Dne 15. listopadu 2026 se nad Kábulem poprvé po více než patnácti letech objevil proudový letoun, československý L-39 Albatros v tálibánských barvách.
Záběry, které jako první zveřejnil reportér kábulské televize Shamshad TV Jamín Saifí, ukazují vzlet z hlavního kábulského letiště a následný průlet v malé výšce nad městem. Žádná simulace, žádná archivní montáž. Stroj, který roky stál venku bez katapultážních sedaček a sloužil nanejvýš jako zdroj náhradních dílů, skutečně letí. Za tím stojí téměř pět let práce a stopy vedou k Rusku i Indii, byť každá jinou cestou a s jiným stupněm prokazatelnosti.
Československý letoun, který přežil všechny afghánské režimy
L-39 Albatros poprvé vzlétl 4. listopadu 1968 z letiště ve Vodochodech u Prahy. Vyvinula ho firma Aero Vodochody jako podzvukový proudový cvičný letoun, který se stal standardním výcvikovým strojem armád Varšavské smlouvy a desítek dalších zemí. Do Afghánistánu jich podle Vojenského historického ústavu dorazilo 26 kusů v letech 1977–1984, tedy ještě za sovětské éry.
Od té doby stroje přežily sovětskou okupaci, občanskou válku, vládu mudžáhidů, první tálibánský režim devadesátých let i americkou intervenci. V devadesátkách je Tálibán nasazoval jako lehké útočné letouny proti Severní alianci, nesly neřízené rakety a pumy. Po roce 2001 zůstaly v afghánském vládním letectvu spíš jako ceremoniální exponáty. Dva kusy, označené 0021 a 0023, prošly v polovině dvoutisícých kompletní opravou v Rusku. Pak opět přestaly létat.
Když v srpnu 2021 Tálibán dobyl Kábul, ukořistil na letišti tři L-39 v neletuschopném stavu. Čtvrtý kus, číslo 0017, stojí dodnes jako exponát v kábulském Omar Mine Museum.
Pět let k jednomu vzletu
Už v prosinci 2021 zachytily otevřené zdroje motorové testy přeživších Albatrosů na kábulském letišti. Analytický web Oryx tehdy popsal stav strojů: chybějící katapultážní sedačky, jeden kus (005) rozebraný na díly, roky bez údržby pod širým nebem.
Co přesně tálibánští mechanici opravovali, nikdy nezveřejnili. Z dostupných indicií ale vyplývá, že šlo o víc než kosmetiku:
- Kanibalizace dílů – běžná praxe tálibánského letectva, kterou popisují i americké inspekční zprávy SIGAR. Jeden stroj obětujete, abyste druhý dostali do vzduchu.
- Staří mechanici – po pádu Kábulu se k Tálibánu podle jeho vlastních tvrzení přidaly stovky bývalých příslušníků afghánského letectva. Americké reporty tato čísla zpochybňují, ale existenci zkušeného personálu nepopírají.
- Historické know-how – dva afghánské L-39 prošly ruskou generálkou, takže existovala servisní dokumentace a zkušenost s typem.
Od prvních motorových testů do vzletu uplynulo čtyři roky a jedenáct měsíců. Téměř pět let práce na jednom letounu; to není průmyslová obnova, to je řemeslná tvrdohlavost.
Ruská stopa: od generálky po vojenskou dohodu
Formulace „pomohlo Rusko“ stojí na dvou pilířích, z nichž každý má jinou váhu.
První je historický. Dvě afghánské L-39 prošly kompletní opravou v Rusku někdy v polovině dvoutisícých let. Ruští technici tedy typ znali, existovala dokumentace, náhradní díly i kontakty. Tato servisní stopa je přímá a doložená.
Druhý pilíř je současný a politický. Moskva uznala tálibánskou vládu v červenci 2025 jako jedna z mála zemí světa. A 27. května 2026, tedy necelých šest měsíců před vzletem Albatrosu, podepsal Sergej Šojgu s tálibánským ministrem obrany Mohammadem Jákúbem dohodu o vojensko-technické spolupráci. Text dohody nebyl zveřejněn, ale analytici se shodují, že jde spíš o údržbu, výcvik a koordinaci než o dodávky těžké techniky.
Přímý důkaz, že ruský technik stál u tohoto konkrétního Albatrosu v Kábulu v roce 2026, veřejně neexistuje. Ale kombinace historické servisní vazby a čerstvé vojensko-technické dohody dělá z Moskvy nejlogičtější externí zdroj podpory.
Indická role: reálná, ale nepřímá
U Indie je situace složitější. Dillí v Afghánistánu rozhodně působí; od 21. října 2025 má v Kábulu znovu plnohodnotnou ambasádu, realizovalo přes 500 rozvojových projektů a před Radou bezpečnosti OSN otevřeně mluví o afghánské stabilitě.
Technická stopa v tálibánském letectvu existuje taky. Oryx už v roce 2021 zachytil práce na indických vrtulnících HAL Cheetal na kábulském letišti. Indie je tedy v afghánském leteckém ekosystému přítomná.
Jenže pro tento konkrétní L-39 veřejně dohledatelné potvrzení indické pomoci chybí. Žádný doložený indický technik, žádný prokazatelný díl, žádné oficiální vyjádření. Indická role v příběhu Albatrosu je reálná jako kontext (Dillí udržuje s Kábulem pragmatický vztah a má v zemi technickou infrastrukturu), ale jako přímá pomoc s obnovou letounu zůstává v rovině indicie, ne důkazu.
Co jeden starý letoun mění, a co ne
Jeden podzvukový cvičný letoun ze šedesátých let regionální rovnováhu sil nepřepíše. SIGAR ještě v roce 2024 citoval experty, podle nichž tálibánské letectvo bez výrazného doškolení personálu nepředstavuje regionální hrozbu. Evropská agentura EASA sice afghánský vzdušný prostor pod 10 000 metry hodnotí jako vysoce rizikový, ale kvůli militantům a slabému řízení letového provozu, ne kvůli jednomu Albatrosu.
Důležitější je signál. Tálibán ukázal, že dokáže vracet do provozu i dlouhodobě odstavenou proudovou techniku a že na to není sám. Rusko s ním uzavírá vojenské dohody, Indie udržuje pragmatický kanál a obě mocnosti tak de facto obcházejí sankční režim OSN, který na tálibánské entity stále dopadá včetně zbrojního embarga.
České ministerstvo zahraničí k Afghánistánu udržuje stálé varování před vysoce rizikovou situací, slovenské MZV doporučuje zemi opustit. Ani Praha, ani Bratislava, ani samotné Aero Vodochody se ke vzletu „svého“ letounu nad Kábulem veřejně nevyjádřily.
Albatros nad Kábulem nic zásadního nemění. Je to ale vizitka toho, co Tálibán umí, koho má za zády a kam směřuje.
The Afghan Taliban with Russian and Indian assistance have refurbished an old L-39 Albatros jet. The aircraft was spotted taking off from Kabul Airport today. https://t.co/lzfEdozOPs
— Mohsin Ali (@Mohsin_o2) November 15, 2026