Putin čeká na správný okamžik, než začne jednat vážně. Do té doby hraje s Trumpem divadlo, varují experti

Když americký prezident v lednu 2026 prohlásil pro Reuters, že Putin je „připravený uzavřít dohodu“, analytici po obou stranách Atlantiku reagovali téměř shodně: připravený je maximálně k dalšímu kolu jednání, ne k míru. Alexander Baunov z Carnegie Russia Eurasia Center to v únoru 2026 shrnul lapidárně: Moskva čeká buď na průlom na frontě, nebo na „velký obchod“, v němž by Washington nabídl víc než jen dohodu o Ukrajině. Dokud se ani jedno nezmaterializuje, Kreml nemá důvod slevit z maxima. A tak se diplomatický proces, který Bílý dům prodává jako cestu k míru, stává kulisou, za níž pokračuje válka opotřebením.

Schůzky, pracovní skupiny, nulový posun

Chronologie americké iniciativy je na první pohled působivá. Už 4. března 2025 Bílý dům veřejně oznámil strategii „mír prostřednictvím síly“. O tři týdny později proběhla v Rijádu americko-ruská expertní jednání o Černém moři a energetické infrastruktuře. V dubnu administrativa tvrdila, že „poprvé po třech letech“ dostala obě strany k seriózním rozhovorům. V květnu přibyl americko-ukrajinský rekonstrukční fond.

Jenže každý z těchto kroků měl jednu společnou vlastnost: Rusko se jich účastnilo, aniž by cokoli změnilo na svých požadavcích. Eric Ciaramella z Carnegie Endowment popsal mechanismus jako vtahování Trumpových důvěrníků do nekonečného procesu pracovních skupin. Částečné moratorium na útoky proti energetice, výměna válečných zajatců, technické dohody o námořní bezpečnosti: to vše vypadá jako gesta dobré vůle. V praxi jde o procedurální pohyb, který nic nestojí a kupuje čas.

Bílý dům přitom tato gesta rámoval jako důkaz ruské vstřícnosti. Bezpečnostní poradce Mike Waltz už v únoru 2025 mluvil o „projevu dobré vůle ze strany Rusů“. Expertní komunita viděla totéž jinak: Moskva testuje, kolik ústupků lze z Washingtonu vytáhnout, aniž by musela slevit z podstaty.

Co Moskva skutečně chce

Podstata je přitom jasně čitelná. Baunov ji rozebírá detailně: ukrajinská neutralita, zásadní vliv na vnitřní uspořádání Ukrajiny včetně voleb ještě před finálním urovnáním, úpravy zákonů, sankční úlevy a revize celého evropského bezpečnostního řádu. Nejde o mír výměnou za území. Jde o neutralizaci ukrajinské státnosti s právem dalšího zásahu.

Sean Monaghan z CSIS formuloval klíčovou podmínku už v lednu 2025: Putin nemá důvod ustoupit, dokud nevěří, že válkou už nezíská víc než vyjednáváním. A právě tady selhává americká logika. Trumpova administrativa zvyšuje tlak na dohodu, ale ne tlak na Moskvu. Nové alokace vojenské pomoci Ukrajině téměř ustaly. Evropa je odsunuta na vedlejší kolej. Diplomacie tak běží v prostředí, kde Kreml vidí klesající náklady pokračování a rostoucí šanci na ústupky.

Maria Snegovaja a Max Bergmann z CSIS v září 2025 popsali ruskou kalkulaci jako válku opotřebením s cílem politicky rozložit Ukrajinu zevnitř. Moskva věří, že čas pracuje pro ni, a dosavadní průběh jednání jí v tom dává za pravdu.

Ekonomika: tlak ano, kolaps ne

Častý protiargument zní: ruská ekonomika přece nevydrží věčně. Data ale ukazují složitější obraz. SIPRI v dubnu 2026 odhadl ruské vojenské výdaje na 7,5 % HDP v roce 2025, což je enormní číslo, které ale zatím nezpůsobilo systémový kolaps. Rozpočet na rok 2026 sice plánuje pokles na 6,3 % HDP, jenže vyšší ceny ropy Moskvě ulevují a rozpočet může být kdykoli navýšen.

Pro srovnání:

• Rusko: 7,5 % HDP (2025), plán 6,3 % (2026)
• USA: 3,1 % HDP
• Evropští členové NATO: dohromady 559 miliard dolarů ročně

Západ má nesrovnatelně větší souhrnnou kapacitu. Problém není v penězích, ale v politické vůli a průmyslové rychlosti. CSIS Rusko charakterizuje jako „pod tlakem, ale nepřemožené“ a předpokládá, že při stávajících sankcích dokáže vést válku na současné intenzitě ještě roky. Ekonomika sama o sobě Kreml k zásadním ústupkům nedonutí.

Co to znamená pro Česko a Evropu

Česká obranná strategie z roku 2023 označuje Rusko za nejzávažnější dlouhodobou hrozbu a počítá s přípravou na dlouhotrvající konflikt vysoké intenzity. Není to rétorika, je to operační rámec, který se promítá do rozpočtů, muniční iniciativy, výcviku ukrajinských vojáků v rámci mise EUMAM a logistických přesunů přes české území.

Generální tajemník NATO Mark Rutte v únoru 2026 před ministry obrany zmínil konkrétní incidenty na východním křídle: ruské drony v polském vzdušném prostoru, narušení estonského nebe. Ředitel BIS ve výroční zprávě za rok 2024 varoval před zesíleným hybridním a zpravodajským působením Ruska vůči Česku. Přímý vojenský útok na ČR zůstává málo pravděpodobný. Ale pravděpodobnost útoku na některý stát NATO je podle českých i aliančních dokumentů nejvyšší od konce studené války.

CSIS v únoru 2026 doporučil Evropě přestat spoléhat na americkou diplomatickou iniciativu a budovat vlastní vyjednávací i materiální pozici: převzít roli hlavního bezpečnostního patrona Kyjeva, financovat jeho budoucí obrannou sílu a zajistit vrstvenou protivzdušnou obranu, zásoby munice na měsíce i roky a evropsky ukotvené financování. Česko, které už nese konkrétní zátěž přes Ramsteinskou skupinu i bilaterální pomoc, by v takovém scénáři hrálo větší roli, než na jakou je zvyklé.

Kdy skončí divadlo

Pevný termín neexistuje. Baunov v únoru 2026 píše o odkládání dohody do chvíle, kdy Moskva vyhodnotí situaci jako výhodnější. Monaghan varoval už o rok dříve, že proces může běžet měsíce až roky. Analytici se shodují na jednom: skutečným testem mírové iniciativy není počet telefonátů ani schůzek, ale to, zda Moskva mění své válečné cíle. Dostupná data to zatím nepotvrzují.

Existuje úzký scénář, v němž by jednání mohla uspět: Rusko by muselo uvěřit, že jeho budoucí pozice nebude lepší než současná, a Evropa by nesměla zůstat mimo stůl. Dokud ale Washington nabízí kontakt místo tlaku a Kreml sklízí ústupky bez protiplnění, mírový proces se bude podobat tomu, čím podle expertů je: kulise, v níž Rusko pokračuje ve válce jinými prostředky.