Ruská ropná velmoc se řítí do problémů a hrozí návrat k sovětskému úpadku. Začne už ve 30. letech

Sergej Vakulenko, bývalý šéf strategie Gazprom Něfť a dnes senior fellow Carnegie Endowment, v březnu 2026 publikoval rozsáhlou analýzu ruského ropného sektoru do roku 2035. Její závěr je střízlivý, ale tvrdý: bez nových velkých projektů, které dnes chybí v zásobníku, spadne ruská těžba pod sedm milionů barelů denně do poloviny příští dekády. Nejde o apokalypsu, při které ropa přestane téct přes noc. Jde o něco zákeřnějšího, o postupnou ztrátu schopnosti držet produkci na úrovni, která uživí válku, rozpočet i sociální smír současně.

Západní Sibiř dojíždí na vlastní úspěch

Jádro ruské ropné produkce leží v západosibiřských polích, která se těží desítky let. Firmy tam dnes masivně zahušťují vrtání, přidávají nové vrty do už známých ložisek, aby z nich vytáhly maximum. Krátkodobě to funguje: cash flow teče, čísla vypadají stabilně. Jenže zahušťovací vrtání zrychluje vyčerpávání zásob. Každý barel vytěžený dnes chybí zítra.

Vakulenko popisuje situaci jako past. Kvóty OPEC+ roky bránily Rusku zvyšovat produkci, takže firmy neměly důvod investovat do nových ložisek. Ministerstvo financí přestalo věřit argumentu „dejte daňovou úlevu dnes, stát vydělá zítra“. Válka uzavřela přístup k západním technologiím pro arktické a offshore projekty. Úrokové sazby se vyšplhaly ke dvaceti procentům. A pracovní síly je málo všude. Výsledek: zásobník nových greenfieldových projektů je prakticky prázdný.

Ruská vlastní energetická strategie, evidovaná v databázi IEA, připouští pokles k 490–550 milionům tun ročně do roku 2035. Vakulenko dodává, že úředníci, kteří strategii připravovali, „jistě chápali“ limity, jen nemohli předložit politicky poraženecký dokument.

Sovětský precedent: jiná doba, stejný mechanismus

Srovnání se Sovětským svazem není jen rétorika. Americký vládní úřad GAO v roce 1991 zdokumentoval, jak sovětská těžba klesla z přibližně 12,5 milionu barelů denně v roce 1988 na 11,4 milionu v roce 1990. Hlavní příčiny: nedostatek kapitálu a zastaralé postupy. Brookings Institution pak mapuje širší propad, z jedenácti milionů barelů denně v roce 1988 na zhruba šest milionů v roce 1998.

Dnešní Rusko má nesrovnatelně lepší servisní základnu a technické kompetence. Řízený pokles kolem tří procent ročně zvládne bez chaosu devadesátých let. Podobnost ale leží jinde: ve struktuře problému. Stárnoucí pole, podinvestování, institucionální neschopnost spustit novou růstovou vlnu a fiskální závislost na ropné rentě, to je vzorec, který se opakuje.

Hormuzský bonus: hotovost dnes, problém pozítří

Napětí v Hormuzském průlivu, kudy podle americké EIA proudí klíčová část světového obchodu s ropou, vyhnalo ceny nahoru a krátkodobě pomohlo ruskému rozpočtu. Ministr financí Siluanov v květnu 2026 hovořil o zhruba 200 miliardách rublů mimořádných příjmů. MMF kvůli vyšším cenám zvedl ruský výhled růstu na 1,1 procenta.

Jenže vicepremiér Novak téměř současně přiznal, že efekt není dlouhodobý, a vláda ponechala konzervativní rozpočtovou cenu 59 dolarů za barel. A hlavně: sama Moskva v květnu 2026 snížila prognózu růstu HDP z 1,3 na pouhých 0,4 procenta. Cenový bonus přišel a nestačí.

Mezitím ukrajinské drony zasáhly klíčové exportní terminály Primorsk a Usť-Luga na Baltu. Podle Reuters bylo na konci března 2026 mimo provoz až 40 procent ruské exportní kapacity. V dubnu IEA zaznamenala meziroční pokles ruské těžby o 460 tisíc barelů denně. Útoky samy o sobě nezpůsobí strukturální kolaps, ale odvádějí hotovost do oprav a urychlují nástup dlouhodobého poklesu.

Kontrast s Amerikou: proč Rusko nemá svůj shale

Nabízí se otázka, proč Rusko nedokázalo zopakovat americkou břidlicovou revoluci. USA v roce 2024 vytěžily rekordních 13,2 milionu barelů denně, z toho 6,3 milionu v samotném Permianu, a to s menším počtem vrtných souprav než v předchozích letech, díky rostoucí produktivitě horizontálního vrtání a hydraulického štěpení.

Rusko přitom zdroje těsné ropy má a technické kompetence k jejich těžbě podle Vakulenka existují. Náklady se pohybují kolem 40–60 dolarů za barel. Chybí ale všechno ostatní: pobídky k investicím zablokované kvótami OPEC+, dostupný kapitál, přístup k západní technice pro složitější projekty a především vůle státu pustit firmy do nových polí za rozumných daňových podmínek. Americký shale vyrostl na rychlém kapitálovém cyklu a konkurenci desítek firem. Ruský ropný sektor funguje jako státem řízený monolit, kde investiční rozhodnutí závisí na politice Kremlu.

Co to znamená pro rozpočet, válku a pro Česko

Ropa a plyn stále tvoří přibližně čtvrtinu ruských federálních příjmů. Vojenské výdaje na rok 2026 dosahují podle analýzy SIPRI zhruba 34 procent celkových výdajů, Reuters u širší kategorie obrany a bezpečnosti uvádí 38 procent. Kreml zatím chrání armádu a „citlivé“ sociální položky za cenu škrtů jinde, v březnu 2026 se podle Reuters debatovalo o desetiprocentním krácení necitlivých kapitol. Při klesající ropné rentě ve třicátých letech bude volba mezi armádou, dotacemi a sociálním smírem stále drsnější.

Pro Česko je dopad dnes hlavně cenový, ne zásobovací. Od jara 2025 dokáže republika plně nahradit ropu z Družby západní cestou přes ropovody TAL a IKL, s kapacitou až osm milionů tun ročně, jak potvrdilo Ministerstvo financí. Fyzická závislost na ruské ropě skončila. Ale každý výpadek ruských exportů nebo krize v Hormuzu se promítne do světové ceny, a tím i do cen pohonných hmot na českých čerpacích stanicích.

Strukturální úpadek ruského ropného sektoru není otázka „jestli“, ale „jak rychle“. A podle všeho, co dnes víme, odpověď zní: ve třicátých letech to už půjde poznat na rozpočtu, na exportech i na schopnosti Kremlu financovat svou válku.