Kreml je nepříčetný. Ukrajina má po letech války paliva dostatek, ale Rusko je na dně a musí ho přidělovat

Noc z 11. na 12. června 2026. Ukrajinské drony zasáhly rafinérii TANECO v Nižněkamsku v Tatarstánu, závod s projektovanou kapacitou přes 16 milionů tun ročně, jeden z největších v celém Rusku. Obě primární zpracovatelské jednotky o souhrnné kapacitě 43 tisíc tun denně musely být odstaveny. Do čtyř dnů zavedl vlastník rafinérie, společnost Tatnefť, limity na stovkách svých čerpacích stanic. Řidiči v několika ruských regionech si najednou mohli natankovat maximálně 20 až 30 litrů benzinu. Pro zemi, která se prezentuje jako energetická velmoc, je to situace, která vyvolává přinejmenším zuřivost.

Přídělový systém na pumpách ropné velmoci

Tatnefť provozuje v Rusku kolem 800 čerpacích stanic. Podle Deutsche Welle se limity liší region od regionu: osobní auto dostane 20 až 30 litrů benzinu a 40 až 60 litrů nafty. Ale Tatnefť není jediná. Rosněfť, Bašněfť a TNK zakázaly plnění benzinu do kanystrů a na hotlince těchto firem zazněl „zpravidla“ limit 90 litrů do nádrže, jak informovala Meduza s odkazem na investigativní server Vjorska.

Nejde o formální státní příděly na poukázky. Jde o něco, co je pro běžného řidiče stejně hmatatelné: pumpové přidělování po dávkách. Kdo potřebuje víc, má smůlu. Kdo chtěl naplnit kanystr do zásoby, odejde s prázdnou.

Cenová data z Rosstatu, která ještě před útokem na TANECO citovala Rossijskaja gazeta, ukazují trend, který zásah jen zrychlil. V prvních osmi dnech června 2026 stouply maloobchodní ceny benzinu i nafty zhruba o jedno procento, tedy týdenní růst téměř pětkrát vyšší než průměrná inflace. Od začátku roku zdražil benzin o 5,6 procenta, diesel o 4,8 procenta, zatímco celková inflace činila 3,53 procenta. Palivo v Rusku zdražuje výrazně rychleji než zbytek spotřebního koše.

Ruská rafinace na dně za dvě dekády

Analytici Energy Intelligence podle DW hlásili, že ruská rafinace po zásahu TANECA spadla pod 4 miliony barelů denně, tedy na minimum za 21 let. Bloomberg zároveň upozornil na paradox: protože Rusko méně ropy zpracuje doma, víc jí vyváží v surové podobě. Krátkodobě to pomáhá příjmům státního rozpočtu. Dlouhodobě to znamená, že se problém přesouvá z rafinace do zásobování vlastního trhu.

Odkud vzít náhradu? Nejreálnějším nouzovým zdrojem je Bělorusko. Podle Reuters běloruské železniční dodávky benzinu do Ruska v září 2025 vzrostly meziměsíčně na 40 tisíc tun. Jenže ani provládní ruští experti nepovažují běloruskou pomoc za plnohodnotné řešení. Čína jako alternativní zdroj je logisticky drahá a pomalá; sami ruští oboroví analytici přiznávají, že „cenou ani rychlostí neobstojí“, jak shrnula Rossijskaja gazeta.

Pro ropnou velmoc, která ještě před pár lety zásobovala palivem půl Evropy, je samotná debata o nouzovém dovozu benzinu ponižující.

Ukrajina: drahé palivo, ale žádné limity

Ukrajina přišla o vlastní rafinérskou kapacitu mnohem dříve. Po těžkém poškození rafinérie v Kremenčuku v dubnu 2022 musela pokrýt prakticky celou poptávku dovozem. A dokázala to. Podle DiXi Group dovezla v roce 2025 celkem 8,2 milionu tun ropných produktů za 6,6 miliardy dolarů, z 52 zemí. V listopadu 2025 dovoz dieselu, benzinu a LPG dosáhl 946 tisíc tun, tedy šestnáctiměsíční maximum.

Serhij Kujun, jeden z nejcitovanějších ukrajinských palivových analytiků, popisuje systém jako radikálně decentralizovaný: tisíce čerpacích stanic, autocisterny, překladní terminály a mnoho přeshraničních tras. Sklady neslouží jako velké zásobníky, ale jako překladiště mezi železnicí a cisternovými vozy. Trh podle Kujuna „funguje jako hodinky“. Významnou roli hrají rafinérie polského Orlenu v Polsku a Litvě, ale dodavatelská základna je záměrně široká.

Je to dražší model než vlastní rafinace. Ale je odolný. Žádné limity na pumpách, žádné zákazy kanystrů.

Proč centralizace prohrává s rozptýlením

Paradox celé situace stojí na jednom principu: nejde o to, kolik ropy máte v zemi, ale o to, jak rychle ji dostanete ke spotřebiteli. Ukrajina po ztrátě rafinérské kapacity přenesla problém do dovozu a rozptýlila ho do stovek vstupních bodů. Rusko zůstalo závislé na několika velkých rafinérských uzlech, a právě ty se staly cílem.

Polský think-tank OSW upozorňuje na tři brzdy, které Rusku brání v rychlé adaptaci. Zaprvé, velká závislost na omezeném počtu rafinérií. Zadruhé, komplikovaná vnitrostátní redistribuce mezi vzdálenými regiony. Zatřetí (a to je možná nejbolestivější) pomalejší opravy kvůli západnímu technologickému embargu. Chybějí díly, chybí know-how, chybí servisní kapacity, které dříve dodávaly západní firmy.

Stát reaguje tak, jak umí: administrativně. Zákazy vývozu, limity prodeje, nouzové přesměrování zásob mezi regiony. Jenže přikázat omezení je jedna věc. Nahradit ztracenou flexibilitu trhu je věc úplně jiná.

Co to znamená pro Česko a Evropu

Přímý dopad na české pumpy je omezený. EU zakázala dovoz ruských rafinovaných ropných produktů od února 2023 a pro Česko skončila i výjimka na ropu z ropovodu Družba k 1. červenci 2025. Podle dat Ministerstva průmyslu a obchodu dováželo Česko v roce 2025 přes 42 procent ropy z Ázerbájdžánu, zhruba pětinu z Norska a Kazachstánu, přes deset procent ze Saúdské Arábie a z Ruska necelých osm procent.

Nepřímý dopad ale existuje. Americká Správa energetických informací (EIA) upozorňuje, že po odstřižení ruské nafty musí Evropa dovážet z větších vzdáleností, což zvyšuje cenovou volatilitu. Každý další výpadek ruské rafinace tento tlak zesiluje; ne dramaticky, ale měřitelně.

Strategicky je útok na ruské rafinérie kumulativní zbraň. Žádný jednotlivý zásah Rusko nesrazí na kolena. Ale součet oprav, nákladů na protivzdušnou obranu rafinérií, ztráty flexibility a tlaku na domácí trh vytváří typ opotřebení, které si ropná velmoc nemůže dovolit ignorovat, a přitom ho nedokáže rychle zastavit.

Země, která napadla souseda mimo jiné s vědomím vlastní energetické převahy, teď přiděluje benzin po dvaceti litrech. Napadená země mezitím tankuje bez front. Síla v ropě sama o sobě nestačí; rozhoduje, kdo umí palivo rychleji rozptýlit, dovézt a dostat k pumpě.