Írán odpověděl Trumpovi na poslední chvíli. Podmínky příměří byly velkorysé. „Nepřijatelné,“ reagoval

Když 11. května skončilo čtvrté kolo americko-íránských rozhovorů v ománském Maskatu, íránský vyjednavač Abbás Arákčí řekl novinářům něco, co americká strana nechtěla slyšet. Obohacování uranu musí pokračovat, prohlásil. Může se změnit rozsah, může se změnit úroveň, ale zastavit se nesmí. Na druhé straně stolu seděl americký vyslanec Steve Witkoff s mandátem, který ministr zahraničí Marco Rubio formuloval o devět dní dříve: Írán se musí obohacování vzdát úplně. Mezi těmito dvěma pozicemi ležela propast, kterou žádný ománský prostředník nedokázal překlenout za jedno odpoledne.

Trumpův dopis a dvouměsíční odpočet

Celý příběh se začal psát v březnu. 12. března doručil emirátský diplomat nejvyššímu íránskému vůdci Alímu Chameneímu osobní dopis Donalda Trumpa. Podle Axios obsahoval dvouměsíční lhůtu na uzavření nové jaderné dohody, přesný začátek odpočtu ale nebyl nikdy veřejně upřesněn. Trump k dopisu připojil varování, které pak 30. března zopakoval před kamerami: „Pokud Írán dohodu neuzavře, bude bombardování.“ Zmínil i sekundární cla na íránskou ropu a formulaci, kterou Bílý dům v dubnu ještě přitvrdil: „Všechny možnosti jsou na stole.“

Teherán odpověděl 27. března, nikoli přímo Trumpovi, ale přes Omán. Poradce Chameneího sdělil, že Írán je ochoten jednat nepřímo, odmítá však přímé rozhovory vedené pod „maximálním tlakem“ a vojenskými hrozbami. Dveře zůstaly pootevřené. Jen ne dokořán.

Pět kol, jeden spor

Od dubna se rozběhla série jednání, jejichž tempo zpočátku překvapilo i zkušené diplomaty:

• 12. dubna, Maskat — první kolo v nepřímém formátu. Obě strany ho označily za „pozitivní a konstruktivní“. Omán se etabloval jako hlavní zprostředkovatel.
• 19. dubna, Řím — druhé kolo posunulo debatu od obecných principů k rámci budoucí dohody.
• 26. dubna, Maskat — třetí kolo na expertní úrovni. Íránská delegace jednala s „extrémní opatrností“, jak napsal Reuters.
• 2. května — čtvrté kolo se odkládá. Rubio veřejně prohlásí, že Írán se musí vzdát veškerého obohacování. Americká červená linie je na stole.
• 11. května, Maskat — čtvrté kolo nakonec proběhne. Arákčí trvá na obohacování, Witkoff na jeho konci. Ománské ministerstvo zahraničí poté mluví o „užitečných a originálních nápadech“ a avizuje páté kolo po konzultacích delegací s vedením.

Právě tady se láme klíčový moment. Írán neodmítl jednat, odmítl jednat za podmínek, které Washington považoval za nepřekročitelné. A Washington neodmítl íránskou odpověď jako celek, odmítl představu, že by Teherán směl pokračovat v obohacování byť v omezeném rozsahu. Slovo „nepřijatelné“ v tomto kontextu nejspíš nepadlo nad jedním dokumentem, ale nad propastí mezi dvěma nesmiřitelnými pozicemi.

Co stálo za íránským otálením

Teherán nečekal do poslední chvíle z rozmaru. Podle informací Axios íránská strana zvažovala mezikrok, prozatímní dohodu, která by zmrazila nejcitlivější části programu výměnou za částečnou sankční úlevu, aniž by vyžadovala okamžité úplné zastavení obohacování. Trumpův dvouměsíční časový rámec byl z pohledu Teheránu příliš těsný na finální komplexní dohodu, a tak Írán zpomaloval, vyjednával o formátu a trval na nepřímém kanálu.

Zároveň platilo, že Arákčí po prvním kole informoval nejen Omán, ale i Katar, Kuvajt a Egypt. Teherán si budoval regionální podporu pro svou pozici, což byl signál, že případný americký úder by nebyl jen bilaterální záležitostí, ale problémem celého Perského zálivu.

Co by to znamenalo pro Česko

Hormuzským průlivem v roce 2025 procházelo zhruba 20 milionů barelů ropy denně, asi čtvrtina světového námořního obchodu s ropou a téměř pětina globálního LNG. Podle IEA ale do Evropy míří přímo jen asi čtyři procenta ropných toků přes Hormuz. Pro Česko by tedy primárním rizikem nebyl fyzický výpadek dodávek, ale cenový šok na světových trzích.

Česká republika je téměř stoprocentně závislá na dovozu ropy a plynu. Oproti situaci před dvěma lety je ale odolnější: po dokončení rozšíření ropovodu TAL+ dokáže pokrýt roční potřebu ropy západní trasou a Správa státních hmotných rezerv drží nouzové zásoby minimálně na 90 dní. První dopad eskalace by se projevil na čerpacích stanicích a v nervozitě trhů, ne v prázdných zásobnících.

Diplomacie, která ještě dýchala

Dvanáct dní po čtvrtém kole, 23. května, se obě strany sešly v Římě na pátém kole. AP ho shrnula jako „určitý, ale ne rozhodující pokrok“. Proces nebyl mrtvý. Nebyl ale ani blízko cíle.

Skutečná „nepřijatelnost“ jara 2025 nespočívala v jednom odmítnutém dokumentu. Spočívala v tom, že Washington požadoval nulu a Teherán nabízel kompromis, který pro americkou stranu nulou nebyl. Dokud jedna ze stran neustoupí, nebo dokud někdo nenajde kreativní slovní obrat, který nulu zamaskuje, bude každé další kolo končit stejně: užitečnými nápady a otevřenými dveřmi, za kterými nikdo neprojde.