Rusko vyzbrojilo vládu v Nigeru, a teď ztrácí kontrolu. Vypukl pokus o puč, boje zuří u prezidentského paláce i letiště

Střelba a exploze probudily Niamey za tmy. Vzbouřenci, podle agentury Reuters vojáci z posádek v Ouallamu, Téře a Dossu na jihozápadě země, udeřili na tři nejcitlivější body státní moci najednou. Kolem deváté hodiny ranní středoevropského času se prezidentský palác jevil jako zajištěný loajalistickými jednotkami generála Abdourahamana Tianiho, ale okolí letiště a vojenské základny 101 zůstávalo ještě odpoledne sporné. Nigerská státní televize mluvila o střelbě na „citlivé cíle“ a o snaze zadržet část vojáků přímo na základně. Přesná bilance obětí nebyla zveřejněna.

Co Rusko do Nigeru poslalo

Příběh ruské přítomnosti v Nigeru se začal psát krátce po převratu z července 2023, kdy Tianiho junta vyhnala francouzské i americké vojáky a otočila se směrem k Moskvě. 10. dubna 2024 Niger oficiálně převzal z Ruska zásilku označenou jako „důležitý moderní vojenský materiál různých specializací“, včetně systémů protivzdušné obrany. S technikou přiletěli instruktoři ruského ministerstva obrany, kteří začali školit nigerské vojenské specialisty. Nešlo o jednorázové gesto: v červnu 2024 přijel do Niamey ruský náměstek ministra obrany Junus-bek Jevkurov, aby spolupráci prohloubil.

Od jara 2025 se bilaterální vazba proměnila v institucionální projekt. Na konzultacích v Moskvě ministři zahraničí Aliance sahelských států (AES), tedy Nigeru, Mali a Burkiny Faso, dohodli s ruskou stranou usnadněnou akvizici válečného vybavení a technický výcvik pro společné síly konfederace. V srpnu 2025 to zpečetilo memorandum mezi ruským ministerstvem obrany a AES. Ministři obrany všech tří junt přijeli do Moskvy osobně. Rusko stavělo Niger jako výkladní skříň modelu „suverénní junta pod bezpečnostním deštníkem“.

Proč se armáda obrátila sama proti sobě

Jenže deštník nezakryl trhliny uvnitř. Vojáci z Ouallamu, Téry a Dossa patří k jednotkám, které nesou hlavní tíhu bojů s regionální odnoží Islámského státu. Podle Reuters utrpěly tyto frontové posádky v posledních měsících těžké ztráty, jen týden před vzpourou padlo v oblasti Dosso zhruba osmnáct vojáků. Frustrace narůstala: muži umírali na frontě, zatímco junta v Niamey budovala mezinárodní partnerství a přijímala techniku, která se k předním liniím dostávala pomalu nebo vůbec.

Rozdíl oproti převratu z 26. července 2023 je zásadní. Tehdy armáda svrhla civilního prezidenta Mohameda Bazouma a ospravedlňovala to bezpečnostní krizí, přestože data organizace ACLED ukazovala, že situace se před pučem spíše zlepšovala. Teď nejde o armádu proti civilní moci. Jde o část armády proti armádnímu režimu, který vládne už tři roky. Terče zůstaly symbolicky totožné (palác a centrum hlavního města), ale logika se převrátila. Analytik ACLED k tomu pro Reuters dodal, že při podobném vnitřním rozkolu budou „jedinými vítězi“ džihádisté.

Co to znamená pro ruskou sázku na Sahel

Moskva investovala do sahelských junt nejen zbraně, ale i politický kapitál. Niger, Mali a Burkina Faso měly být důkazem, že ruský bezpečnostní model funguje tam, kde Západ selhal. Jenže vzorec se opakuje: ve všech třech zemích po převratech násilí nestouplo jen ze strany islamistů, ale i uvnitř samotných armád. Pokud se Tianiho režim musí místo boje s džihádisty bránit vlastní armádě v hlavním městě, ruská sázka na „stabilizační“ juntu přestává vypadat jako kontrolovaný projekt.

Přímé bojové zapojení ruských instruktorů nebo příslušníků Africa Corps do potlačení vzpoury se v nezávisle ověřených zdrojích zatím nepodařilo potvrdit. Rusko mělo v Niamey personál, ale jeho role během nočních bojů zůstává nejasná. A právě to je jádro problému: Moskva dodává techniku, instruktory a politické krytí, ale nedokáže zabránit tomu, aby se část armády obrátila proti režimu zevnitř. Oslabení Tianiho podrývá dvě věci najednou: důvěryhodnost ruské bezpečnostní nabídky a soudržnost AES jako společného politicko-vojenského projektu.

Uran a evropský rozměr krize

Niger byl historicky jedním z klíčových dodavatelů uranu pro evropské jaderné elektrárny. Po převratu z roku 2023 ale junta postupně převzala kontrolu nad těžebním sektorem: francouzská společnost Orano přiznala, že do konce roku 2024 ztratila operativní kontrolu nad svými nigerskými dceřinými firmami, a v červnu 2025 Niger oznámil záměr klíčovou těžební společnost SOMAIR znárodnit. Boj o uran tedy běží souběžně s bojem o moc už delší dobu, není efektem až této vzpoury.

Pro Evropu je ale důležité číslo: podle Euratom Supply Agency činil podíl Nigeru na dodávkách přírodního uranu pro unijní elektrárny v roce 2025 pouhých 0,23 %, oproti 8,25 % o rok dříve. Propad je drastický a odráží právě politickou nestabilitu. Český ČEZ má s Oranem kontrakt na obohacování uranu pro Dukovany i Temelín, ale přes evropský dodavatelský řetězec, nikoli ve vazbě na dnešní nigerský export. Krátkodobé fyzické ohrožení českých reaktorů je tedy minimální; větší riziko je cenové a logistické.

Kdo by vyhrál, kdyby Tiani padl

Žádný z dostupných zdrojů nenaznačuje, že by vzbouřenci vystupovali s prozápadním programem nebo s plánem na návrat k civilní vládě. Všechno ukazuje na vnitroarmádní boj uvnitř systému, který je už tři roky vojenský. Pád Tianiho by automatický obrat k Západu neznamenal; pravděpodobnější je přetahovaná o to, která frakce armády převezme stejný stát se stejnými zbraněmi, které do něj Rusko poslalo.

K sobotnímu večeru 29. srpna popisoval Reuters situaci jako nejasnou: palác v rukou loajalistů, letiště a základna 101 ne plně dočištěné. Jisté je jedno: kdo z vnitřního chaosu těží nejvíc, nejsou ani loajalisté, ani vzbouřenci. Jsou to ozbrojenci Islámského státu a Al-Káidy, kteří letos už útočili na civilní letiště i vojenskou základnu v Niamey a kteří teď sledují, jak se nigerská armáda tříští sama.