Írán se nevzdává. Výrobu balistických raket schovává pod zem a hloubí nové tunely, na které nemá Amerika zbraně

Když americké a izraelské stíhačky v únoru a březnu 2026 v rámci operací Epic Fury a Roaring Lion zasypaly íránské raketové závody penetračními bombami, zdálo se, že výrobní kapacita Teheránu utrpěla ránu, z níž se bude vzpamatovávat roky. Budovy se zhroutily, planetární mixéry na tuhé palivo zmizely pod sutinami, hlavní nadzemní linky přestaly fungovat. Jenže Írán neodpověděl rezignací. Odpověděl bagry, vrtacími soupravami a tunely. Podle analýzy FPRI ze 14. října 2026 přesouvá nejcitlivější části raketového programu pod zem, tam, kde je zásah složitější, dražší a hlavně nejistý.

Co přesně Írán buduje a kde

Íránský raketový průmysl stojí na třech klíčových lokalitách: Šáhrúd na severovýchodě, komplex Pardžín/Šahíd Borudžerdí jižně od Teheránu a Chodžír/Šahíd Movahhed na předměstí hlavního města. Každá z nich plní jinou roli. Šáhrúd patří Revolučním gardám a soustředí se na pevnopalivové rakety. Pardžín vyrábí materiály a subsystémy. Chodžír kombinuje kapalinové i pevnopalivové programy pod hlavičkou Organizace leteckého průmyslu.

Po úderech z června 2025 (takzvané dvanáctidenní válce a izraelské operaci Rising Lion) a po masivnější kampani od 28. února 2026 zůstávají nadzemní provozy ve všech třech lokalitách z velké části vyřazené. FPRI nevidí na satelitních snímcích plně funkční povrchové výrobní linky. V Chodžíru leží trosky, největší vstup do komplexu Šahíd Movahhed je stále zapečetěný. V Pardžínu se objevila nová pomocná budova, ale chybí důkazy o obnovené průmyslové výrobě.

Zato pod zemí je rušno. V Šáhrúdu začalo na podzim 2024 hloubení dvou vstupních portálů severně od linky na tuhé pohonné látky. Do října 2026 pravděpodobně přibyl třetí. Na snímcích jsou vidět výsypky vytěženého materiálu u ústí tunelů a rozprostřená hlušina v areálu; nejde o propagandistický záběr, ale o měsíce trvající ražbu. U komplexu Šahíd Borudžerdí v Pardžínu FPRI zaznamenává aktivitu, která naznačuje obnovení přístupu do podzemí. Tato lokalita přitom není jen „další tunel u raket“. Institut ISIS doložil, že šlo původně o podzemní projekt z jaderného programu Amad, určený pro výrobu uranových kovových komponent. Její dnešní oživení má proto i symbolickou váhu.

Proč na to Amerika nemá jednoduchou odpověď

Americký konvenční arzenál má pro hluboké podzemní cíle jedinou skutečně specializovanou zbraň: GBU-57 Massive Ordnance Penetrator. Třináctitunová bomba nesená výhradně bombardéry B-2 Spirit je navržená tak, aby prorazila desítky metrů betonu a zeminy. Jenže i u íránského jaderného zařízení Fordó (ukrytého zhruba 80 metrů pod povrchem) analytici CSIS Nuclear Network popisovali zásah jako operaci na hraně jejích možností, ne jako jistotu.

U nových tunelů v Šáhrúdu je situace ještě komplikovanější. Přesná hloubka není z veřejných dat ověřitelná. Nejsou známé šachty, ventilační systémy ani vnitřní dispozice. Izraelské penetrační bomby GBU-28 a BLU-109 dosahují výrazně menších hloubek než americká GBU-57. Během operace Epic Fury sice průrazná munice zasáhla větrací šachty a pomocné objekty u Šahíd Borudžerdí, ale Írán krátery následně zasypal a podpůrné budovy začal obnovovat.

