Kreml vztekle vyhrožuje Litvě, že se dostane do hledáčku ruských atomovek. Nesnese, že už nemůže Pobaltí ovládat

Dva dny předtím zasedal právní výbor litevského parlamentu, aby posunul návrh na zrušení článku 137 ústavy, ustanovení, které Litvě zakazuje mít na svém území zbraně hromadného ničení i cizí vojenské základny. Peskov nečekal ani čtyřiadvacet hodin. V rozhovoru pro Pervyj kanal řekl doslova, že pokud by na litevském území stála jaderná zbraň namířená na Rusko, „území této země“ se ocitne pod mířidly ruských jaderných zbraní. Žádné datum útoku, žádný konkrétní typ zbraně. Klasický kremelský zastrašovací signál, ostrý, explicitní a vypočítaný na to, aby malou pobaltskou zemi odradil od kroků, které si jako suverénní stát a člen NATO může dovolit.

Proč Litva mění ústavu právě teď

Článek 137 litevské ústavy vznikl v době, kdy na území státu ještě stály ruské jednotky. Poslední ruský voják odešel z Litvy 31. srpna 1993, tři roky po obnovení nezávislosti. Tehdejší prioritou bylo potvrdit suverenitu a zablokovat jakékoli vtahování zpět do postsovětských struktur. Zákaz jaderných zbraní a cizích základen dával smysl jako pojistka nově svobodné země.

Jenže bezpečnostní prostředí roku 2026 vypadá zásadně jinak. Rusko vede válku proti Ukrajině, posiluje vojenskou infrastrukturu v Kaliningradské oblasti i v Bělorusku a jeho jaderná rétorika eskaluje měsíc od měsíce. Litevské zpravodajské služby ve svém hodnocení hrozeb pro rok 2026 varují před růstem ruských kapacit u východních hranic NATO, porušováním vzdušného prostoru a napětím v Baltském moři.

Autoři návrhu v čele s poslancem Juozasem Olekasem argumentují přímočaře: Litva nechce být „slabým článkem“ aliančního odstrašení. Pokud si jiní spojenci (Německo, Belgie, Nizozemsko) žádný takový ústavní zákaz neukládají, proč by měl Vilnius? Seimas návrh 7. července 2026 podpořil poměrem 89 ku 11, šest poslanců se zdrželo. Ke konečnému schválení ale vede ještě dlouhá cesta.

Co musí ještě proběhnout, a co by to znamenalo

Litevská ústava vyžaduje pro změnu dvě hlasování v Seimasu s odstupem nejméně tří měsíců. Při každém z nich musí návrh získat dvoutřetinovou podporu všech 141 poslanců, tedy minimálně 94 hlasů. Prvních 89 hlasů z července je slibný začátek, ale pět chybějících poslanců může v druhém kole rozhodnout.

A i kdyby změna prošla, neznamená to, že příští den do Litvy dorazí jaderné hlavice. Jde výhradně o odstranění domácí právní překážky. Jakékoli skutečné rozmístění by podléhalo aliančním procedurám jaderného sdílení NATO, v nichž zbraně zůstávají pod americkou kontrolou a jejich případné použití vyžaduje politické schválení na nejvyšší úrovni. Podle oficiálního dokumentu NATO nejde o sdílení vlastnictví, ale o sdílení odpovědnosti, rizik a břemen v rámci odstrašení.

Generální tajemník NATO Mark Rutte den před litevským hlasováním, 6. července, na tiskové konferenci před summitem v Ankaře rámoval věc střízlivě: zrušení národních omezení je rozhodnutí jednotlivých států, klíčový zůstává americký jaderný deštník pro celou alianci. Žádný veřejně potvrzený plán rozmístit hlavice do Litvy neexistuje. Vilnius si otevírá možnost. Nic víc, nic míň.

Kremelská logika: zastrašit, co nemůžeš ovládnout

Peskovova reakce je ostrá, ale schéma je povědomé. Moskva opakovaně hrozí jaderným zacílením každému státu, který posiluje obrannou spolupráci s NATO, ať šlo o americký protiraketový štít v Rumunsku, o finský vstup do aliance, nebo o polskou debatu o jaderném sdílení, kterou v březnu 2025 otevřel prezident Andrzej Duda.

U Litvy je ale rétorika explicitnější než obvykle. Peskov nemluvil o neurčitých „protiopatřeních“, přímo řekl, že litevské území bude pod mířidly. Proč zrovna teď, zrovna tady? Litva sousedí s Kaliningradem, kde Rusko drží jednu z nejsilnějších vojenských koncentrací v Evropě. Leží na východním křídle NATO. A hlavně: sama mění pravidla hry jako suverénní stát, který si Moskva po desetiletí zvykla považovat za svou sféru vlivu.

Historická paměť je v tomto kontextu klíčová. Litva byla po paktu Molotov-Ribbentrop okupována a násilně anektována Sovětským svazem v roce 1940. Po obnovení nezávislosti 11. března 1990 Moskva reagovala ultimáty, ekonomickou blokádou a v lednu 1991 i krvavým násilím proti civilistům ve Vilniusu. Podle litevského ministerstva zahraničí šlo o systematický pokus zlomit vůli národa, který se rozhodl odejít z impéria. Nepodařilo se to tehdy. Nepodaří se to ani dnes.

Širší trend: Pobaltí a sever Evropy přehodnocují tabu

Litva není osamocená. V červnu 2026 se podobného ústavního zákazu zbavilo Finsko. Polsko debatu o předsunutém jaderném odstrašení vede veřejně. Východní křídlo NATO postupně opouští sebeomezení, která vznikala v jiné epoše, v době, kdy se Západ domníval, že s Ruskem lze budovat partnerství.

Pro Českou republiku by případný posun znamenal silnější odstrašení na východním křídle aliance, nikoli automatickou změnu každodenní bezpečnosti uvnitř země. Jde o nepřímý efekt: čím věrohodnější je alianční obrana na svých nejexponovanějších bodech, tím menší je riziko, že Moskva bude testovat hranice jinde.

Kreml reaguje prudce právě proto, že nemá nástroje, jak Vilniusu diktovat. Může vyhrožovat. Může zastrašovat. Ale rozhodnutí padá v litevském parlamentu, ne v Kremlu. A přesně to Moskvu dráždí nejvíc.