Náš soused jako nejslabší článek obrany Evropy – pokud zaváhá, NATO nemá proti Rusku šanci

Scénář pochází z pera Carla Masaly, profesora bezpečnostní politiky na Univerzitě Bundeswehru v Mnichově. V knize Wenn Russland gewinnt ho neprezentuje jako proroctví, ale jako test: co se stane, když největší ekonomika kontinentální Evropy nedokáže reagovat dostatečně rychle a jednoznačně. Masala staví svůj myšlenkový experiment na reálných trendech, válečných hrách a odborných debatách. A právě Berlín je v něm bodem, kde se rozhoduje, zda článek 5 Severoatlantické smlouvy zůstane věrohodný, nebo se promění v prázdnou větu na papíře.

Proč právě Německo rozhoduje o obraně Evropy

Německý Bundestag to v lednu 2025 napsal bez okolků: spojenci od Berlína očekávají, že bude „páteří kolektivní obrany a odstrašení v Evropě“. Nejde o frázi. Německo je největší ekonomikou EU, logistickým uzlem pro přesuny sil na východ a státem, jehož politický signál, ať už kladný, nebo váhavý, nastaví tón pro zbytek aliance.

Pokud Berlín v prvních hodinách krize jasně potvrdí závazek a aktivuje připravené jednotky, menší spojenci dostanou impuls jednat stejně. Pokud zaváhá, řetězový efekt míří opačným směrem. Právě proto Masalův scénář neklade otázku „má Německo dost tanků?“, ale „rozhodne se Německo včas?“

Masalův scénář: omezený útok jako test ochoty

Narva a Hiiumaa nejsou náhodný výběr. Masala volí omezený, geograficky ohraničený útok, přesně takový, který spadá do šedé zóny mezi plnohodnotnou válkou a provokací. Ruská strana v jeho scénáři nesáhne po totální agresi proti NATO. Místo toho testuje jedinou věc: je aliance ochotná riskovat širší eskalaci kvůli malému kousku estonského území?

Právě v tomto prostoru se rozhoduje. Kdyby šlo o masivní invazi, reakce by byla automatická. Omezený útok ale vyžaduje politické rozhodnutí, a to rychlé. Masala výslovně píše, že scénář „leží v oblasti možného“ a že jeho smyslem je ukázat, co je ve hře, pokud Evropa po válce na Ukrajině nedoplní schopnosti.

Peníze tečou, připravenost zaostává

Jeden argument proti tezi o slabém Německu zní: Evropa přece zbrojí. A je pravdivý, do jisté míry. NATO v březnu 2026 oznámilo, že poprvé v historii všechny členské státy hlásily výdaje minimálně 2 % HDP na obranu. Německo práh splňuje. Polsko jde na 4,48 %, polské ministerstvo obrany mluví dokonce o 5 % včetně investic do vojenské mobility.

Jenže rozpočet není totéž co připravenost. Srovnání ukazuje propast:

• Polsko – frontový stát, tempo přezbrojení odpovídá urgenci, 4,48 % HDP.
• Francie – 2,05 % HDP, ale historicky suverénní strategická kultura a nejsilnější vojenská mocnost EU podle Masaly.
• Německo – splňuje 2% minimum, buduje brigádu v Litvě (4 800 vojáků), ale řeší personální limity, schopnost okamžitého nasazení jednotek a společenskou ochotu nést riziko.

Problém Berlína neleží v tom, zda utrácí. Leží v tom, zda dovede převést zdroje do okamžitě použitelné síly.

Německá veřejnost: opatrnost jako systémový faktor

Data projektu Security Radar 2025 Friedrich-Ebert-Stiftung kreslí obraz země, která se vojenské angažovanosti instinktivně brání:

• 69 % Němců nevěří, že by se země ubránila ruskému útoku.
• 69 % je skeptických k vojenským intervencím obecně.
• 54 % odmítá další dodávky zbraní Ukrajině.
• 79 % odmítá vyslání vlastních vojáků do konfliktu.
• Přitom 54 % podporuje vyšší vojenské výdaje.

Výsledný obraz není jednoznačné selhání. Je to rozpor: Němci chtějí být chráněni, ale nechtějí nést náklady ochrany v podobě rizika. Pro politika, který má v prvních hodinách krize rozhodnout o aktivaci sil, je tohle prostředí, kde se snadno volí opatrnost místo rychlosti.

Co to znamená pro Česko

Česká obranná strategie z roku 2023 počítá s dlouhotrvající válkou vysoké intenzity a explicitně s přijímáním, přesuny a podporou velkého množství spojeneckých sil přes české území. Koncepce výstavby armády do roku 2035 rozpracovává mobilizaci, zálohy a operační přípravu státního území.

Pokud by Německo jako hlavní západní uzel zaváhalo, Česko přijde o část strategické hloubky. Přesuny posil na východní křídlo se zpomalí. Tlak na vlastní ochranu kritické infrastruktury vzroste. Nejde o to, že by Berlín měl v úmyslu „nechat nás být“, jde o to, že první fáze krize by mohla být politicky obtížnější a pomalejší, než alianční plány předpokládají.

Brigáda v Litvě je dnes nejkonkrétnějším testem toho, zda Německo myslí svou proměnu vážně. Pokud ji Berlín personálně naplní, materiálně vybaví a politicky podrží i v napjaté situaci, signál pro celou alianci bude jasný. Pokud ne, Masalův scénář zůstane nepříjemně blízko oblasti možného.