Polsko se obrací proti Ukrajině, stačil Zelenského jediný přešlap. Ale vzít zpět, co udělal, už stačit nemusí

Volodymyr Zelenskyj 26. května 2026 podepsal dekret č. 440/2026, kterým Oddělenému centru speciálních operací „Sever“ udělil čestný název „jménem Hrdinů UPA“. Zdůvodnění znělo věcně: obnova historických tradic národního vojska a ocenění vzorného plnění bojových úkolů. Jenže tři písmena, UPA, zasáhla nejcitlivější místo polské kolektivní paměti. Ukrajinská povstalecká armáda je v Polsku neodmyslitelně spojená s volyňskými masakry. A právě v okamžiku, kdy se Varšava a Kyjev po letech přetahování konečně posouvaly vpřed v otázce exhumací obětí, přišel krok, který polská strana přečetla jako facku.

Co přesně Zelenskyj podepsal a co tím spustil

Dekret sám o sobě zabírá pár řádků. Jednotka speciálních sil dostala čestné pojmenování, prezidentská kancelář ho den poté zopakovala ve veřejném blahopřání k desátému výročí ukrajinských SSO. V Zelenského příspěvku na síti X z 27. května už ale název „Hrdinové UPA“ chyběl, dominoval válečný výkon elitních vojáků, poděkování za nasazení na frontě. Jako by Kyjev okamžitě pochopil, že v mezinárodní komunikaci je ten symbol nepoužitelný.

Jenže dekret byl podepsaný. A nebyl sám. Už 19. května Zelenskyj oznámil zahájení procesu přepohřbení Andrije Melnyka, kontroverzního vůdce Organizace ukrajinských nacionalistů. Konec května 2026 tak nepůsobí jako izolovaný přešlap, ale jako vědomý posun v ukrajinské paměťové politice, a Polsko to přečetlo přesně takto.

Varšava odpověděla na třech frontách

Reakce přišla 29. května a byla trojstupňová.

Polské ministerstvo zahraničí vydalo stanovisko, v němž mluví o rozhořčení a varuje, že krok ohrožuje strategické partnerství. Premiér Donald Tusk rozhodnutí označil za znepokojivé a urážející polskou historickou citlivost, ale zároveň nechal otevřená vrátka: bezpečnostní spolupráce pokračuje, 47. balík vojenské pomoci byl téměř celý doručen, 48. balík v hodnotě zhruba 1,3 miliardy korun se připravuje.

Nejostřeji reagoval prezident Karol Nawrocki. Zelenského dekret podle něj dodal „mnoho kyslíku ruské propagandě“, zpochybnil „mentalitu“ ukrajinského vedení a navrhl zařadit na jednání kapituly otázku odebrání Řádu bílé orlice, který Zelenskyj obdržel jako nejvyšší polské státní vyznamenání. Nawrocki tak otevřel symbolickou rovinu, která přesahuje diplomacii; jde o gesto srovnatelné s veřejným odvoláním důvěry.

Rozdíl mezi Tuskem a Nawrockým je klíčový. Premiér hraje na dvě strany: kritizuje Kyjev, ale drží bezpečnostní linku. Prezident eskaluje, protože historická paměť je jeho politický terén. Oba přitom reagují na totéž, na náladu vlastních voličů.

Průzkumy ukazují škodu, kterou dekret nedokáže vzít zpět

A právě tady se láme skutečný příběh. Dva nezávislé průzkumy agentury SW Research, provedené v prvních dvou týdnech června, změřily dopad na polské veřejné mínění.

• Průzkum pro Rzeczpospolitu (12. června 2026): 51,9 % dotázaných uvedlo, že se po Zelenského rozhodnutí zhoršil jejich vztah k Ukrajině a Ukrajincům.
• Průzkum pro Onet (3. června 2026): 65,2 % respondentů řeklo, že dekret negativně ovlivnil jejich pohled na polsko-ukrajinské vztahy.

Nejde o abstraktní diplomatickou roztržku. Jde o měřitelný posun v hlavách milionů lidí, kteří volí, platí daně a jejichž ochota nést náklady podpory Ukrajiny se právě snížila. Polští politici, ať už chtějí, nebo ne, budou s těmito čísly pracovat při každém dalším hlasování o vojenském balíku, při každé debatě o kompenzacích z Evropského mírového nástroje, při každém rozhodnutí o tom, zda poslat další munici nebo MiGy-29.

Proč ani couvnutí nemusí stačit

Ukrajinský ministr zahraničí Andrij Sybiha po vypuknutí krize zvolil smířlivý tón. Tvrdil, že název vybrala armáda, nikoli politické vedení, že šlo o poctu těm, kdo bojovali proti „imperiální Moskvě“, a nabídl dialog. Polský ministr obrany Władysław Kosiniak-Kamysz po jednání s šéfem ukrajinské vojenské rozvědky Kyrylem Budanovem potvrdil, že obě země „zůstávají partnery v bezpečnostních otázkách“.

Dveře tedy zůstávají otevřené. Ale místnost za nimi vypadá jinak než před 26. květnem.

Spor totiž nepřišel ve vzduchoprázdnu. Polsko-ukrajinský dialog o exhumacích obětí volyňských masakrů se po letech blokací konečně rozjížděl. Právě proto mohl být polský pocit zmařené investice do smíření tak intenzivní: Varšava ustupovala, hledala kompromisy, a Kyjev mezitím podepisoval dekret oslavující symbol, kvůli kterému se vyjednávalo. Historické srovnání nabízí éra Duda–Porošenko v letech 2017–2018, kdy Ukrajina zastavila polské exhumace po odstranění pomníku UPA v Hrušovicích. Tehdejší krize byla institucionálně závažná, ale neměla k dispozici sociální sítě a průzkumy, které by ji během dnů přeměnily v čísla veřejného mínění.

Co to znamená pro českou optiku

Česko stojí v jiné pozici. Historická zkušenost s UPA existuje (volyňští Češi, „banderovské“ téma po roce 1947), ale nemá zdaleka takovou politickou váhu jako v Polsku. Česká vláda v únoru 2026 schválila pokračování Programu Ukrajina na roky 2026–2030, Praha drží dlouhodobou linii podpory. Zároveň se Česko nepřipojilo k evropskému úvěrovému balíku 90 miliard eur pro Ukrajinu, takže i bez UPA je evropská debata o podpoře Kyjeva fragmentovaná.

Polsko-ukrajinská krize ale vysílá signál, který se týká všech spojenců: symbolická politika Kyjeva má reálnou cenu. A tu neplatí jen diplomaté, ale voliči v zemích, které posílají zbraně.

Zelenskyj možná dekret stáhne. Možná ne. Ale čísla z polských průzkumů už stažena nebudou, a právě s nimi budou polští politici počítat, až příště přijde na stůl otázka, kolik ještě stojí za to pro Ukrajinu udělat.