy National Academies neposkytoval adekvátní ochranu proti minám detonovaným pod vozidlem. Sovětský BTR-80 sázel na lehký obojživelný trup ve tvaru lodního trupu, ale veřejně deklarovaná protiminová filozofie u něj tak čitelná jako u Saxonu není. Saxon se svými 12,5 tunami a maximální rychlostí kolem 96 km/h na silnici nebyl obrněný kolos, ale na minu myslel víc než většina jeho vrstevníků.

Moderní americký Stryker s dvojitým V-dnem představuje evolučně další generaci téže myšlenky: odklonit výbuch od posádky, pohltit energii v obětovatelných vrstvách, chránit lidi za každou cenu. Saxon stál na začátku tohoto řetězce.

Ověřeno v boji, i když ne laboratorně

Saxon nezůstal na cvičištích. Od roku 1993 sloužil v hlídkové verzi v Severním Irsku, v roce 1994 byl nasazen v Bosně, kde podle dostupných zdrojů jeden kus najel na protitankovou minu TMA-3, a později se objevil i v Iráku po roce 2003 a v Kábulu. Přesný zkušební protokol, který by izoloval vliv samotných blatníků na přežití posádky, se nám ve veřejných zdrojích dohledat nepodařilo. Tvrdá data typu „blatník zachránil X životů“ neexistují, nebo zůstávají utajená.

Co ale říct lze: celá koncepce Saxonu počítala s tím, že na minu jednou najede. Ne jako s nepravděpodobnou havárií, ale jako s provozním scénářem. A právě proto dostal obětovatelné blatníky, V-dno a vyšší podvozek, ne jako zázračnou ochranu, ale jako soustavu pojistek, které měly posádce dát šanci.

Jeden kus levného plechu nad kolem nezní jako revoluční vynález. Ale v okamžiku, kdy pod vámi vybuchne mina, je rozdíl mezi plechem, který drží a přenáší energii do korby, a plechem, který odletí a nechá výbuch rozptýlit do prázdna, rozdílem mezi životem a smrtí.