„Rusáci provokují Evropu. Nedají pokoj, dokud nedostanou po hubě.“ Vypouští drony u základen NATO s jadernými zbraněmi

Když bezpečnostní analytici z londýnského IISS v červenci 2026 složili dohromady data z celého kontinentu, vykreslil se obraz, který mnozí odborníci i běžní lidé komentují jedinou větou: Kreml nepřestane provokovat, dokud nedostane tvrdou odpověď. Formulace se liší, diplomaté volí jemnější slova, komentátoři na sociálních sítích ta drsnější, ale podstata je stejná. Rusko od srpna 2024 do února 2026 vedlo koordinovanou šedozónovou kampaň levnými drony, které startovaly z lodí stínové flotily a testovaly, jak daleko může zajít, než Evropa zareaguje. Nejtvrdší veřejně potvrzený důkaz přišel ze Švédska: 27. února 2026 dron vzlétl přímo z ruské zpravodajské lodi Žigulevsk v Öresundu a švédské námořnictvo ho muselo rušit nad vlastním územím.

Drony nad jadernými základnami

Kampaň nezasáhla náhodné cíle. Zpráva IISS popisuje přelety v okolí lokalit, které patří k nejstřeženějším v celé alianci. Kleine Brogel v Belgii a Volkel v Nizozemsku jsou základny programu nuclear sharing, leží tam americké termonukleární pumy B61-12. Francouzská námořní základna Île Longue ukrývá balistické jaderné ponorky. A pak je tu RAF Lakenheath ve východní Anglii, domov 48. stíhacího křídla s letouny F-15E a F-35A, základna silně spojovaná s návratem americké jaderné mise do Evropy. Federation of American Scientists už v roce 2022 dokumentovala modernizaci 33 podzemních úložišť.

Americké letectvo v Evropě veřejně přiznalo opakované přelety malých bezpilotních prostředků u Lakenheathu, Mildenhall, Feltwell i Fairford už 26. listopadu 2024. Vyhradilo si právo základny chránit. Jenže samotné prohlášení drony nezastavilo.

Jak Kreml drží ruce v kapsách

Síla celé operace spočívá v její popiratelnosti. Nejedná se o klasickou armádu v uniformách, ale o státem kryté struktury využívající lodě pod proměnlivými vlajkami, pohybující se v mezinárodních vodách. IISS mluví o mobilních startovacích a sběrných platformách, někdy doplněných o relé a elektronický průzkum. Dron typu Orlan-10, průzkumný prostředek s vytrvalostí 10 až 18 hodin a dosahem stovek kilometrů v automatickém režimu, nepotřebuje přistávací dráhu. Stačí mu paluba nákladní lodi.

Právě proto je přičitatelnost tak obtížná. Švédský případ se Žigulevskem je výjimkou, která potvrzuje pravidlo: švédské ozbrojené síly dokázaly zdokumentovat start dronu z konkrétní ruské lodi. Ve většině ostatních 143 incidentů zůstává atribuce na úrovni „silná analytická indicie“, nikoli soudně použitelný důkaz. A Kreml to ví. Finský soud v případu lodi Eagle S, podezřelé z přestřižení podmořských kabelů, zamítl žalobu kvůli jurisdikčním limitům; skutky se odehrály mimo finské teritoriální vody a soud narazil na omezení plynoucí z námořního práva UNCLOS. Prokuratura se odvolala, ale precedent je výmluvný: mezinárodní právo má díry, kterými Rusko systematicky protahuje své operace.

Evropa bez jednotné odpovědi

Nejde o to, že by Evropa nedělala nic. Problém je, že každý stát reaguje sám a jinak. Británie v únoru 2026 oznámila nové pravomoci pro vojenský personál k likvidaci dronů u základen; počet incidentů kolem britských vojenských objektů se v roce 2025 zdvojnásobil na 266. Už v říjnu 2025 hostil Lakenheath společné americko-britské protidronové cvičení, měsíce před zveřejněním zprávy IISS.

Evropská komise v únoru 2026 představila akční plán a iniciativu EDDI, evropský obranný štít proti dronům. Zní to razantně, ale realita je střízlivější:

• Spuštění EDDI: první čtvrtletí 2026
• Počáteční kapacita: konec roku 2026
• Plná funkčnost: konec roku 2027

Do té doby Evropa spoléhá na mozaiku národních řešení a nerovnoměrnou úroveň ochrany. Evropská komise sama přiznala, že provozovatelé kritické infrastruktury typicky nemají právní pravomoc hrozící dron neutralizovat. Jinými slovy: voják na perimetru jaderné základny v jedné zemi může dron sestřelit, v jiné musí čekat na povolení, které přijde pozdě nebo nepřijde vůbec.

Pro srovnání: Izrael už provozuje vrstvenou, bojově prověřenou protivzdušnou obranu včetně systému Iron Dome a dalších protidronových systémů, které průběžně modernizuje a exportuje. Evropa teprve staví architekturu.

Co dělá Česko

Ve veřejných podkladech k ruské dronové kampani se Česká republika mezi konkrétními incidenty neobjevuje, logicky, protože operace probíhala primárně podél pobřežní osy Severního moře, Baltu a Atlantiku. Pro Česko je ale relevantní sekundární riziko přes alianční logistiku, letiště a zapojení do NATO air policing.

Armáda ČR na hrozbu reaguje. V dubnu 2026 ministerstvo obrany předvedlo ochranu kritické infrastruktury proti dronům ve spolupráci s policií a hasiči. Při cvičení Ghost Hunters 2026 vojáci testovali přenosný rušicí systém MANPACK-G. A na Tobruq Arrows 2026 strakoničtí vojáci ničili drony pomocí systémů RBS-70NG, IGLA i kulometů. Schopnosti existují, ale jako mozaika, ne jako celorepubliková stěna.

Provokace, která čeká na odpověď

Celá kampaň zůstávala pod prahem, který by spustil kolektivní vojenskou odpověď NATO. Žádná vláda ji dosud veřejně neoznačila za koordinovanou ruskou operaci. Přesně v tom spočívá její záměr: být dost agresivní na to, aby mapovala zranitelnosti kolem spojeneckého jaderného odstrašení, a zároveň dost nenápadná na to, aby se jí nedalo čelit jedním rozhodným úderem.

Práh by se dramaticky snížil ve chvíli, kdy by dron způsobil oběti na základně nebo letišti, nebo kdyby se zopakoval zdokumentovaný start z ruské platformy ve spojeneckých vodách. Do té doby Kreml počítá s tím, že si může dovolit víc. A právě proto tolik lidí, od analytiků přes politiky po běžné občany, říká totéž: Rusko nepřestane, dokud nenarazí na zeď, která ho zastaví.