Ruský expert: Rychlý kolaps Ukrajiny se nekoná a obklíčení klíčových měst na Donbasu je v nedohlednu

Když i člověk, který ruské ofenzivě otevřeně fandí, musí korigovat očekávání svého publika, stojí za to naslouchat. Barančik, starší vědecký pracovník moskevského Institutu zemí SNS, zveřejnil 2. listopadu 2026 na svém kanálu na Telegramu obsáhlý rozbor situace na několika úsecích fronty. Ukrajinská vojenská rozvědka ho přitom vede v databázi „Rupory Kremlu“ jako propagandistu podporujícího ruskou agresi. Pro čtení jeho textu je to zásadní filtr: nejde o nezávislého analytika, ale o indikátor toho, co je ochoten připustit člověk z prokremelského tábora. A připouští překvapivě hodně.

Slovjansk a Kramatorsk: pevnostní pás, který odolává

Dvě města v srdci Donbasu, Slovjansk a Kramatorsk, tvoří to, co západní analytici označují jako opevněný pás, jehož pád by znamenal zásadní zlom celé donbaské fronty. Ruský plán počítá se sevřením aglomerace dvěma rameny: severním přes lymanský a svjatohirský směr a jižním přes Dobropillju k Barvinkovu. Popsal to v říjnu ukrajinský generál Andrij Bileckyj a v podstatě totéž vyplývá i z Barančikova textu.

Jenže právě tady narážíme na klíčový rozpor mezi ambicí a realitou. Barančik sám přiznává, že obě ramena postupují nerovnoměrně. Severní křídlo na lymanské ose bylo narušeno ukrajinskými protiútoky; Bileckyj tvrdí, že se tam vývoj místy otočil zpět ve prospěch Ukrajiny. Jižní tlak sice existuje, ale nedosahuje intenzity potřebné k souvislému obchvatu.

Jak daleko jsou ruské síly od obou měst? Čísla se liší podle zdroje a data. Rádio Svoboda s odkazem na mapu DeepState uvádělo ke konci července vzdálenost menší než 13 kilometrů. Starosta Slovjansku v září mluvil o 7 až 10 kilometrech na lymanské ose. Ruská tvrzení o pouhých 3 až 4 kilometrech je třeba brát jako neověřená. Ke dni Barančikova textu spolehlivé veřejně doložené číslo chybí. Jisté je jedno: o obklíčení se nedá mluvit ani vzdáleně.

Orechiv: pomocný směr, ne průlom

Značnou pozornost Barančik věnuje situaci u Orechiva na jižním úseku fronty. Popisuje tam tlak ruské 5. a 35. armády, lokální posuny a vznik takzvané šedé zóny, tedy území, kde se pohybují ruské útočné skupiny až 19 kilometrů za „oficiální“ přední linií. Zní to dramaticky. Sám autor ale vzápětí dodává, že mezi výskytem několika útočných skupin a udržitelnou kontrolou území je „obrovský rozdíl“.

Přeloženo do srozumitelného jazyka: jde o infiltrační prosakování, které nutí ukrajinské obránce prohledávat týl, zalepovat mezery a rozptylovat síly. Není to hotový operační průlom. Orechiv funguje spíš jako pomocný tlakový směr, váže ukrajinské rezervy a komplikuje jejich přesuny k donbaskému pevnostnímu pásu. Pro Rusko užitečný manévr. Pro Ukrajinu nepříjemný problém. Ale ne zlom války.

Opotřebovací realita v číslech

Tempo ruského postupu mluví samo za sebe. Analytici z CSIS uvádějí kolem Slovjansku přibližně 90 metrů denně. Pro srovnání: v manévrové fázi roku 2022 se ruské síly pohybovaly rychlostí 3 000 až přes 7 000 metrů za den. Řádový rozdíl. BBC s odkazem na ISW připomíná, že Rusko získalo za celý rok 2025 asi 4 700 čtverečních kilometrů, a dnešní tempo je ještě pomalejší.

Rusko armádu rozšířilo. Podle analýzy War on the Rocks vybudovalo masivnější síly než kdykoli od začátku invaze. Ale neumí je přetavit do významných průlomů. Měsíční ztráty přesahující 30 tisíc vojáků podle CSIS pravděpodobně převyšují nábor. A „kill zone“ široká přes 20 kilometrů před opevněnými ukrajinskými pozicemi funguje jako mlýnek na živou sílu.

Kontrast s oficiální kremelskou rétorikou je přitom ostrý. Vladimir Putin ještě 1. září 2026 veřejně tvrdil, že Rusko zrychluje postup a že se „nepřítel zhroutí“. Zdroje blízké Kremlu citované agenturou Reuters prozradily, že ruský generální štáb Putinovi předpovídal kolaps ukrajinské fronty během dvou až tří měsíců. Barančik, člověk ze stejného tábora, o dva měsíce později píše něco podstatně střízlivějšího. Buď generální štáb přestřelil, nebo Putin slyšel to, co chtěl slyšet. Možná obojí.

Český kontext: ani panika, ani klid

Forecastingový tým Českých priorit dal v lednu 2026 pravděpodobnost ruského vstupu do Slovjansku do konce roku na 45 procent, do Kramatorsku na 42 procent. Méně než polovina. Listopadový vývoj tato čísla spíš potvrzuje: vstup do obou měst se nekoná a obklíčení je v nedohlednu.

Pro Česko válka na Donbasu nepředstavuje bezprostřední vojenské ohrožení. NATO koncem srpna 2026 uvedlo, že nevidí přímou hrozbu útoku na Alianci, a posílilo východní křídlo na devět mnohonárodních bojových uskupení. Reálnější riziko je hybridní. Ředitel BIS Michal Koudelka varoval před ruskými „telegramovými agenty“, sabotážemi a možností riskantnějších operací proti státům podporujícím Ukrajinu. Ne jako okamžitou hrozbu, ale jako trend, který sílí.

Válka mezitím dopadá i na ukrajinskou logistiku. Ministerstvo infrastruktury v Kyjevě hlásí přes 1 500 útoků na železnici jen v roce 2026, poškození stovek lokomotiv a vagónů, údery na hraniční přechody s Moldavskem a Rumunskem i faktické blokování námořního koridoru. Západní pomoc se nezastavila, ale zpomaluje se a zdražuje.

Proč je důležité, co říká propagandista

Barančikův text není objektivní analýza. Je to kalibrace očekávání uvnitř prokremelského publika, přepnutí z rétoriky nevyhnutelného zhroucení Ukrajiny na rétoriku dlouhého opotřebování, zásob a záloh. A právě v tom spočívá jeho informační hodnota. Když musí i hlásná trouba Kremlu přiznat, že dílčí posuny se neskládají v rychlý operační průlom, říká to o stavu ruské ofenzivy víc než tucet triumfalistických prohlášení z Moskvy.

Scénář ACAPS počítá s pokračováním války po celý rok 2026 a realisticky i dál. Bez zásadní změny v produkční kapacitě, personální bilanci nebo zahraniční podpoře jedné ze stran se horizont posouvá do zimy 2026/2027 a za ni. Válka na Donbasu se neřítí k rychlému rozuzlení. Prokousává se vpřed po devadesáti metrech denně.