Kazachstán posílá vojáky do Gazy na pomoc Americe, přidávají se i africké země. Mise vázne a nikdo neví, jak ji rozběhnout

Dne 28. dubna 2026 stál americký poradce pro národní bezpečnost Mike Waltz před Radou bezpečnosti OSN a děkoval pěti státům za to, že do mise v Gaze dávají „vojáky i peníze“. Mezi nimi jmenoval Kazachstán. Ne jako velmoc, ne jako garanta regionální stability, jako zemi, která podepsala deklaraci a přislíbila kontingent do síly, které velí americký generálmajor Jasper Jeffers. O čtyři měsíce později, na konci srpna, Waltz podle agentury Reuters přiznal, že rozmísťování nejde tak rychle, jak si Washington představoval. Vlajky pod americkým velením jsou. Vojáci na místě zatím ne.

Co je ISF a proč nejde o modré přilby

Mezinárodní stabilizační síla pro Gazu (ISF) nevznikla jako klasická mírová mise OSN. Rada bezpečnosti ji autorizovala rezolucí 2803 už 17. listopadu 2025, ale operační velení svěřila Spojeným státům, nikoli sekretariátu OSN. Rozdíl oproti například misi UNIFIL v Libanonu je zásadní: UNIFIL je tradiční operace pod přímým velením OSN, zaměřená na dohled nad příměřím. ISF má mnohem širší úkoly, od podpory odzbrojení přes ochranu humanitárních operací až po výcvik palestinské policie a umožnění nástupu přechodné civilní správy.

Politický rámec zajišťuje takzvaný Board of Peace, jehož inaugurační jednání proběhlo 19. února 2026 ve Washingtonu. Právě tam pět zakládajících států, Kazachstán, Albánie, Kosovo, Maroko a Indonésie, podepsalo deklaraci o záměru přispět vojáky. Washington tím získal něco, co sám zajistit nemůže: nezápadní legitimitu pro misi v arabském světě.

Kdo skutečně nabízí vojáky

Kazachstán patří mezi první přispěvatele, ale jeho role je přesně taková, jakou název napovídá, příslib personálu do americky vedené síly. Konkrétní počet kazašských vojáků nebyl veřejně oznámen, stejně jako přímé vyjádření prezidenta Tokajeva k nasazení. Jisté je, že Astana figuruje na seznamu od samého počátku a Waltz ji opakovaně zmiňuje jako reálného partnera.

Africké země přistupují postupně a s různou mírou závazku:

• Maroko formalizovalo účast 15. července 2026. Podle marocké státní agentury MAP má dodat vyšší vojenské důstojníky, četnický a policejní personál a polní nemocnici. Šlo o první stát, který posunul příslib do fáze konkrétní dohody.
• Uganda získala 6. srpna 2026 parlamentní souhlas k možnému vyslání jednotek UPDF do Gazy. Ugandský ministr obrany přitom podle Reuters zmínil, že američtí emisaři žádali o příspěvek už v červenci.

Waltz na konci srpna mluvil o Ugandě, Maroku a Kazachstánu jako o zemích, které nabídly „tisíce vojáků“. Zajímavé je, kdo na seznamu chybí. Velké arabské státy regionu, Egypt a Jordánsko, mají podle dostupných materiálů spíše podpůrné a výcvikové role. Státy Perského zálivu figurují jako finanční dárci. Přímé bezpečnostní angažmá si regionální vlády nechávají od těla. Washington proto potřebuje právě země jako Kazachstán nebo Uganda, politicky průchodnější a ochotné vstoupit pod americké velení.

Proč mise stojí na mrtvém bodě

Problém není v tom, že by nikdo nevěděl, co dělat. Problém je v tom, že se klíčoví hráči neshodnou na pořadí kroků. Plán Board of Peace z 30. července 2026 stanoví přesnou sekvenci: nejdřív musí všechny strany dokument schválit, pak do čtrnácti dnů vznikne harmonogram a implementační mechanismy, následuje ověřování plnění přes mezinárodní verifikační výbor, předání správy přechodné palestinské autoritě NCAG, postupné odzbrojení a teprve na to navázané fázované izraelské stažení.

Každý krok závisí na předchozím. A každý předchozí závisí na politické vůli, která zatím není.

Už květnová implementační zpráva uváděla, že jednání o plánu nejsou finalizována. V polovině července stále neexistoval veřejný harmonogram. Kancelář izraelského premiéra v srpnu zdůraznila, že vstup mezinárodní síly neschválí bez plného odzbrojení Hamásu. Jenže odzbrojení je v plánu až jedním z pozdějších kroků, a bez mezinárodní síly na místě ho těžko někdo provede. Vzniká tak bludný kruh, ve kterém každá strana čeká, až tu druhou někdo donutí udělat první krok.

Co to znamená pro Gazu a pro Česko

Humanitární zpráva OCHA z června 2026 popisuje masové vysídlení, omezený přístup k pomoci a pokračující oběti i měsíce po příměří. Bez rozvinuté ISF a bez plného nástupu přechodné správy se situace zlepšuje jen částečně. Gaza zůstává v mezidobí mezi válkou a mírem, kde křehké příměří drží, ale kdykoli se může zhroutit.

Pro vojáky přispívajících zemí jsou rizika vysoká i bez plnohodnotného konfliktu: ozbrojené incidenty pokračují, úkoly kolem odzbrojování jsou ze své podstaty nebezpečné a právní rámce pro cizí jednotky dosud nejsou dotažené.

Česká republika u projektu byla od začátku, ale jen jako pozorovatel na inauguračním jednání Board of Peace v únoru 2026. Česká diplomacie se hlásí k podpoře příměří, propuštění rukojmích a dvoustátního řešení, výslovně odmítá roli Hamásu v budoucí správě Palestiny. O vyslání českých vojáků ale veřejně nepadlo ani slovo.

Vlajky bez vojáků

Washington dokázal něco, co mu málokdo předem přisuzoval: sehnal právní mandát Rady bezpečnosti, sestavil koalici nezápadních přispěvatelů a dostal amerického generála do pozice velitele. Jenže mezi politickým příslibem a botou na zemi v Gaze leží sekvence podmínek, na jejichž pořadí se neshodne nikdo z těch, kdo by ji museli splnit. Mise zatím existuje na papíře, v deklaracích a ve Waltzových projevech. V ulicích Gazy po ní není stopa.