SS-Verfügungstruppen: zrod obávané elity, která měla původně jen potlačovat odpůrce režimu

24. září 1934 dostaly SS povolení vybudovat vlastní ozbrojenou sílu o síle tří pěších pluků. Neměla podléhat armádě, neměla podléhat policii. Podléhala jedinému člověku, Adolfu Hitlerovi. Právě v tomto momentu začal příběh formace, která spojila stranickou loajalitu s vojenským výcvikem a vytvořila precedens paralelní ozbrojené moci, jaký moderní Evropa do té doby neznala. Za necelých šest let z ní vzešla Waffen-SS, organizace, jejíž pověst fanatismu a brutality děsila protivníky na všech frontách, východní nevyjímaje.

Oddíly „k dispozici“: co název skutečně znamenal

Verfügungstruppen, doslova „oddíly k dispozici“. Hitlerův rozkaz ze 17. 8. 1938 formulaci zpřesnil: šlo o stálou ozbrojenou sílu „k mé výlučné dispozici“. Tři slova, která SS-VT vyvázala z jakékoli standardní kontroly. Wehrmacht je nemohl řídit v míru, policie na ně neměla dosah, civilní soudy pro jejich příslušníky neplatily.

Zárodky sahaly ještě hlouběji. Už v roce 1933 existovala Stabswache a tzv. politické pohotovosti SS, malé ozbrojené skupiny určené k ochraně stranických funkcionářů a k zásahům proti politickým odpůrcům. Z jedné takové pohotovosti vyrostla Leibstandarte Adolf Hitler, Hitlerova osobní stráž, která se v červnu 1934 podílela na likvidaci vedení SA během Noci dlouhých nožů. Leibstandarte se stala jedním ze stavebních kamenů SS-VT, ale vždy si držela zvláštní postavení, přímou osobní vazbu na Führera, kterou ostatní standarty neměly.

Od vnitřní bezpečnosti k válečnému nasazení

Dobové prameny mluví o „vnitropolitických úkolech“ a „udržování vnitřního pořádku“. Nešlo tedy úzce jen o stávky, spíše o celé spektrum represí proti komukoliv, koho režim označil za hrozbu. Přerod od této policejní logiky k vojenské síle probíhal postupně:

• 1935: Zavedení všeobecné branné povinnosti otevřelo SS-VT přístup k odvedencům. Jednotky získaly systematický vojenský výcvik.
• Říjen 1938: Den po podpisu Mnichovské dohody vstoupily do Sudet vedle Wehrmachtu i standarty SS-VT, Leibstandarte, „Deutschland“ a „Germania“. Podle Bundesarchivu se při vpádu do zbytku Čech 15. 3. 1939 účastnily Leibstandarte a standarta „Der Führer“.
• Září 1939: V polském tažení nebojovaly jako jednotná divize, ale rozděleně v rámci armádních svazků. Leibstandarte u 8. armády, „Deutschland“ u 3. armády, „Germania“ u 14. armády.
• 1. dubna 1940: Tři standarty (bez Leibstandarte) sloučeny do SS-Verfügungsdivision.
• Léto 1940: Po tažení na západ se veřejně prosadil název Waffen-SS. Termín se poprvé objevil už 6. 12. 1939, ale teprve Hitlerův říšský projev 19. 7. 1940 mu dal oficiální legitimitu.

Celý přerod trval zhruba šest let. Nebyl náhodný, byl to dlouhodobý projekt budování paralelní ozbrojené moci vedle armády.

Elita jiného druhu

Označení „elita“ vyžaduje upřesnění. V předválečné fázi nešlo primárně o taktickou dokonalost. SS-VT byly elitní v jiném smyslu: ideologická selekce příslušníků, fanatická loajalita, zvláštní právní postavení, vlastní soudní a velitelské mechanismy. Jak ukazuje studie Kaňáka a Vajskebra v Securitas Imperii, Himmler budování těchto jednotek obhajoval jako prostředek pro vnitřní pořádek, ale od začátku do nich zabudoval vojenskou logiku.

Výsledkem byla formace, která spojovala tři věci běžně neslučitelné: stranickou ideologickou loajalitu, policejní funkci vůči „vnitřnímu nepříteli“ a vojenský výcvik pro nasazení s armádou. Právě tato kombinace, ne samotná bojová zdatnost, z nich dělala nebezpečný nástroj. Jejich příslušníci neměli standardní zábrany profesionálního vojáka, protože neprocházeli standardní vojenskou socializací. Procházeli socializací SS.

Pověst, která předcházela Waffen-SS na východ

Od roku 1941 naráželo sovětské velení na formace Waffen-SS v hlavních taženích. Podle United States Holocaust Memorial Museum si tyto jednotky vybudovaly pověst mimořádně brutálních a fanatických formací, pověst, která se přenášela i na protivníka. Přímý doložitelný výrok Stalina, v němž by reagoval konkrétně na SS-Verfügungstruppen nebo z nich měl explicitně strach, se v dostupných pramenech nepodařilo dohledat. Co doložit lze: sovětská strana vnímala pozdější divize Waffen-SS jako ideologicky motivovaného nepřítele, který se nevzdává a nebere zajatce. Reputace, kterou si SS-VT vybudovaly svým zvláštním statusem a bezohledností už před válkou, na východní frontě pouze eskalovala do krajnosti.

Český kontext: okupace jako test

SS-Verfügungstruppen nebyly vzdálenou záležitostí západní fronty. Jejich příslušníci vstoupili na české území dvakrát ještě před vypuknutím světové války, v říjnu 1938 a v březnu 1939. Okupace Československa tak nebyla jen armádním aktem. Přicházela i s politicky spolehlivými oddíly SS, jejichž přítomnost signalizovala, že nejde o běžné vojenské obsazení, ale o podřízení celého území nacistickému režimu včetně jeho represivního aparátu.

Kdo chce téma prozkoumat hlouběji v češtině, najde solidní základ ve studiích Petra Kaňáka a Jana Vajskebra publikovaných v časopise Securitas Imperii a v jejich monografii S jasným cílem a plnou silou.

Z pohotovostních oddílů určených k potlačování vnitřních nepřátel vyrostla za šest let mnohadvizní vojenská síla. Ne proto, že by to byl nevyhnutelný vývoj, ale proto, že režim od začátku chtěl ozbrojenou moc, kterou nikdo jiný nekontroluje.