Novinářka získala Lukašenkovu příručku hybridní války proti EU a podělila se, co je cílem Běloruska v područí Ruska

Když se řekne „příručka hybridní války“, člověk si představí jeden tajný svazek s razítkem. Realita je jiná, a v jistém smyslu znepokojivější. Ašurkevičová, běloruská novinářka žijící v exilu, pro server Politico shromáždila soubor materiálů: záznamy telefonních odposlechů, vízové a logistické dokumenty, videa i výpovědi současných a bývalých členů bezpečnostních složek. Dohromady tvoří něco jako operativní manuál. Krok za krokem popisují, jak běloruský režim přivážel migranty z Blízkého východu, ubytovával je v hotelech napojených na stát, legalizoval jejich pobyt přes víza a cestovní kanceláře a nakonec je organizovaně přesouval k hranicím Polska, Litvy a Lotyšska. Nejde o konspirace. Jde o zdokumentovaný postup, který má konkrétní cíl: rozsévat politické rozpory uvnitř Evropské unie a donutit Brusel, aby s Lukašenkovým režimem znovu jednal.

Od migrantů k hranici: jak manuál fungoval v praxi

Investigace odhaluje logistiku, která nemá s chaotickým pašeráctvím nic společného. Běloruský stát nejprve otevřel vízové kanály pro občany Iráku, Sýrie a dalších zemí. Cestovní kanceláře s vazbami na režim zajistily letenky a ubytování. Po příletu do Minsku byli migranti přesunuti do pohraničních oblastí, často autobusy, které objednaly státní struktury.

Klíčový detail z odposlechů: bezpečnostní složky dostaly pokyn „neřešit migranty mířící do Evropy“. V pozdější fázi operace se přístup změnil. Menší, lépe řízené skupiny dostávaly žebříky a nůžky na kov. Příslušníci je doprovázeli přímo k plotům. Když se někdo pokusil od hranice stáhnout, čelil podle svědectví bití a násilnému vracení zpět k plotu.

Ašurkevičová po zveřejnění investigace v lednu 2025 téma dále vysvětlovala v médiích, mimo jiné v rozhovoru pro australskou ABC Radio National. Přesnou cestu, jakou se k materiálům dostala, veřejně nepopsala, a to kvůli ochraně zdrojů. Známo je, že odposlechy sdíleli s Politico bývalí běloruští bezpečnostní činitelé.

Cíl operace: pomsta za sankce a vynucený dialog

Proč to Lukašenko dělal? Odpověď má dvě vrstvy. Ta bezprostřední je odveta. Po zfalšovaných prezidentských volbách v srpnu 2020 a brutálním potlačení protestů uvalila EU na Bělorusko sérii sankcí. Režim v Minsku na to odpověděl tím, co uměl: využil geografickou polohu země jako tranzitního koridoru a z migrantů udělal nástroj nátlaku.

Hlubší vrstva je strategičtější. Lukašenko potřeboval prolomit izolaci. Chtěl, aby ho Evropa znovu brala jako nevyhnutelného partnera, se kterým se musí jednat, bez ohledu na represi uvnitř země. Jak v rozhovoru pro rumunský server Veridica vysvětlila politoložka Alesia Rudniková, kterou Ašurkevičová zpovídala: režim chce přežít bez skutečné liberalizace. Oslabení sankčního tlaku a obnovení komunikačních kanálů by pro Minsk znamenalo vítězství.

Područí Ruska: závislost, ne loutkovost

Formulace „v područí Ruska“ vyžaduje upřesnění. Bělorusko není pouhá loutka Kremlu; Lukašenko si udržuje taktický manévrovací prostor a stylizuje se jako samostatný hráč. Jenže po roce 2020 se jeho reálné možnosti dramaticky zúžily. Bez ruské politické opory by režim pravděpodobně neustál tlak protestů ani mezinárodní izolaci. Podpora ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 (Bělorusko poskytlo území jako nástupní prostor) závislost ještě prohloubila.

Rudniková to shrnuje jednoduše: Lukašenko zůstane loajální Putinovi, dokud to neohrozí jeho vlastní moc. Autonomní v provedení, závislý v přežití. Pro Evropu to znamená, že běloruské hybridní operace nelze číst odděleně od ruské strategie, ale ani je s ní zcela ztotožňovat.

Evropa už nečte hrozbu jen jako migrační krizi

Podzim 2021 byl hlasitý a vizuální: tisíce lidí u polských plotů, vodní děla, záběry v hlavních zprávách. Ale to, co se od té doby změnilo v Bruselu, je možná důležitější než samotné záběry.

Rada EU v prosinci 2025 rozšířila sankční režim vůči Bělorusku tak, aby pokrýval nejen instrumentalizaci migrantů, ale i zahraniční manipulaci s informacemi (tzv. FIMI), zásahy proti demokratickým institucím a útoky na kritickou infrastrukturu. V březnu 2026 pak Rada přijala závěry k posílení schopnosti EU čelit hybridním hrozbám, které výslovně zdůrazňují nutnost využít celý dostupný soubor nástrojů: od včasného odhalování přes sankce a kyberdiplomacii až po koordinaci s NATO.

Pro Česko je běloruská hrozba zatím spíš nepřímá. Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost ve strategii na roky 2026–2030 jmenuje jako hlavní aktéry Rusko a Čínu, nikoli Bělorusko samostatně. Ale jako součást širší rusko-běloruské hybridní osy se téma dotýká i nás, ať už jde o odolnost institucí, informačního prostoru, nebo alianční reakci na útoky proti východní hranici Unie.

Lidská cena: 116 mrtvých a počítání nekončí

Za geopolitickými schématy stojí konkrétní lidé. Zpráva nadace Ocalenie a partnerských organizací včetně Human Constanta dokumentuje 116 úmrtí migrantů na hranici EU s Běloruskem do konce března 2024. Dalších nejméně 26 úmrtí zaznamenaly výpovědi samotných migrantů. Lidé umírali v lesích, v bažinách, podchlazením, vyčerpáním. Ti, kteří přežili a pokusili se od hranice odejít zpět, čelili podle svědectví násilí ze strany běloruských složek.

Tito lidé nebyli vojáci ani agenti. Byli nástrojem, použitým a odhozeným. A právě to je nejcyničtější rozměr celé operace: režim, který tvrdí, že brání suverenitu, záměrně obětoval životy cizinců, aby si vynutil politický dialog s Evropou.

Investigace Taťjany Ašurkevičové není příběhem jedné krize z roku 2021. Je to dokumentace opakovatelného modelu, který může měnit nástroje (migraci, dezinformace, útoky na infrastrukturu), ale ne svůj cíl: destabilizovat Evropu a zajistit přežití režimu v Minsku.