Kreml vytáhl sovětský trik: Putinův vlastní propagandista ho nazval válečným zločincem a zlodějem. Zavřeli ho do blázince

Ilja Remeslo patřil k lidem, které byste na seznamu kremelských kritiků hledali jako poslední. Právník, nacionalistický bloger, člověk, který podle vlastního pozdějšího přiznání zhruba deset let pracoval pro prezidentskou administrativu na „projektech“ namířených proti Alexeji Navalnému a dalším opozičním cílům. Když 17. března 2026 na svém telegramovém kanálu zveřejnil manifest „Pět důvodů, proč jsem přestal podporovat Vladimira Putina“, nešlo o hlas z opozičního tábora. Šlo o výbuch uvnitř systému. O dva dny později pro něj přijela záchranka s policií a Remeslo skončil v petrohradské Psychiatrické nemocnici č. 3. Bez svého souhlasu.

Manifest, který překročil neviditelnou čáru

Remeslův text nebyl vágní nespokojeností. Pět bodů šlo systematicky po pilířích Putinovy legitimity: válka proti Ukrajině, škody na ekonomice, „udušení“ internetu a médií, příliš dlouhá doba u moci a pohrdání voliči. Závěr formuloval bez jakéhokoli diplomatického obalu: „Vladimir Putin není legitimním prezidentem“, má odstoupit a být postaven před soud „jako válečný zločinec a zloděj“. Krátce nato přidal ještě „šestý důvod“: Putinovu „chorobnou“ touhu po luxusu, paláce, soukromé vlaky, rezidence na hraně nemoci.

Co přimělo člověka z režimního ekosystému k tak radikálnímu obratu? V rozhovoru pro Kseniji Sobčakovou, publikovaném 27. dubna, Remeslo skládal mozaiku postupného rozčarování. Vleklost války, ekonomický propad, internetové restrikce, pocit, že Putin neslyší ani vlastní loajalisty. Zlomem měla být Prigožinova vzpoura v roce 2023, při níž prezident podle Remesla „působil zbaběle“. Nejde tedy o náhlý liberální obrat, ale o přechod části tvrdě prorežimního tábora k závěru, že Putin škodí i jejich vlastnímu projektu.

Psychiatrie jako nástroj rychlé izolace

Proč psychiatrie, a ne rovnou vězení? Odpověď je pragmatická. Nedobrovolná hospitalizace v Rusku izoluje člověka rychleji, tišeji a s menší veřejnou procedurou než trestní řízení. Ruský zákon o psychiatrické pomoci umožňuje umístit pacienta do zařízení ještě před rozhodnutím soudce, stačí tvrzení o vážném duševním stavu a údajná potřeba neodkladné péče. Návrh k soudu pak podává nemocnice nebo prokurátor, často až dodatečně. Kdo konkrétně Remeslovu hospitalizaci nařídil, veřejně známo není. Sám tvrdil, že souhlas nepodepsal.

Tady se otvírá historická paralela, kterou lze oprávněně nazvat „sovětským trikem“. V SSSR sloužila takzvaná punitivní psychiatrie jako systematický nástroj k likvidaci disidentů; lidé končili v ústavech s pseudodiagnózami typu „vleklá schizofrenie“ za to, že mysleli jinak. Dnešní ruská praxe se liší formou, ale ne účelem. Podle reportu organizace OVD-Info a dat shromážděných sdružením APUS šlo od roku 2022 nejméně o desítky politicky motivovaných případů nucené psychiatrie. Současný model méně stojí na ikonických sovětských diagnózách a víc na byrokratickém využití existujících nemocnic, nucené léčby a téměř automatických soudních razítek. Výsledek je ale stejný: nepohodlný hlas zmizí.

Girkin, Poddubnyj a ti, kdo překročili linii

Remeslo není první prorežimní hlas, který po překročení neviditelné hranice přišel o ochranu. Igor Girkin, bývalý důstojník tajných služeb a jedna z klíčových postav konfliktu na Donbasu, byl v létě 2023 zadržen za extremismus poté, co ostře kritizoval vedení války a komentoval Prigožinovu vzpouru. Válečný korespondent Jevgenij Poddubnyj po podpoře Prigožina a generála Djumina na zhruba rok zmizel z frontové obrazovky, měkčí forma trestu, ale čitelná.

Vzorec je selektivní, ale jasný. Kritika armádní nekompetence se toleruje do určité míry, slouží režimu jako ventil. Jakmile ale útok míří přímo na Putina a zpochybňuje jeho legitimitu, přichází tvrdá odpověď. Remeslův případ je v tomto ohledu nejostřejší: nešlo o stížnost na generály, ale o přímé označení prezidenta za zločince a zloděje s výzvou k odstoupení.

Od psychiatrie k vazbě a zpět

Remeslo byl z petrohradské psychiatrie propuštěn po třiceti dnech, 17. dubna. Jenže příběh neskončil. Následoval rozhovor se Sobčakovou, článek ve Washington Post, v němž mluvil o třenicích uvnitř ruských elit a o své práci pro prezidentskou administrativu. A pak přišla standardní represivní mašinérie.

17. července 2026 byl Remeslo zadržen a obviněn z šíření „falešných informací“ o armádě podle článku 207.3 ruského trestního zákoníku, s veřejně uváděnou sazbou pět až deset let. Basmanný soud ho poslal do vazby do 16. září. A 27. července přišel další krok: převoz z vazební věznice do Serbského institutu soudní psychiatrie. Proč a na jak dlouho, veřejně jasné není.

Serbského, ústav, který v sovětské éře sloužil jako jedno z center punitivní psychiatrie. Symbolika je těžko náhodná.

Co Remeslův případ říká o systému

Nejsilnější poselství celé kauzy neleží v tom, co Remeslo řekl. Leží v tom, kdo to řekl, a co se mu stalo. Minulá loajalita není štít. Člověk, který režimu pomáhal budovat propagandistickou infrastrukturu, který svědčil proti Navalnému, který měl kontakty a pověst uvnitř systému, nejdřív zmizel v psychiatrii a poté skončil v trestním řízení s hrozbou až deseti let vězení. A znovu v psychiatrickém zařízení.

Pro kohokoli v Rusku, kdo by zvažoval podobný krok, je zpráva jednoznačná: režim umí použít různé stupně trestu, od mediálního odstavení přes psychiatrickou izolaci až po klasické vězení. A nebojí se je kombinovat. Remeslův případ nenaznačuje rozpad Putinova vnitřního kruhu. Naznačuje ale nervozitu a zhoršující se disciplínu uvnitř systému, který musí vlastního bývalého propagandistu umlčovat sanitkou, vazbou a znovu psychiatrií.

Imunita loajalistů končí přesně ve chvíli, kdy kritika míří na jediného člověka, na kterého mířit nesmí.