Formulace „Amerika na to nemá zbraně“ proto neznamená, že Pentagon je bezmocný. Znamená, že v otevřených zdrojích neexistuje konvenční zbraň s garantovaným účinkem proti neznámě hlubokým novým tunelům. A to je zásadní rozdíl oproti nadzemním továrnám, které lze zničit opakovaně a s vysokou jistotou.

Co Írán chrání a proč se nevzdá

Íránský raketový arzenál je podle CSIS Missile Threat největší a nejrozmanitější na Blízkém východě. Zahrnuje systémy od taktických Fateh-110 přes střednědobé Šahab-3 a Ghadr-1 až po dvoustupňové pevnopalivové Sejjíl s doletem kolem 2 000 kilometrů, dost na to, aby zasáhly Izrael i část východní Evropy. Americké a izraelské odhady před válkou hovořily o desítkách až více než stovce vyráběných balistických raket měsíčně.

Pro Teherán nejde o doplňkový program. Rakety jsou klíčová odstrašovací síla režimu, nástroj projekce moci a exportní artikl. Írán dodává balistické systémy a bezpilotní prostředky Rusku, Hizballáhu, Húsíům i milicím v Iráku. Evropská unie oficiálně označuje transfer íránských raket do Ruska za přímou hrozbu evropské bezpečnosti a uvalila kvůli tomu další kolo sankcí.

FPRI odhaduje, že pokud by Írán soustředil veškeré zdroje na jediné místo (třeba právě Šáhrúd), mohl by mít některý podzemní závod operativní zhruba do roka. To není totéž jako plná obnova celé sítě, ale stačí to k omezené montáži raket ze skladovaných komponent. A právě v tom spočívá logika přesunu pod zem: ne vyrobit tolik co dřív, ale udržet schopnost vyrábět vůbec.

Jak na to reaguje Západ a co s tím má Česko

Podzemní přesun nemění jen íránskou strategii. Mění podmínky příštího úderu. Místo jedné rozhodující vlny leteckých úderů, která vyřadí povrchové továrny, se Západ posouvá k modelu dlouhodobého zneschopňování: opakované údery na vstupy, ventilaci, energetiku a přístupové cesty. Sabotáže. Škrcení dodavatelských řetězců; americké ministerstvo financí v dubnu 2025 sankcionovalo síť obstarávající z Číny klíčové ingredience pro tuhé raketové palivo, jako je chloristan sodný.

NATO v integrované politice protivzdušné a protiraketové obrany z února 2025 počítá nejen s aktivním zachycováním raket, ale i s ofenzivními operacemi proti nosičům a infrastruktuře. Česká republika je od roku 2022 zapojena do iniciativy ESSI navázané na alianční systém NATINAMDS. Její role je integrační a senzorová; Praha není tím, kdo bude ničit hluboké tunely, ale součástí architektury, která má rakety zachytit, pokud z tunelů vylétí.

Srovnání s dalšími zeměmi ukazuje, kam Írán směřuje. Čína podle Pentagonu provozuje tisíce podzemních zařízení chránících velení i raketové síly. Severní Korea rozptyluje mobilní raketové jednotky do desítek podzemních základen. Írán tento model teprve dohání; buduje konkrétní uzly u výrobních areálů, ne celostátní síť. Ale směr je jasný.

Co to znamená pro příští kolo

Údery z let 2025 a 2026 íránskou výrobu raket výrazně poškodily a zbrzdily. To je fakt, který FPRI potvrzuje. Stejně tak ale potvrzuje, že nezničily íránskou schopnost adaptace. Teherán neobnovuje staré továrny, razí nové tunely. A každý metr skály navíc zvyšuje cenu a snižuje jistotu dalšího zásahu.

Írán po zásazích nepřestal. Přesouvá nejzranitelnější části výroby tam, kde je jejich zničení pomalejší, dražší a méně předvídatelné. Příští kolo konfliktu proto nebude o jednom rozhodujícím úderu. Bude o trpělivosti, zpravodajské převaze a ochotě vést opotřebovací kampaň proti nepříteli, který se zakopává stále hlouběji do hory.