„Protivzdušná obrana Ruska zůstane stejná.“ Rusové volají po změně, zatímco generálové zuřivě brání své pozice

Dne 3. června, zatímco v Petrohradu probíhalo prestižní ekonomické fórum SPIEF, dopadly na nedaleko stojící ropný terminál ukrajinské bezpilotní prostředky. O dva týdny později podobný scénář zopakovaly nálety na moskevskou rafinérii. Obě města patří k nejchráněnějším místům celého Ruska, a přesto drony pronikly. V ruském proválečném prostoru to vyvolalo vlnu kritiky, jaká se dříve objevovala jen v exilových médiích. Publicista Dmitrij Verchoturov ji shrnul do jedné věty: protivzdušná obrana se změní tak, aby zůstala stejná. Tedy víc téhož, žádná skutečná přestavba. A generálové, výrobci i mediální komentátoři podle něj mají pádný důvod ten stav chránit: své posty, zakázky a vliv.

Pantsir jako symbol: hodně raket, málo pokrytí

Páteří ruské obrany proti dronům je komplex Pantsir-S1 a jeho novější verze S2. Podle údajů, které Verchoturov čerpá z ročenky The Military Balance, mělo Rusko k roku 2024 přibližně 80 těchto systémů. Po navýšení dodávek, které v dubnu 2024 oznámil tehdejší ministr obrany Šojgu, se jejich počet odhaduje na zhruba stovku. Státní korporace Rostec od léta 2025 dodává nové minirakety, které zvyšují zásobu jednoho Pantsiru až na 48 kusů munice, téměř dvojnásobek oproti standardní výbavě.

Problém je v aritmetice. Stovka komplexů dokáže bránit stovku bodů: letiště, rafinérii, velitelství. Rusko má ale tisíce objektů kritické infrastruktury roztažených přes jedenáct časových pásem. Pantsir je bodový štít. Proti roji levných dronů, které letí nízko nad terénem a přicházejí z různých směrů, je to jako stavět plot z tyčí: mezi každými dvěma zeje mezera.

Co chtějí kritici a co nabízejí „systémoví“ experti

Verchoturovova kritika míří hlouběji než k počtu raket. Požaduje zveřejnění alespoň agregovaných dat o náletech: výšky letu, koridory průniků, práci radarů, meteorologické podmínky. Bez nich podle něj nelze navrhnout ani teorii řešení. Utajení přitom neslouží jen bezpečnosti; chrání i ty, kdo by za selhání nesli odpovědnost.

Druhá linie debaty je loajálnější, ale i ona přiznává, že stávající model nestačí. Vojenský komentátor Alexej Leonkov v Rossijské gazetě navrhuje souvislé radarové, optické a akustické detekční pole doplněné mobilními palebnými skupinami a umělou inteligencí. Igor Korotčenko chce modernizovat sovětské protiletadlové kanóny ZU-23. Konstantin Sivkov zase volá po přenesení části obrany na objektové a teritoriální síly, ovšem striktně pod armádním velením, žádné „soukromé PVO“.

Všechny tři návrhy mají jedno společné: doplňují existující model, nebourají ho. Verchoturov je proto označuje za mluvčí určitých vojensko-průmyslových zájmů, lidi, kteří vystupují ve státních médiích a jejichž recepty náhodou nevyžadují zánik starých kompetencí ani přerozdělení rozpočtů.

Trojúhelník kariéra, zakázky, mediální obhajoba

Proč by generálové měli „zuřivě bránit své pozice“? Verchoturovova odpověď je institucionální, ne osobní. Skutečná přestavba protidronové architektury by znamenala nové velitelské struktury, nové funkce, nové výrobce, a zánik těch starých. Kdo dnes řídí baterii Pantsirů, nemusí zítra řídit síť akustických senzorů. Kdo dnes vyrábí rakety za miliony rublů, nechce slyšet, že je levnější řešení efektivnější.

Výsledkem je trojúhelník, v němž se kariérní zájmy generálů, zakázky zbrojovek a mediální obhajoba stávajícího stavu vzájemně posilují. Každý článek řetězce má důvod tlačit na „vylepšení starého“ místo přijetí nového. A tak Rusko dostává víc Pantsirů, víc raket do Pantsirů, víc improvizací kolem Pantsirů, ale ne integrovaný systém, který by dokázal pokrýt celé zázemí proti levným, pomalým a nízko letícím cílům.

Podle analýzy serveru Meduza má přitom Ukrajina proti dálkovým dronům vrstevnatější model: včasné varování, radarovou síť pro nízko letící cíle, akustické senzory, letectvo a mobilní palebné týmy. Rusko víc spoléhá na bodovou obranu a trpí slabším automatickým sdílením dat mezi senzory a prostředky ničení. Paradoxně tak země, která se prezentuje jako druhá vojenská velmoc světa, čelí asymetrii, v níž ji menší protivník nutí hrát hru, na kterou její obrana nebyla navržena.

Symbolika, která bolí víc než statistika

Čísla sestřelených dronů, jimiž se ruské ministerstvo obrany chlubí, vypadají impozantně. Jenže i jediný průnik na moskevskou rafinérii nebo petrohradský terminál během prestižního fóra má větší dopad než stovka zachycených cílů nad Brjanskem. Při oslavách Dne vítězství 9. května 2026 Rusko poprvé po letech neukázalo v Moskvě vojenskou techniku; Reuters to přičítá právě hrozbě ukrajinských dronů. Když stát nedokáže bezpečně vystavit tanky na vlastním náměstí, statistika sestřelů ztrácí přesvědčivost.

Pro ruskou veřejnost, zvyklou na obraz nedobytného týlu, je to posun. Nejde o masový protivládní protest, ale o viditelnou erozi důvěry uvnitř samotného proválečného tábora. Kritika zaznívá na Telegramu, v odborných časopisech i ve státních médiích, jen se pečlivě formuluje tak, aby nežádala hlavu konkrétního generála, nýbrž „systémové zlepšení“.

Levné drony proti drahé obraně

Jádro ruského problému není absence zázračné zbraně. Je to ekonomická a architektonická asymetrie. Ukrajinský dron s doletem přes tisíc kilometrů stojí zlomek ceny rakety, kterou ho Pantsir sestřelí. Při masovém náletu desítek bezpilotních prostředků se zásoby munice vyčerpávají rychleji, než je výroba doplní. A i kdyby Rusko zdvojnásobilo počet Pantsirů, stále bude chránit body, ne plochu.

Řešení, které kritici popisují (jednotný datový obraz, automatické sdílení cílů, levné masové prostředky ničení, hustá senzorová síť), vyžaduje přesně to, co Verchoturov označuje za politicky nemožné: rozbít stávající kariérní a průmyslové pořádky. Vytvořit nové velení, nové výrobní linky, nové doktríny. A přiznat, že dosavadní systém na novou hrozbu nestačí.

Rusko se tedy adaptuje, ale po svém: reaktivně, inkrementálně, v rámci struktur, které problém spoluvytvářejí. Drony mezitím létají dál.