„Hanebné podmínky kapitulace Ruska“: nikdy je nepřijme, jednu navíc Putin považuje za úplně absurdní

Lavrov na tiskové konferenci 10. června shrnul londýnský dokument jedinou větou: v podstatě požaduje od Ruska kapitulaci. Peskov o den dříve zvolil diplomatičtější, ale stejně nekompromisní jazyk, evropské předběžné podmínky označil za „nelogické, nesprávné a pro nás nepřijatelné“. Samotné prohlášení přitom slovo kapitulace neobsahuje. Obsahuje něco, co Kreml znepokojuje víc než rétorika: pět konkrétních bodů, z nichž minimálně jeden přímo neguje klíčový ruský válečný cíl.

Co přesně stojí v londýnském prohlášení

Společné prohlášení E3+Ukrajina, které 7. června podepsali Starmer, Macron, Merz a Zelenskyj, formuluje pět podmínek „spravedlivého a trvalého míru“:

• Okamžité a úplné příměří.
• Současná linie dotyku jako výchozí bod jednání, hranice se nesmějí měnit silou a Ukrajina si zachovává právo volit si bezpečnostní uspořádání a aliance.
• Právně závazné bezpečnostní garance pro Ukrajinu včetně rozmístění mnohonárodní síly (Multinational Force – Ukraine) po vstupu příměří v platnost.
• Zmrazená ruská aktiva zůstanou znehybněná do ukončení agrese a kompenzací Ukrajině.
• Evropské bezpečnostní zájmy musí být chráněny v každé dohodě; prvky týkající se EU a NATO vyžadují souhlas EU a spojenců v Alianci.

Na první pohled body 1 a 2 vypadají jako standardní vyjednávací architektura, příměří a výchozí čára. Tvrdé jádro leží v bodech 3 až 5. A právě tam začíná problém.

Proč je pro Kreml nejtvrdší bod číslo tři

Moskva od začátku invaze opakuje jeden strategický cíl: vojensky omezená, bezpečnostně neutralizovaná Ukrajina bez cizích vojáků na svém území. Bod číslo tři dělá pravý opak. Právně závazné garance plus mnohonárodní síla na ukrajinském území po příměří znamenají dlouhodobé západní bezpečnostní ukotvení Kyjeva, de facto pojistku, že se válka nemůže znovu rozběhnout bez přímé konfrontace se západními jednotkami.

Parlamentní briefing House of Commons Library výslovně popisuje koalici ochotných jako projekt na obranu budoucí mírové dohody, nikoli na vstup do války. Jenže z ruského pohledu je rozdíl mezi „obrannou silou po příměří“ a „NATO na prahu Moskvy“ čistě akademický. Přímý Putinův výrok, v němž by jednu z pěti podmínek označil za „absurdní“, se sice nepodařilo dohledat v otevřených primárních zdrojích, ale redakční dedukce je jednoznačná: pokud něco Kreml považuje za nepřijatelné nad rámec ostatních bodů, je to právě institucionalizovaná západní vojenská přítomnost na Ukrajině.

Putin 4. června zopakoval, že ruská vojska postupují denně a že mír je možný jen na bázi kompromisů probíraných s Trumpem. Evropský rámec? Ten pro něj neexistuje.

Londýn versus Paříž: dva různé pětibodové texty

Ve veřejné debatě se pletou dva dokumenty, oba s pěti body, oba o Ukrajině. Pařížská deklarace koalice ochotných z 6. ledna 2026 řešila širší architekturu bezpečnostních garancí po příměří: právní dokumenty, monitoring, přípravu postpříměrových mechanismů. Účastnilo se jí přes dvacet zemí včetně českého premiéra Babiše, a poprvé se k bezpečnostním garancím pro Ukrajinu přihlásily i Spojené státy.

Londýnský text z června je užší, ostřejší a politicky konkrétnější. Nepřipravuje půdu, staví hotovou vyjednávací sadu. A právě proto je pro Moskvu nebezpečnější. Spojuje v jednom dokumentu frontovou linii, právně závazné garance, mnohonárodní síly i zmrazená aktiva. Každý z těchto prvků Rusko dlouhodobě odmítá. Všechny pohromadě? To je z pohledu Kremlu balík, který nevede k neutralizaci Ukrajiny, ale k jejímu trvalému západnímu ukotvení.

Dva kanály, dvě reakce

Klíč k pochopení ruské strategie leží v tom, jak odlišně Moskva reaguje na americký a evropský kanál. K Trumpovým návrhům se Putin 4. června vyjádřil vstřícně, řekl, že by mohly vést k míru, pokud Kyjev přijme kompromisy. Reuters přitom už v lednu popsala, že americká strana tlačila Kyjev k ústupkům v Donbasu.

Londýnský text jde opačným směrem. Říká, že hranice se nesmějí měnit silou, a výslovně zajišťuje evropský a alianční souhlas s prvky jakékoli dohody. Prakticky: je otevřeněji proukrajinský a více evropsky ukotvený než cokoli, co přicházelo z Washingtonu. Zelenskyj sám 4. června v otevřeném dopise Putinovi napsal, že by bylo špatné jen čekat, až se válka v Evropě vrátí do středu americké pozornosti, když USA řeší Írán.

Moskva proto americký kanál nechává otevřený a evropský zavírá. Peskov 9. června řekl, že začínat evropské zprostředkování kladením podmínek Rusku je nepřijatelné. Lavrov o den později přitvrdil rétorikou o kapitulaci. Logika je průhledná: americká osa nabízí prostor pro ukrajinské ústupky, evropská osa je fixuje.

Česko v koalici, ale bez vojáků na frontě

Londýnského jednání se české vedení neúčastnilo, u stolu seděli jen Starmer, Macron, Merz a Zelenskyj. Česko ale mimo širší koalici nestojí. Babiš byl osobně na pařížském summitu v lednu, kancelář prezidenta Ukrajiny ho uvádí mezi účastníky a české ministerstvo obrany potvrzuje účast v pracovních formátech koalice. Česká ministryně obrany Černochová přitom už dříve řekla, že cílem je dostat Ukrajinu do co nejlepší vyjednávací pozice a že zvýšená podpora „neprodlužuje válku, ale naopak“. Případné nasazení českých vojáků v mnohonárodní síle je podmíněno jasnými parametry příměří, automatický spouštěč neexistuje.

Londýnské prohlášení počítá s dalším koordinováním na summitu G7 v Évianu a na summitu NATO v Ankaře. Více vojenské pomoci, větší tlak na ruskou ekonomiku, méně šancí na rychlý průlom. Válka pokračuje, a s ní i dvě paralelní diplomatické osy, které se vzájemně vylučují.