Kreml se hádá sám se sebou: Jedni chtějí volat Trumpovi, druzí zabrat tři ukrajinské oblasti. Peskov neví, co dělat

Dne 9. července 2026 stál Dmitrij Peskov před novináři a řekl, že Vladimir Putin je „otevřený dialogu“ s Donaldem Trumpem a že s ním „vždy rád“ mluví. Tentýž den agentura Reuters s odvoláním na tři zdroje blízké Kremlu informovala, že Putin odmítl radu části svých poradců přijmout příměří na současné frontové linii a míří k další eskalaci. Dvě věty, dvě strategie, jeden režim. A uprostřed Peskov, který musí současně prodávat mír i válku.

Dvě linie jednoho Kremlu

Nejde o klasický mocenský rozkol, kdy se dvě frakce perou o vliv. Jde o něco sofistikovanějšího, a cyničtějšího. Kreml paralelně testuje dvě cesty, jak z Ukrajiny a Západu vytlačit maximální ústupky. Jedna vede přes telefonní linku do Washingtonu, druhá přes dělostřelecké hlavně v Sumské oblasti.

Peskov drží diplomatický kanál. Už 9. června říkal, že telefonát Putin–Trump sice není v plánu, ale kontakty přes americké vyjednavače Witkoffa a Kushnera pokračují. O měsíc později otočil tón a Putinovu ochotu k hovoru zdůraznil. Lavrov mezitím hraje podmíněnou hru: Rusko je prý oddané Trumpovým návrhům, ale chce slyšet, jak se budou realizovat, a odmítá „evropská ultimáta“. Oba mluví o míru. Ani jeden nepopisuje totéž.

Na druhé straně stojí zákulisní realita popsaná agenturou Reuters. Putin podle anonymních zdrojů odmítl kompromis na současné linii fronty. Místo toho chce vojensky získat víc, a teprve pak jednat z pozice síly. Peskov to nerozporuje, protože nemůže. Jeho role není strategii tvořit, ale prodávat ji. A když strategie říká „obojí najednou“, prodává obojí.

Tři oblasti, které Moskva chce

Součástí eskalační linie je rozšiřování takzvané nárazníkové zóny. Veřejně doložené červencové zdroje ukazují na dvě oblasti jasně: Sumskou a Charkovskou. Dmitrij Medveděv k nim 4. července přidal Dněpropetrovskou, když mluvil o bezpečnostním pásmu táhnoucím se přes všechny tři regiony. Analytici z ISW a Critical Threats tuto rétoriku zaznamenali a zasadili do kontextu starších ruských plánů, které počítaly i s Černihivskou oblastí jako součástí severní nárazníkové zóny, byť u ní je třeba dodat, že v aktuálních červencových zdrojích figuruje méně výrazně.

Co to znamená prakticky? Sumská oblast to už ví. Od začátku roku 2026 tam Rusko provedlo přes 12 000 úderů. Více než 2 600 budov je poškozených nebo zničených, 122 civilistů mrtvých, přes 1 200 zraněných. Reuters popisuje cílené útoky na rozvodny pomocí optických FPV dronů, které nelze rušit elektronickým bojem. Cíl je zřejmý: odpojit region od energetické sítě, vylidnit pohraničí, vytvořit šedou zónu, kterou pak stačí obsadit.

Rychlé ovládnutí celých tří oblastí je ale jiná věc. ISW upozorňuje na ruské personální limity: Moskva potřebuje desítky tisíc nových vojáků měsíčně, a ani to nestačí na plnění širších cílů najednou. Hlavní prioritou zůstává Donbas. Tlak na severu je reálný, průlom nikoli.

Trump: eskalace i záchranné lano

Kreml si z Washingtonu bere přesně to, co se mu hodí. Putin 4. června prohlásil, že Trumpovy návrhy mohou být základem míru a že Rusko souhlasilo s některými kompromisy z jednání v Anchorage. Jenže k 9. červenci neexistuje žádná písemná dohoda. Americký plán se v čase upravoval, od původního 28bodového dokumentu přes ženevské úpravy až po poslední balík předaný přes velvyslanectví, a jeho přesný obsah není veřejný.

Známé parametry zahrnují de facto uznání ruských územních zisků, ztrátu zbytku Doněcké oblasti pro Ukrajinu, limity pro ukrajinskou armádu, bezpečnostní záruky a řešení Záporožské jaderné elektrárny. Trump na summitu NATO v Ankaře zároveň označil hluboké ukrajinské údery do Ruska za „eskalaci, která ale může vést ke konci války“. Peskov to okomentoval jako „mylnou představu“. A přesto dál drží trumpovský kanál otevřený. Proč? Protože Moskva nemá jiného západního partnera, který by mohl doručit politický tlak na Kyjev.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Summit NATO v Ankaře přinesl deklaraci označující Rusko za dlouhodobou hrozbu a příslib 70 miliard eur pro Ukrajinu v roce 2026. Česká republika do tohoto balíku přímo nepřispěje, premiér to po summitu řekl výslovně. Český příspěvek běží hlavně přes muniční iniciativu, kde Praha funguje jako koordinátor a logistický uzel pro dodávky financované partnerskými státy.

Pro střední Evropu je kremelská dvojkolejnost dalším potvrzením, že válka nekončí a ruské územní ambice se rozšiřují, ne zmenšují. Nárazníková zóna v Sumské a Charkovské oblasti není jen frontový pojem, je to strategie postupného vylidňování a ničení, která posouvá nestabilitu blíž k hranicím NATO.

Peskovův paradox

Mluvčí Kremlu není slabý hráč, který neví, kam se obrátit. Je přesně tam, kam ho systém postavil: na křižovatce dvou záměrně protichůdných signálů. Diplomacie i eskalace běží současně, protože Moskva čeká, která z nich vynese víc. Peskov mezitím musí ráno chválit dialog s Trumpem a odpoledne obhajovat rozšiřování nárazníkové zóny. Není to rozkol. Je to metoda.

Otázka není, jestli se Kreml „dohodne sám se sebou“. Otázka je, kolik ukrajinských měst mezitím přestane existovat.