Nečekané vesmírné ambice z Jižní Ameriky: Argentina vystřelila dvě suborbitální rakety, buduje vlastní kosmický program

Rakety nesly jména Cástor a Pólux, po dvojčatech z řecké mytologie, a celá kampaň se příznačně jmenovala Géminis. Nešlo o pokus dostat satelit na oběžnou dráhu ani o komerční start. Obě střely letěly po parabolické křivce vzhůru a zase dolů, aniž by dosáhly stabilního oběhu kolem Země. Přesto mají pro Argentinu mimořádný význam: představují třetí a čtvrtý let řady MET, kterou argentinské letectvo používá k ověřování motorů, avioniky, telemetrie i schopnosti vyzvedávat náklad z oceánu. A především k výcviku lidí, bez nichž žádný kosmický program nemůže fungovat.

Co přesně Argentina otestovala

MET 3-SO „Cástor“ nesl odlehčený motor a novou trysku. MET 4-SO „Pólux“ měl za úkol ověřit něco složitějšího, návrat užitečného zatížení zpět na zem, respektive na hladinu. Podle oficiální zprávy argentinské vlády se při obou letech zkoušela také nová palubní počítačová jednotka, telemetrické systémy nové generace, systém nouzového ukončení letu a pátrací dron BÚHO, který pomáhal lokalizovat a vyzvednout náklad z moře.

Sondážní raketa je podle NASA levnější a rychlejší platforma pro experimenty a měření. Vystoupá do velké výšky, krátce se ocitne v prostředí blízkém vesmíru, ale nikdy nezíská dostatečnou rychlost, aby zůstala na oběžné dráze. Právě proto je ideální pro testování komponent, které jednou poletí výš.

Série MET přitom nezačala letos. Předchozí dva lety, MET 1-SO „Escorpio“ a MET 2-SO, proběhly v roce 2025. Argentina tedy za necelé dva roky zvládla čtyři suborbitální starty vlastních raket. To není tempo SpaceX, ale pro zemi, která se vrací k domácímu raketovému vývoji, je to solidní kadence.

Tradice sahající do šedesátých let

Kdo by si myslel, že Argentina začíná od nuly, mýlil by se. Argentinská kosmická historie sahá do roku 1961, kdy vznikla Národní komise pro kosmický výzkum CNIE. V šedesátých a sedmdesátých letech země vyvíjela vlastní sondážní rakety s názvy Orion, Canopus, Rigel a Castor. Pak přišla desetiletí útlumu, ekonomických krizí a politických zvratů. Raketové kompetence se rozplynuly.

Dnešní program MET je proto spíš návrat než start. A právě v tom spočívá jeho skutečný význam: Argentina nestaví jen rakety, ale znovu buduje celý řetězec schopností, od návrhu pohonné jednotky přes řízení letu až po vyzvednutí nákladu z oceánu. Brigádní generál Valverde, který program zastřešuje, veřejně mluvil o tom, že země potřebuje schopnost dostat vlastní nosiče a satelity na orbitu i z hlediska obrany.

Dvě paralelní cesty do vesmíru

Argentina dnes provozuje dva oddělené proudy kosmického úsilí a je důležité je nezmíchat dohromady.

Obranný proud je právě řada MET pod ministerstvem obrany a letectvem. Suborbitální testy, validace technologií, výcvik specialistů. Žádné satelity na oběžné dráze, žádné komerční služby. Zatím.

Civilní proud řídí agentura CONAE a míří podstatně výš. Argentina už má za sebou provoz radarových satelitů SAOCOM 1A a 1B, které sledují vlhkost půdy pro zemědělství a monitorují přírodní katastrofy. Chystá misi SABIA-Mar zaměřenou na oceány s plánovaným startem v první polovině roku 2027. A v lednu 2026 prezidentská kancelář veřejně podpořila misi ATENEA spojenou s americkým programem Artemis.

Klíčovým projektem civilního proudu je rodina nosičů Tronador. Podle veřejných materiálů CONAE má Tronador II jednou vynášet až 250 kilogramů na polární orbitu ve výšce 600 kilometrů, Tronador III pak až tunu. Cesta k tomu vede přes testovací vozidla TII-70 a TII-150. Podle staršího veřejného plánu se počítalo s prvními zkouškami TII-70 na počátku roku 2026 a s postupem až do roku 2030. Aktualizovaný harmonogram veřejně dostupný není, takže přesné datum prvního argentinského orbitálního startu zůstává otevřené; realisticky jde spíše o konec dekády nebo období po roce 2030.

Zajímavé je, že Argentina obě cesty kombinuje pragmaticky. Obranný nanosatelit ETNS odstartoval v říjnu 2026 na americkém Falconu 9. Země tedy nakupuje startovní služby tam, kde je potřebuje hned, a zároveň investuje do vlastní schopnosti, aby jednou nemusela.

Kde stojí Argentina v regionu a ve světě

V Latinské Americe je ve startovní infrastruktuře dál Brazílie. Ta provozuje dva kosmické startovní areály, CLBI a CLA, a její sondážní rakety VS-30 a VSB-30 mají veřejně definované parametry: VSB-30 dosahuje výšky přes 270 kilometrů s nákladem do 400 kilogramů. U argentinských raket MET takto detailní výkonová čísla veřejně publikována nebyla, což odpovídá jejich experimentálnímu charakteru.

Ve srovnání s historickými milníky velkých kosmických mocností je Argentina stále v předorbitální fázi. Explorer 1, první americký satelit, odstartoval už 31. ledna 1958. Čínský Tung-fang-chung-1 následoval 24. dubna 1970. Argentina zatím kvalifikuje subsystémy a učí se znovu létat, ale dělá to systematicky a s jasným cílem.

Největší hodnota argentinského programu je podle nás právě v tom, co není na první pohled vidět. Nejde o velikost raket ani o dosažené výšky. Jde o to, že země obnovuje kompletní průmyslový a znalostní řetězec, od výroby motorů přes telemetrii a avioniku po výcvik týmů, které umějí řídit misi od odpočítávání po vyzvednutí nákladu z vody. Kdo tohle jednou zvládne se sondážní raketou, má základ pro něco většího.

Proč to není jen prestiž

Argentinské oficiální dokumenty mluví jasně: nejde primárně o vlajku na raketě. Národní kosmický plán staví na pozorování pevniny a oceánů, na podpoře zemědělství, na monitoringu přírodních katastrof a na technologické suverenitě. Strategické směrnice pro roky 2025–2027 řadí kosmické a satelitní technologie mezi státní priority, a to i za vlády prezidenta Mileiho, který je jinak známý radikálními škrty ve veřejných výdajích. Model „šetřit obecně, podržet strategické technologie“ tu funguje.

Argentina navíc tlačí i regionální spolupráci. Stojí za vznikem Latinskoamerické a karibské kosmické agentury ALCE, která má koordinovat kosmické úsilí celého regionu. A na svém území hostí hlubokovesmírnou stanici ESA DS3 v Malargüe, jednu ze tří stanic, které Evropská kosmická agentura používá ke komunikaci s meziplanetárními sondami.

Dva suborbitální lety z pobřežní základny v Patagonii samy o sobě nikoho na Mysu Canaveral neprobudí. Ale pro Argentinu představují něco, co si za peníze nekoupí: důkaz, že celý řetězec od motoru po vyzvednutí nákladu z oceánu funguje a že lidé, kteří ho ovládají, opět existují.