Rusko hoří, selhává. Ukrajinské rakety a drony tvrdě drtí ruskou logistiku i klíčovou infrastrukturu, vojáci se nehnou

Dne 6. srpna ráno se nad jednou z ruských rafinerií znovu valil černý dým. Agentura AP potvrdila další ukrajinský úder na ropné zařízení hluboko v ruském vnitrozemí, zásah ropných nádrží a následný požár, který se hasičům nedařilo rychle zvládnout. Nebyl to ojedinělý incident. Byl to další díl kampaně, která trvá měsíce a jejíž kumulativní efekt začíná být vidět: ruská logistika krvácí, zásobovací řetězce se zadrhávají a navzdory tomu, že Moskva pálí rekordní množství raket na ukrajinská města, její pěchota na většině úseků fronty stojí na místě.

Co v Rusku skutečně hoří

Slovo „hoří“ není nadsázka. Ukrajinský generální štáb už v červnu potvrdil koordinované údery na rafinerie TANECO a TAIF-NK v Tatarstánu, chemický kombinát Togliattikaučuk v Samarské oblasti, logistické sklady v Mariupolu i polní dělostřelecké sklady v Luhanské oblasti. K tomu velitelská stanoviště v Kurské a Chersonské oblasti, spojovací uzly, zásoby pohonných hmot. Srpnové zprávy AP ukazují, že kampaň pokračuje a rozšiřuje se.

Nejde o náhodné zásahy. Ukrajina cílí na objekty s přímým vojensko-ekonomickým významem: rafinerie, které vyrábějí palivo pro tanky a transportéry, sklady, odkud se zásobuje fronta, překladiště, bez nichž se munice nedostane k jednotkám. Trend je jednoznačně hlubokotýlový. A právě v tom spočívá ruské selhání: ani rozsáhlá protivzdušná obrana nedokáže současně krýt frontu, průmyslové zóny, rafinerie a překladiště rozložená na obrovském území.

Fronta, která se nehýbe

Prezident Zelenskyj v červnu veřejně prohlásil, že Rusko má kapacitu vyrábět asi 120 balistických střel měsíčně, ale v květnu dosáhlo na bojišti „téměř žádných významných výsledků“. To je klíčový paradox celé ruské válečné mašinérie v současné fázi konfliktu.

Boje samozřejmě pokračují, intenzivní, krvavé, s denními ztrátami na obou stranách. Jenže vysoké tempo ruských útoků se na většině sledovaných úseků neproměňuje v operačně významný posun. Rusko zvyšuje tlak vzduchem, pálí balistické střely a drony na ukrajinská města, ale pozemní efekt za tím výrazně zaostává. Vojáci se doslova nehnou tam, kde by to Moskva potřebovala nejvíc. Příliš málo území za příliš vysokou cenu, tak vypadá realita armády, která měla být druhou nejsilnější na světě, ale kterou menší a chytřejší protivník dokáže držet na uzdě kombinací inovací, západní techniky a přesných úderů do týlu.

Balistická krize nad Kyjevem

Ukrajina má ovšem vlastní slabinu, a je vážná. V noci ze 4. na 5. srpna vypálilo Rusko 28 raket, 24 balistických střel a 4 hypersonické Cirkony. Podle Le Monde nebyla nad Kyjevem a okolím sestřelena ani jedna. Ani jedna.

Čísla z analýzy Chatham House vysvětlují proč. Ukrajina zvládá zachytit zhruba 90 % dronů a asi 89 % řízených střel s plochou dráhou letu. Proti balistice ale nemá dost interceptorů. Od začátku roku 2026 dostává třikrát méně protirakových střel než dříve. USA vyrábějí kolem 650 střel Patriot ročně, zatímco Rusko produkuje asi 1 440 balistických raket za stejné období. Matematika je nemilosrdná.

Pro civilní obyvatelstvo to znamená kratší varovný čas, vyšší pravděpodobnost zásahu kritické infrastruktury a větší ztráty při každé další salvě. Zelenskyj jedná o licencích na výrobu střel pro systém Patriot i o evropském protibalistickém programu FREYA, ale pilotní výrobní linka by podle odhadů Chatham House zabrala 18 až 24 měsíců.

Severokorejské rakety v ruských odpalovacích rampách

Jako by nestačila vlastní produkce, Rusko si přizvalo pomoc z Pchjongjangu. Podle agentury Reuters, která cituje Andrije Černjaka z ukrajinské vojenské rozvědky HUR, byla ve Voroněžské oblasti nasazena severokorejská raketová jednotka čítající přibližně 90 specialistů začleněných do 112. raketové brigády. K dispozici mají přes 120 střel a novou dodávku asi 40 raket typu KN-23 a KN-24, teoreticky až kolem 160 kusů, pokud se obě várky spojí.

Podle databáze CSIS Missile Threat má KN-23 dolet kolem 450 km, KN-24 přibližně 410 km. Obě mají větší dolet a těžší bojovou hlavici než ruský Iskander-M. Jsou ale méně přesné. Pro Moskvu to znamená více střel v arzenálu za cenu horší přesnosti, a tedy vyššího rizika civilních obětí. Pro Pchjongjang je to laboratorní zkouška vlastních zbraní v reálné evropské válce: ostré nasazení proti moderní protivzdušné obraně, data o přesnosti, logistika bojových dávek. Cenné zkušenosti, které si KLDR odnese domů.

Slabý článek není počet vojáků

Ruská slabina v tuto chvíli neleží v nedostatku mužů ani v nedostatku raket. Leží v tom, že ani obrovské zdroje neumí spolehlivě ochránit vlastní týl a současně vynutit rychlý pohyb na frontě. Ukrajina pálí rafinerie a sklady, Rusko odpovídá balistikou na města, ale území nezískává. A zatímco Moskva sahá po severokorejských střelách, aby přetížila ukrajinskou obranu, Kyjev jedná o licencích a nových výrobních linkách, které by deficit interceptorů mohly v horizontu dvou let zacelit.

Opotřebovací válka pokračuje. Ruský týl ale už dávno není bezpečný prostor, a právě to mění pravidla hry víc než kterýkoli jednotlivý útok na frontové linii.