Rusko je velkým vítězem války v Íránu. Zatímco se NATO rozpadá zevnitř, získává silnou výhodu proti Ukrajině

Bezpečnostní analytik Andrew Michta to na stránkách 19FortyFive popsal jako nepřímé vítězství: Kreml nemusel vyslat jediného vojáka do Perského zálivu, a přesto získal vyšší příjmy z ropy, širší operační okno na Ukrajině a hlubší trhliny v transatlantické důvěře. Tři kanály, jeden příjemce. Otázka není, zda Rusko situaci využívá, ale jak dlouho mu tato konstelace vydrží.

Ropa jako fiskální injekce, ne jako bianco šek

Mechanismus je přímočarý. Válka v Íránu a hrozba uzavření Hormuzského průlivu ženou cenu ropy vzhůru. Pro Rusko, jehož federální rozpočet stojí a padá s energetickými příjmy, je to okamžitá úleva. Podle analýzy Atlantic Council, která cituje Oxford Institute for Energy Studies, dosáhly ruské ropné a plynové příjmy do státního rozpočtu v roce 2025 zhruba 8,5 bilionu rublů. Při delším období vysokých cen může Moskva tuto částku ještě navýšit.

Jenže celou válku na Ukrajině z toho nezaplatí. SIPRI ve své analýze ruského rozpočtu pro rok 2026 pracuje s celkovými vojenskými výdaji kolem 14,9 bilionu rublů, a to po roce 2025, kdy Rusko na válku a armádu vynaložilo odhadem 16 bilionů. Ropné příjmy pokrývají zhruba polovinu. Zbytek jde z daní, vnitřního dluhu, škrtů v civilních kapitolách a přesunů uvnitř rozpočtu.

Íránská válka Rusku válku nezaplatí. Ale může oddálit okamžik, kdy fiskální tlak začne omezovat tempo válčení. A v konfliktu, kde rozhodují měsíce, to není málo.

Americké interceptory hoří na Blízkém východě

Druhý kanál je vojenský a pro Ukrajinu bezprostředně bolestivý. Americké zásoby přesně naváděné munice a protivzdušných interceptorů nejsou nekonečné. Každá raketa vypálená na obranu amerických pozic v Perském zálivu je raketa, která neletí do Evropy jako součást podpory ukrajinské protivzdušné obrany.

Washington Post 6. března 2026 s odvoláním na tři informované americké činitele napsal, že Rusko předává Íránu zpravodajské informace o poloze amerických válečných lodí a letadel. Írán nemá vlastní silnou satelitní konstelaci, ruské snímky a zpravodajská podpora mu tak mohou výrazně zlepšit přesnost zásahů. Tvrzení stojí na anonymních zdrojích a není nezávisle potvrzené, ale pokud se ukáže jako pravdivé, znamená to, že Moskva aktivně přispívá k pálení amerických zásob, aniž by vystřelila jedinou vlastní střelu.

Pro Ukrajinu to v praxi znamená menší dostupnost systémů protivzdušné obrany a delší čekací doby na doplnění. Michta to rámuje jako jarní operační okno, období, kdy ruský tlak na frontě může zesílit právě proto, že ukrajinská protivzdušná obrana slábne.

NATO na papíře sílí, v praxi váhá

Tady je třeba být přesný. NATO se nerozpadá v žádném formálním smyslu. Na summitu v Haagu 25. června 2025 spojenci znovu potvrdili článek 5 i podporu Ukrajině. V březnu 2026 generální tajemník oznámil, že všichni členové Aliance už plní alespoň dvouprocentní závazek výdajů na obranu, přičemž evropské a kanadské výdaje meziročně vzrostly o 20 %.

Problém je jinde. Politická důvěra v transatlantickou vazbu eroduje. Spory o sdílení břemene se nezmírnily, naopak. A hlavně: Evropa zůstává kriticky závislá na amerických schopnostech, které si sama nedokáže nahradit. Podle analýzy Brookings chybí evropským armádám tankování za letu, strategická přeprava, integrovaná protivzdušná a protiraketová obrana a velitelské systémy na úrovni, která by umožnila operovat bez americké páteře. Defense News na základě expertní ankety z února 2026 uvádí, že některé z těchto schopností, zejména kosmický průzkum a integrovaná protivzdušná obrana, jsou realisticky úkolem pro začátek třicátých let.

Pro Rusko není nutné, aby se NATO formálně rozpadlo. Stačí, když se prohloubí nedůvěra, zpomalí evropské dozbrojení a prodlouží rozhodovací cykly. Každý měsíc, kdy Evropa nedokáže nahradit americké podpůrné kapacity, je měsíc, kdy Moskva operuje s větším manévrovacím prostorem.

Co to znamená pro Česko

Česká obrana je podle Obranné strategie z roku 2023 postavena na aliančním systému kolektivní obrany. NATO je hlavní rámec, ne doplněk. Pokud se transatlantická vazba oslabuje, dopadá to přímo na bezpečnostní architekturu, ve které Česko funguje.

Vláda na to reaguje: v březnu 2025 schválila postupné zvýšení obranných výdajů na 3 % HDP do roku 2030, pro rok 2026 počítá s 2,2 %. Jenže vyšší rozpočet sám o sobě neznamená okamžitou schopnost. Česko čelí konkrétním úkolům:

• Posílení role hostitelské země pro přesuny spojeneckých sil přes české území
• Doplnění munice, protivzdušné obrany a logistických kapacit
• Vyšší odolnost vůči hybridním a informačním operacím

Estonská zahraniční rozvědka ve výroční zprávě z února 2026 uvádí, že Rusko nemá v příštím roce úmysl vojensky napadnout členský stát NATO. Zároveň ale dodává, že Moskva pokračuje v reformě armády a zůstává nebezpečná. Pro Česko to znamená, že bezprostřední přímý útok nehrozí, ale okno pro přípravu se zužuje.

Kreml nesedí u šachovnice, ale u rulety

Klíčová otázka zní, zda Putin íránskou krizi naplánoval, nebo ji prostě využívá. Rusko-íránská vojenská spolupráce sice předcházela konfliktu, ale důkaz o tom, že Kreml válku v Íránu spoluvyvolal, se nám dohledat nepodařilo. Moskva spíš reaguje na příležitost, která se nečekaně otevřela.

To ale neznamená, že je méně nebezpečná. Oportunistický hráč s jadernými zbraněmi, rostoucími příjmy a ochotou sdílet zpravodajské informace s americkým protivníkem na Blízkém východě, to je kombinace, která nevyžaduje šachového velmistra, aby způsobila škodu.

Situace se může obrátit: pokud se íránská válka zkrátí, americké zásoby se uvolní pro Evropu a sankční tlak na ruskou ropu zůstane tvrdý, Moskva ztratí většinu výhod, které nyní sbírá. Pokud se ale konflikt protáhne, každý další měsíc hraje ve prospěch Kremlu, ne proto, že by vyhrával, ale proto, že jeho protivníci jsou zaneprázdněni jinde.