Kubánský prezident Miguel Díaz-Canel v listopadu 2026 oznámil, že ostrov převedl válečné obranné struktury do trvalého provozu, a to ještě v době míru.
Dne 13. listopadu 2026 stál Díaz-Canel v havanské čtvrti Boyeros, pár kilometrů od mezinárodního letiště José Martí, a před shromážděnými veliteli územní obrany pronesl větu, která shrnuje celý letošní kubánský rok: „Aktivovali jsme struktury času války pro práci v čase míru.“ Nebyla to improvizace. Od ledna 2026 se na ostrově každý pátek koná Den národní obrany. Do března jich proběhlo deset, do července desítky dalších. Počátkem listopadu pak přišlo celostátní strategické cvičení Moncada 2026. Kuba se nepřipravuje na válku ve smyslu, v jakém si ji představíme z hollywoodských filmů. Připravuje se po svém, permanentní mobilizací celé společnosti.
Co přesně Kuba aktivovala
Obranný systém, který Díaz-Canel rozjel, má čtyři patra. Na vrcholu stojí Národní obranná rada, které sám předsedá. Pod ní fungují provinční, municipální a zónové obranné rady, každá s vlastním velením, plány evakuace, ochrany obyvatelstva a zajištění výroby. V Boyeros to v praxi znamenalo nácvik varování před leteckým úderem, rozmístění 36 brigád výroby a obrany a koordinaci hospodářsko-sociálních skupin, které mají udržet chod nemocnic, vodáren a potravinového zásobování i pod palbou.
K tomu přistupují Milice teritoriálních vojsk, dobrovolné oddíly rychlé reakce a civilní pracoviště zapojená do obranného plánu. Oficiální kubánské zdroje mluví o „širokém zapojení obyvatelstva“, od rozebrání a složení pušky přes první pomoc až po znalost úkrytů. Kdo přesně je ze zákona povinen se účastnit, veřejně dostupné dokumenty jednoznačně neříkají. Rozsah zapojení ale naznačuje, že dobrovolnost má své hranice.
Válka celého lidu: doktrína, která má okupaci prodražit
Článek 217 kubánské ústavy říká jasně: strategická koncepce obrany státu stojí na „Válce celého lidu“. Díaz-Canel ji v dubnovém rozhovoru pro deník Granma popsal jako model, v němž má každý Kubánec místo, úkol a formu zapojení. Nejde o ofenzivní doktrínu. Nikdo v Havaně neplánuje vylodit se na Floridě.
Smysl je jiný a vojensky racionální: rozptýlit obranu po celém území, zapojit civilní složky, udržet výrobu potravin a základních služeb a udělat případnou okupaci tak drahou a vyčerpávající, že se útočníkovi nevyplatí. Je to asymetrické odstrašení v čisté podobě. Expert stockholmského institutu SIPRI Siemon Wezeman pro agenturu EFE popsal kubánský arzenál jako zastaralý, převážně ze 70. a 80. let, s „extrémně malými“ námořními a leteckými silami. USA v roce 2025 utratily za armádu 954 miliard dolarů. Kuba ani nemá transparentní rozpočtová data, která by šla srovnat. V konvenční válce by ostrov neměl šanci. Právě proto sází na něco jiného.
Co udělal Washington
Havana nereaguje na jeden Trumpův výrok. Reaguje na sérii kroků, které se v roce 2026 vrstvily jeden na druhý:
- 29. ledna 2026 – Trump podepsal exekutivní příkaz 14380, který označil Kubu za „neobvyklou a mimořádnou hrozbu“ pro národní bezpečnost USA a otevřel cestu k clům proti zemím dodávajícím ostrovu ropu.
- 4. února 2026 – Bílý dům v rozhovoru pro NBC zároveň řekl: „Jednáme s Kubou.“
- 9. března 2026 – Trump v Miami prohlásil, že kdyby byl kubánskou vládou, byl by „alespoň trochu znepokojen“.
- 17. dubna 2026 – V Phoenixu slíbil, že pro Kubu „velmi brzy“ přijde „nový úsvit“.
- 20. května 2026 – Řekl „osvobozujeme Kubu“, ale ve stejný den dodal: „Nebude eskalace.“
Americká politika je tedy dvojkolejná. Tvrdý sankční tlak a válečnická rétorika na jedné straně, deklarovaná ochota jednat na druhé. Kubánský ministr zahraničí Bruno Rodríguez Parrilla v květnu 2026 citoval i údajné Trumpovy výroky o tom, že by bylo možné na ostrov „vejít a všechno srovnat“; samostatný americký primární zdroj těchto slov se nám ale nepodařilo dohledat. Analytici Council on Foreign Relations hodnotí přímé vojenské převzetí Kuby jako spíše nepravděpodobné. Pravděpodobnější jsou incidenty, ukázky síly, námořní tření a pokračující ekonomické škrcení.
Ostrov v krizi, který cvičí obranu
Ironie kubánské situace je v tom, že stát, který mobilizuje společnost k obraně, se zároveň ekonomicky rozpadá. Latinskoamerická hospodářská komise ECLAC odhaduje letošní propad kubánského HDP na 6,5 procenta, po loňském poklesu o 3,8 procenta. České ministerstvo zahraničí před cestami na Kubu aktivně varuje kvůli mnohadenním výpadkům elektřiny, omezené dostupnosti služeb, rostoucí kriminalitě i nepokojům. Podle UNHCR je v zemích Ameriky přes 1,6 milionu Kubánců, kteří ostrov opustili, a dalších 350 tisíc žádá o azyl.
Přesto, nebo právě proto, Havana cvičí. Plán na rok 2026 počítal s příjezdem 2,2 milionu turistů jako jednou z hlavních ekonomických priorit. Případný ozbrojený konflikt by tento křehký sektor zlikvidoval. A nejen kubánský: ministr Rodríguez varoval, že agrese by ohrozila letecké a obchodní trasy celého východu USA a destabilizovala širší Karibik.
Není to rok 1962, ale klid to taky není
Srovnání s karibskou krizí se nabízí, ale kulhá. V říjnu 1962 Sověti rozmístili na Kubě jaderné střely, Kennedy vyhlásil námořní blokádu a svět stál na hranici jaderné války. Nic takového dnes doložené není. Žádná cizí supervelmoc na ostrově jaderné zbraně neinstaluje. Současná vážnost spočívá jinde: v kombinaci amerických sankcí, rétoriky o „osvobození“, kubánské ekonomické agónie a permanentní obranné mobilizace, která proměňuje celou společnost v jeden obranný organismus.
Nejhmatatelnější je praktický rozměr. MZV ČR varuje před cestami na Kubu a upozorňuje, že návštěva ostrova může zkomplikovat pozdější cestu do USA přes program ESTA, je třeba žádat o vízum. Přímá vojenská hrozba pro Evropu je nízká. Nepřímý dopad, tedy další odčerpání americké pozornosti mimo evropské bojiště, migrační tlak a nestabilita v západní hemisféře, už tak nízký být nemusí.
Kuba v roce 2026 převedla starou doktrínu z papíru do pátečního rozvrhu. Každý týden cvičí, každý měsíc mobilizuje, každý den počítá s tím, že se může stát terčem. Zda je to obrana, odstrašení, nebo vnitropolitická mobilizace vyčerpané společnosti, záleží na úhlu pohledu. Nejspíš je to všechno najednou.